Na hrad Lukov z Velikové

Kam a jak jedeme?

Ráno při snídani Jana vykoukne ven z okna a navrhne: "Když je venku tak hezky, nepůjdeme se někam projít?"

Také se pokochám pohledem na toho našého "tatíčka" krajského zlatého a bezvěžatého a kontruji otázkou: "A gde chceš jít, cérko?"

"No, nebyli jsme dlouho na Lukově..."

Takže rozhodnuto! Aby to nebylo stereotypní, uděláme si dnes k jeho zříceninám takovou krásnou "zimní" procházku z nedaleké obce Veliková. A do ní se dostaneme, jak jinak, prostředkem MHD. Tento sice též patří do kategorie trolejbusů, ale poněvadž leží dědina od Zlína daleko a dopravní podnik do ní prozatím nestačil natáhnout troleje, prošel trolejbus amputací charakteristických "tykadélek"...

Za Zlínem nás čeká průjezd Kostelcem, Štípou a pak už vysedáme na konečné v cílové obci. Jen pár minutek cesty na křižovatku pod poslední dům a já můžu manželce s radostí ukázat jesličky s Panenkou Marií a začátek originální křížové cesty - v určitých intervalech tu v průseku do kopčiska na kmenech stromů visí obrázky jednotlivých zastavení, namalovaných zřejmě místním naivním umělcem. Po prohlídce se "chytáme" modré turistické značky a necháme se jí vyvést z obce na rozsáhlou louku pod lesem s čarokrásným výhledem. No on by takový byl, kdyby nebylo pod mrakem... ale i tak odtud hezky vidíme nejen nedaleký Lukov, ale i ty ostatní obce ve Fryštácké brázdě. A samozřejmě hřeben Vizovických vrchů nad Zlínem, vrchy Mladcovské a nejjižnější hřeben Hostýnských vrchů s místem, kde se v lese ukrývá romantická hradní zřícenina. (My se už ale pochopitelně pohybujeme v terénu, který je součástí těch naposledy jmenovaných vrchů).

Aby se nám v té letošní "zimě nezimě" co nejlíp šlapalo, je bahnitá cesta, procházající po vrstevnici napříč loukou, lemována slaboučkým sněhovým popraškem. Před pár dny - (je polovina února), totiž provedla Paní Zima na naše území poslední mohutný atak... a na některých místech tak přes noc nasněžilo až několik centimetrů sněhu! Horší jak na louce je to ale v blízkém lese. Na cestě přibývá geometrickou rychlostí bláta, a tak jsme vděčni za každý úsek, na němž můžeme naši stopu vtisknout do bílého snížku. Ale přechod přes vrchol Rabliny se stává hrůzným snem! Cestu, po níž vede naše modrá, před nedávnem použil nějaký ten lesácký "lakatoš" a zůstala po něm kolej pokrytá snad decimetrem bláta! Místy je sice komunikace vystlána cihlovou drtí, místy se pro změnu až po kolena brodíme skrze pásy možná i toho loňského, zde zapomenutého sněhu, ale marná sláva, bláto tentokrát zvítězilo nad naší obuví a spodní částí gatí! A v takovémto stavu by nás nepustili ani do nejbližší hospody!

Naštěstí se našemu utrpení už blíží konec. Po kratičkém oddechu na lavečce na Rablině u křížku už se rychle přehupneme přes vrchol a klesáme do sedla. Tady necháme rozpustilou modrou značku, aby si do toho marastu dál vesele lákala další důvěřivé turisty, a my pokračujeme směrem ku hradu po lesní cestě neznačené, zato ale absolutně bez bláta!

"Jak je to možné?" možná by se nás ústy Romana Skamene zeptal Malinkatý ďábel z filmu Tankový prapor.

"No jak, soudruhu - východní Karpaty jsou přece tvořeny střídajícími se vrstvami pískovců, slepenců a jílovců, všemu tady kolem se říká flyš. A my teď kráčíme po svahu hory, která je tvořena právě těmi tvrdšími horninami, což dokazuje písek, vesele křupající pod našimi nohami... víš?!?"

Po kratičkém extempore, kdy cesta končí pod sesuvem a my ho musíme v kratičkém krkolomném úseku za radostných výkřiků manželky překonat, nás za ním čeká její pokračování. A hned za nejbližší ohybem kopce se nám dostává milé odměny v podobě opuštěných roubených stavení bývalé pasekářské samoty Prádla. Já už jsem tuto trasu, zde popisovanou, prošel loni v parném létě, ale Janu tudy provázím poprvé a mám radost, že se jí tu také líbí. Ono má každé roční období své jiné a nezaměnitelné kouzlo! A já jsem také překvapen. Samoty jsou sice zrovna dnes opuštěné - ale ve skutečnosti je jejich majitelem Klub přátel hradu Lukova - hlavně jeho odnož s dětmi, mládeží a jejich vedoucími. Nazývají se Prádelníci a tuto usedlost, sloužící jim jako klubovna a tábornická základna, postupně opravují. A od mé loňské návštěvy zde na loučce pod domy přibyla zastřešená studna! No, ona už tu byla i loni, ale já když viděl jakýsi vchod se schody do podzemí, tak jsem myslel, že je tam jen nějaký sklep... A ona je to přitom studna s dobrou voděnkou! Však už ten název "Prádla" svádí k domněnce, že zde snad bývalo hospodářské zázemí blízkého hradu s pradlenkami, ale absence jakéhokoliv vodního toku tomu bohužel příliš nenasvědčuje: ty špinavé rytířské bombarďáky a jíné úbory panstva zažívaly očistnou koupel asi někde úplně jinde...

