Na Favority – do Muzea (Národního a technického)

Kam a jak jedeme?

Do Prahy, Národního technického muzea. Myslím, že místo na Letné už každý objeví sám, ačkoliv můžu prozradit, že na místo jsem dorazil za přispění tramvaje číslo 12 od stanice metra Malostranská.

Za čím jedeme?

Důvod návštěvy hlavního města byl sice ve shlédnutí velkolepé artrockové šou, které předchozího večera předvedl nejmenovaný basista věhlasné britské, již vlastně neexistující, skupiny. Tam samozřejmě Roger Waters dal spoustu pecek mateřského souboru se vsuvkami z jeho posledního alba, takže koncert i přes utrpěné peripetie (nekonečné stání u vchodu do haly) byl značně luxusní.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Sehnat v Praze laciné ubytování je ovšem značným oříškem, naštěstí kamarád tu má nějaké příbuzenstvo, tak ač prostory v domečku mají obsazené, díky značné zahradě a nakonec i příjemnému počasí si můžeme na zahradě postavit stan na jednu noc, ráno už máme každý jiný program.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Musím se přiznat, že zajít do Národního technického muzea po delší době už měl lákalo víc než hodně. Už ani nevím, jestli jsme tu byli někdy se školou, nebo jen jako dítka s rodiči. Když tak proběhla vcelku masivní reklama ve sdělovacích prostředcích, že od dubna do září je jednou z výstav právě expozice o historii kol značky Favorit, vlastně nešlo odolat.

Klidně bych mohl napsat, favorit, toť má láska.

Co si budeme povídat, kolo této značky, ač to byla „závodnička“, nebo jen „cesťák“ byl snad snem každého kluka i nejedné dívky v bývalém Československu ale i nejen v něm.

Vlastně je paradox, že historie značky těchto kol nebyla (ve srovnání) nikterak dlouhá, myšleno v jejich začátcích. Jak se za komunismu vše slučovalo a sjednocovalo, musela se sjednotit i výroba kol. A sportovní kola se začaly vyrábět v Rokycanech, kde už se v jejich předchůdcích nějaké sportovní kousky vyráběly.

Přiznejme si ale, že výroba sportovních kol, nebyla prioritou tehdejší výroby, kde přednost mělo těžké strojírenství, a dodejme i zbrojní výroba. Dá se říci, že to byl vlastně zázrak, co se rokycanským postupe času vytvářelo. Skoro od počátku byla kola favorit, hlavně v naší reprezantaci spojená se Závodem Míru. Ten ač vlastně vznikl tak víceméně propagačně jako taková středoevropská vzdoroTour si přeci jen postupně vydobyl své místo v historii, a dnes občas s nostalgií vzpomínáme, že zas tak špatný podnik to nebyl.

Nicméně zpět ke kolům. Stěžejním produktem výroby byly tedy kola silniční sportovního charakteru. Vrcholem produkce pak byla kola závodní a speciální. Není tajemstvím, že favoritky sedlali bratři Pospíšilové, patrně co se týče počtu Zlatých medailí z mistrovství světa naši bezkonkurenčně nejúspěšnější sportovci (kdo to neví, jejich činností byl poněkud zvláštní sport kolová). Vlastně podobná jsou jejich speciálům kola pro sálové krasojízdou.

Ne zcela častým výrobkem jsou kola pro dráhovou cyklistiku, kde výrobce musel uspokojit i potřeby těchto specialistů. Celkem se jim to povedlo, o čemž svědčí fakt, že jsme se dočkali i nějakých olympijských vavřínů.

Co si ale budeme povídat, králem cyklistiky (bikeři prominou) je cyklistika silniční. A tam nakonec směřovala stěžejní část produkce z Rokycan. Samozřejmě většinu výroby tvořila „běžná“ produkce kol sportovního nebo turistického ražení. Uvozovky jsou v tomto případě na místě. Favoritky zas tak běžné nebyly. První kola z Rokycan byly v počátcích výroby vybavovány i komponenty cizí produkce, ale časem v základní výbavě se zavedla i tuzemská výroba (myšleno přehazovačky, převodníky, vícekolečka apod.). A co si budeme povídat, kola byla na svou dobu skutečně dobrá, tak se dobře prodávala – na Západ. Devizy byly přednější než potřeby domácího publika. Sehnat favoritku znamenalo mít 1) štěstí, 2) známé, 3) peníze, 4) vše dohromady. Jestli si někdo stěžuje, jak je dnešní doba zkorumpovaná, tak ať si vzpomene. A kdo žehrá, že jaký byl ten socialismus parádní, tady má příklad toho, jak „slavně“ soudruzi hospodařili s umem našich techniků a dělníků.

