Na západě Blatenské pahorkatiny.

Kam a jak jedeme?

Vybrali jsme si pro naši cestu západní výspu výše uvedené pahorkatiny. Tady někde končí „ Země zamyšlená“, jak tuto krajinu nazval velký spisovatel, malíř a znalec tohoto kraje, Ladislav Stehlík. Tuto část země, pod vysokou obloho turisté moc nenavštěvují a přesto toulat se po loukách mezi malými lesíky, kolem rybníků, polními cestami, jejichž meze voní mateřídouškou a dalšími květy léta, patří k zážitkům, na které se nezapomíná. A tak poutníka provází jen plachá srna při okraji lesa či káně nad ním. Uvidí vylekanou ještěrku, jak se snaží uniknout pod kameny, motýla s čarokrásnými křídly nebo rozryté pole po hostině divokých prasat. Zastaví se u zapomenutých křížků a bude očarován nádhernými výhledy na vzdálené vrcholy Šumavy, ale i blízkého okolí. Okouzlí ho vesničky, většinou s kapličkou na návsi. Zaposlouchá se do šumění větrů v korunách staletých stromů a bude – li vnímavý, může zaslechnout jejich vyprávění o dobách minulých.

Za čím jedeme?

Vesnička Miřenice na severozápadním svahu kopce V sosni ( 565 m.n.m.) se probouzí do nového dne. Náš příjezd rozštěkal místní hlídače a kohouti se zřejmě dali také strhnout. Tady na návsi u potoka začíná naše cesta. Stoupáme svahem ke kapličce sv. Ludmily, obdivujeme dům obložený květinami, zcela jistě ženská záležitost. Udržovaný pomník padlým a několik selských stavení a jsme u čísla 1. Kdysi tu stála tvrz, po které nic nezbylo. Víska je za námi a dlouhé stoupání nás přivádí k lesu. Pohled na ves pod námi a daleko k severu je nad očekávání. Odbočujeme k nedaleké myslivně, dnes zřejmě slouží jako chalupa. Od záměru vystoupit na vrchol Bučího vrchu nás odradili všudypřítomné šlahouny ostružiníku, více jak metrové kopřivy a další společenství nezdolných rostlin. Lesní cestou po východním svahu pokračujeme pod Žebráček. Se svými 599 m.n.m. je zde nejvyšší, ale i chuť na jeho vrchol si necháváme zajít. Překvapuje nás množství motýlů, které zde jde do desítek různých druhů. Na jihozápadním svahu kopce jsou rozsáhlé lesní školky a nyní již jsme na území přírodního parku Buděticko. Na JV se objevil vrchol Čepičné (671 m.n.m.), nejvyšší hory parku. Dáváme se volně lesem k západu a vycházíme na pole, odtud jdeme po kraji lesa k bezejmennému rybníčku. Vracíme se zpět k severu podél potůčku. Vlevo se vynořuje kopec Starostinec ( 546 m.n.m.) a končí i les. Údolí se zužuje, louky vybíhají po svazích a začíná oplocení, za kterým na nás pokukují hlavy laní a jelenů. Víska či spíše osada Otěšín je signálem, že se blížíme k místu začátku naší cesty. Na posledním kilometru jsou dva hezké křížky a několik starých lip.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednodenní výlet ubytování vylučuje, přesto je možné v nedalekých Nalžovských Horách přespat. Jídlo a pití jsme měli v batohu, v této oblasti je to jediná možnost, anebo zajet do výše uvedeného městečka.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tady není jen „Země zamyšlená“, ale i země přírodních krás, plná květin, motýlů a dalších obyvatel luk i lesů a vůbec nepotřebuje další slova chvály. Krásu je těžké popisovat, ale je krásné dokázat ji vnímat.

Ostatní informace

Celá naše cesta mohla mít něco mezi 10 a 12 km. Je nutné si uvědomit, že zde nejsou turistické značky, dosti často jsme šli volně lesem a občas jsme se museli svěřit kompasu a ten se nemýlí. Vodu ze zdejších několika pramenů, které jsou viditelně využívány černou zvěří, pít nelze. Vrcholky kopců jsou pokryté lesem, ale zajímavé výhledy jsou z luk na jejich svazích. Oblast je na mapě KČT č. 68 Pootaví.