Za čím jedeme?

K manželčině velkému překvapení přicházíme od Prádel ke skalám Králky. Zatímco si ona fotí nějaké ty detaily, já vylezu po šikmé plotně na místa, kde jsou ve skále vytesány sedátka, na nichž kdysi dávno spočívaly urozené zadnice spřátelených rodů Seilernů a Magnisů. Pro jejich příslušníky se Králky a nedaleké zříceniny hradu stali oblíbeným cílem výletů a vyráželi na ně pochopitelně ze sídla Seilernů - ze zámku Lešná.

No a pak už konečně vcházíme do lesem pokrytého hospodářského zázemí vlastní lukovské zříceniny. Chodník nás vede okolo lesního rybníčku po jednom z mohutných valů, místy z něj trčí zbytky starodávných zdí. Brzy na to mezi korunami stromů prosvítá opravená bašta Svatojánka a to už jsme na dohled od daleko zachovalejších zřícenin hradního jádra. Tady zažíváme menší šok: plácek před vstupem do hradu je zaplněn množstvím dětí a dospěláků! Dnes se zde totiž koná nějaká veliká akce a se siluetou hradu se tu fotí v dobových kostýmech dokonce i rodinka Seilernů spolu s vládcem českých hor, Krakonošem! No a co - asi je tu na dovolené... Další dobrou zprávou je, že se nám na nebi konečně rozsvítilo sluníčko (asi bylo, potfora jedna, dnes načasované) a že je v tom dnešním dnu volně přístupna nejen celá hradní zřícenina, ale i interiér otevřeného bufetu. Za svařák na zahřátí ale už si musíme samozřejmě zaplatit...

A tak si užijeme nejen tepla lahodného nápoje, ale i procházky po nádherně ozářených zbytcích kdysi nedobytného hradu, z jehož majitelů nejslavnějších se do historie navždy zapsala postava Albrechta z Valdštejna. Pokocháme se také dosti nejapným pohledem proti slunci z vrcholu upravené vyhlídky a pak už spěcháme do hradního příkopu, abychom shlédli též hezky nasvícené skalní homole dole pod hradem. Ačkoliv je teprve polovina měsíce února, skály zažívají okamžik přímo historický - letošní teplá zima svědčí jak rojícím se turistům, tak i horolezcům. A těch už je v dnešním dnu na skalách jako naseto! A jací jsou ti skálolezci ale otužilci, panečku - vždyť oni se po skalních stěnách pinoží už v letních tričkách!

Společně s Janou ještě sejdeme kolem mohutného Valdštejnova dubu do sedla mezi hradem a Tanečnicí. Manželka dál pokračuje okolo upravené studny na silničku, vedoucí k hornímu konci obci Lukov a já zdolávám krátkým výstupem vrchol Tanečnice. Dodnes ho "zdobí" příkopy a valy, které jsou památkou na to, že zde v dobách uherských válek (i těch pozdějších), stával tábor obléhatelů. Poté už po skalnatém hřebenovém chodníčku kolem četných skalních výchozů až hluboko do údolí do míst na dohled od silničky od hradu... a ještě než se cesta nad chatovou kolonií vyloupne ven z lesa, doháním tu svoji Janu. Na louce nad posledními domy Lukova si ještě fotím, ve stínu líp, ukrytou barokní sochu sv.Jana Nepomuckého.

Toto místo bývalo prvořadým výhledovým místem a prý zde u sochy ráda sedávala druhá manželka Bedřicha Smetany, Bettyna, a při čekání na svá vnoučata se kochala výhledem do kraje. Ale socha je památná ještě jinou historickou událostí: na začátku 18.století tady byla lukovským poddaným poprvé rozdána neznámá plodina až z daleké Ameriky - brambory. Místní na to hleděli velmi nedůvěřivě, ale brzy si je velice oblíbili a jejich pěstování se krajem rozletělo rychlostí vlny tsunami. I v dnešní době láskyplný vztah Valachů k bramborám neumřel na úbytě, jak dokládá stále platné pořekadlo: "Zemáky a zelé, to je naše živobytí celé!"

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Od svatojánské sochy jsme už fryško zamířili z kopce do středu lukovské zástavby, do míst, kde se nad střechou tyčí zvláštní spirálovitý komín. Budova bývala v minulosti pivovarem, dnes slouží jako penzion a restaurace. Bohužel, dnes se v něm má konat nějaká akce, a tož si za občerstvením musíme zajít do téj "naší" hospody u kostela. Nevadí, alespoň to máme odtud blízko na bus do Zlína...

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nelíbilo se nám to bláto na Rablině, ale to by se asi nelíbilo nikomu. Zbylá část cesty už byla příjemná a plná bonusů.

Ostatní informace

Hrad byl otevřen kvůli akci a vstup do něj byl tudíž zdarma, ale v sezóně se za jeho prohlídku pochopitelně platí.