Zanechme ovšem ještě na chvíli steskům.

Závodničky se vyráběly pro výkonnostní i vrcholový sport. Ten masový sport byl uspokojen koly s víceméně domácích součástek. Nakonec i můj brácha svého času závodil a jakýmsi způsobem se podařilo sehnat závodničku za závratných 1800 Kčs. Vcelku problém byly galusky. Ty byly značky Barum a většinou se daly sehnat na nějakých závodech, kam dojížděly závodníci věhlasných týmů jako byl třeba Favorit Brno nebo Unex Uničov. Tuším ještě v Plzni byl nějaký silný oddíl.

Tito borci (nebo jejich mechanici) pak občas nabídli i nějaké to Campagnolo. To se myslelo středové složení se čtyřhranem. Kdo ví, tak naše kola neměla tuto vymoženost a převodníky se montovaly tzv. Klínky. No a s klínkama byl kříž.

Neméně ošemetné to bylo s galuskami. Galuska je vlastně sešitý plášť s duší uvnitř. Když se píchlo, musela se galuska rozpárat, najít díra, zalepit a znovu sešít. Spousta závodníků si to dělala sama, ale nešlo to na věčné časy, tak se to poslalo do opravy ve Vracově (u Hodonína), ale pak jste na tu galusku čekali klidně měsíc.

Tolik k tajům výkonnostních závodů. Borci, co si vyjeli vyšší výkonnsostní třídy (1., 2., mistrovskou) už měli kola, na kterých jsme mohli oči nechat. Ti už měli kola, na kterých jsme mohli oči nechat. V podstatě celé měli komponenty italské provenience. Býval i jiných značek, ale většinou všemu se říkalo Campagnolo (ač to bylo třeba Gipieme nebo německý Sachs). No a ti nejlepší měli i celý rám postavený na míru.

U nás se pravidelně jezdil závod Kolem Pradědu, nebo kritéria v Uničově a když přijel takový Moravec nebo Hrazdíra, to byla sláva.

S favoritkami jsou spojené i leckdy zajímavé osudy, což zde dokumentují na případu jednoho cyklisty, který si postavil horkovzdušný balón a utekl na západ i se svým oblíbeným kolem.

Smutný osud potkal Favorit v 90. letech minulého století. Bohužel zpackaná privatizace vedle v podstatě ke krachu celé fabriky. Asi kde kdo ví, že tehdejším majitelem byl jistý Josef Kozumplík, zřejmě poněkud hochštapler, kterému se podařilo zlikvidovat i sobotínskou Velamosku (tu ale už načali někteří její bývalí pracovníci). Přiznejme, že faktem bylo, že ve favoritu zcela nezachytili trend z té doby, kdy s do módy začaly dostávat různá horská a treková kola. Zanedbal se i příchod nových materiálů a technologií. Nakonec v té době už zas tak nebylo problém favorita sehnat. Autor se rád přizná, že má ve sklepě jedno z posledních těchto kol, už tedy dosti ojetých, a to dokonce s jednou variantou slavného rámu F1 (teď už mám i novější silničku, ale jiné značky).

Nicméně, zdá se že v případě Favoritu není všemu konec. Před časem se značku podařilo získat novým majitelům. Ti vyrábí ovšem ne kola masové produkce, ale poněkud jinačí. Ono to asi už dnes jinak nejde, těch masových produkcí je poměrně dost, tak musí zaujmout něčím jiným. Na výstavě jsou k vidění např. bezúdržbová kola na silnici i do terénu. Divák tu objeví takovou lahůdku, jako je řemenice nebo zapouzdřený 11převod v zadním kole. K tomu je tu vcelku „běžný“ krásný silniční speciál.

Ostatní informace

Samozřejmě, když už zaplatíte 220 Kč (pokud nejste důchodce, student, dítě nebo rodina) musíte se podívat i do dalších expozic muzea. Co si budeme povídat, ta dopravní hala, je beztak asi největší chloubou instituce, takže i tady jsem strávil dost času. I tam za léta přibyly mě neznámé kousky (myšleno v místě). Matně si pamatuju hodinářskou expozici nebo fotoateliér. Ty jsou samozřejmě notně aktualizované, novinkou je pro mě chemická expozice a někdy na příště si určitě zajdu na horníky aj. Ještě bych se mohl rozpovídat, jak mě postupně ukradli 3 favoritky (jednu 2x), nebo jak jsme u Popradského plesa potkali Poláka, který taky míval jako kluk stejnou značku, ale to už by bylo na román.