Město Spálené Poříčí

Kam a jak jedeme?

Naše společná cesta začíná na Exitu dálnice D5. Odtud směřujeme směrem na Rokycany. První kruhový objezd "projedeme rovně" a na druhém kruhovém objezdu "odbočíme" doleva. U železničního přejezdu odbočíme Doprava a dále pokračujeme směrem na Kamenný újezd, Hrádek, Mirošov, Drážky, Kakejcov, Lipnice a Spálené Poříčí. Na náměstí u kostela můžeme zaparkovat náš automobil a již před automobilem začíná prohlídka města.

Za čím jedeme?

Původní tržní vesnice vznikla zřejmě kolonizací pány z Rožmitálu ve 13. stol., výrazný počáteční vliv celého rodu Buziců se tehdy zřejmě uplatňoval v celém regionu. R. 1239 prodal Budislav z Rožmitálu vesnici Poříčí kladrubskému klášteru, který v této době sceloval rozptýlený majetek. Později klášter na svůj vliv v oblasti rezignoval a r. 1360 je zde pánem připomínán Bohuslav ze Švamberka. Švamberkové z Poříčí vytvořili městečko o 24 lánech s kostelem a tvrzí, které r. 1391 prodali spolu se vsí Struhaře, Lipnice, podacím právem ve Žďáře a majetky v Zárubíně, Tustově a Rakové Jindřichovi z Elstrberka a na Plané. Při dalším prodeji r. 1413 Habartovi z Vinařic je poprvé zmíněna tvrz, hospoda a mlýn. V držení se pak vystřídali Václav ze Sv. Pole, Pešíkové z Komárova, Jindřich z Lipna, Petr z Nekmíře a Mikuláš z Dlouhé Vsi a Pokonic. Fridrich z Donína, pán na Vlčtejně, prodal Poříčí r. 1506 Janovi Roupovskému z Roupova. R. 1514 městečko získalo právo týdenního trhu každou sobotu a právo usazovat řemeslníky. Kromě toho bylo nadáno již dříve dalšími svobodami, zmínky jsou zachovány o právu várečném, hrdelním. Zřejmě již tehdy užívalo znak - stříbrnou městskou zeď se třemi věžemi v černém poli, proti černým stříškám věží směřují tři stříbrné hroty. Roupovští zde vládli až do r. 1587. Tehdy Kryštof starší z Roupova prodal Poříčí, městečko a tvrz s vesnicemi Žákava, Nezvěstice, tvrze pusté v Mešně, Pokojunicích, Javoře a Kamýku s mnohými vesnicemi pustými Karlu Kokořovcovi z Kokořova na Šťáhlavech. Takto velký majetek však Kokořovci neudrželi a Poříčí získal Jan nejstarší Horčice z Prostného. Tehdy došlo k rozvoji statku, založen byl panský pivovar, ovčín a předevšímželezné hutě. Adam starší Vratislav z Mitrovic jako manžel dcery Jana Hořčice Salomény získal statek r. 1603 a postupně ho rozšířil přikoupením vsi Lhotky a zejména mirošovského statku s vesnicemi Mirošov, Skořice, Kakejcov, Mešno, Borovno, Mítov, Ujezd a Chynín. R. 1617 dal přestavět tvrz na renesanční zámek. Po r. 1609 docházelo v městečku k Ostrým sporům mezi katolíky a protestantskou většinou. R. 1611 byla opuštěna katolická fara a nového faráře se vrchnost odvážila dosadit až v r. 1619. Následující rok znamenal pro městečko tragický mezník. Císařské vojsko pod vedením generála Buquoye po pětidenním pobytu při odchodu celé městečko podpálilo. Protože většina obyvatel před vojskem utekla, požár se nekontrolovaně rozšířil a způsobil naprostou zkázu. Kromě domů byl zničen i městský archiv. Po několika létech byl opraven kostel a postavena nová dřevěná fara. R. 1624 odkázal Adam Vratislav Poříčským úroky proti osvobození od poddanských povinností. Poříčí však utrpělo novými průtahy vojsk r. 1645, setninou pluku Pocarme byl zcela vyrabován i zámek. Do zcela zničeného Poříčí, zvaného od těch dob Spáleného, byli vrchností povoláni Židé, aby pozvedli jeho hospodářství. Již pře rokem 1670 měli svoji synagogu a hřbitov a brzy nato byl vytvořen základ otevřeného ghetta, soustředěného později do dvou ulic, vycházejících na opačných stranách z ulicového náměstí. R. 1654 mělo městečko 20 selských, 4 chalupnické a 9 tzv. zahradnických usedlostí, řemesla byla zastoupena 5 krejčími, 4 ševci, 3 hrnčíři, 2 tkalci, pekařem, punčochářem a tesařem. Stál zde mlýn Podrudní, Podhrázní, Dolejší, Hořejší, dílna na kamenec, huť, hamr, pazderna, fabrika na zbraně, nový mlýn v Lůsách, cihelna, Masné krámy, pivovar a 2 hospody. R. 1655 byl založen odkazem Jiřího Zdeňka z Mitrovic chudobinec pro 6 osob. Ovdovělá manželka Maxmiliána Kateřina se znovu provdala za Kryštofa Karla ze Svárova na Těnovicích, který se stal správcem Poříčí. Pro jeho zlé zacházení s poddanými a četné stížnosti byla Kateřina nucena zbavit ho vlády a dohledu nad svým statkem a dohlížitelem ustanovila po dobu svého pobytu v Praze Michala Lhotáka ze Lhoty, hejtmanem panství se stal Adam Hruška z Března. Z r. 1665 pochází úmluva mezi vrchností a poříčskými poddanými stanovující práva a povinnosti včetně robot. R. 1670 se Maxmiliána Kateřina vdala potřetí, za Františka Eusebia hraběte Khuna z Lichtenberka, který též spravoval Poříčí. Městečku byly r. 1678 potvrzeny páteční a dva výroční trhy. Pro četné dluhy a nesrovnalosti se poručnictví nad nad nezletilým Jiřím Zdeňkem ujal Václav Hynek Vratislav z Mitrovic. Snažil se pozvednout panství, obnovil kostel, koupi r. 1710 od Baltazara Danhammera výrobnu kamence Alaunberk a vybudoval z ní manufakturu na zbraně. Část výroby - vrtání hlavní - byla v Rollingerovském mlýně. Pracovala jen do r. 1715, kdy bylo panství prodáno Anně Polyxeně hraběnce z Clairy a Aldringen, rozené des Fours. R. 1721 byl přikoupen těnovický statek. Počátkem 18. stol. žilo v městečku v 77 domech z řemeslníků 7 ševců, 7 tkalců, 4 krejčí, 3 punčocháři, mezuláník, mydlář, 4 řezníci, 4 pekaři, 4 zedníci, cihlář, 2 tesaři, sklenář, 2 zámečníci, 3 bečváři, 5 hrnčířů, truhlář, provazník, 4 kováři, 2 koláři, sedlář, puškař, loutník, flusař a roršmíd, vrchnost zaměstnávala kováře, zahradníka, sládka, šafáře, porybného a pastýře. V 6 panských domcích žilo 7 židovských rodin v celkovém počtu 40 osob, v polovině století již 8 rodin, mezi nimi3 obchodníci plátnem, kůžemi a různým zbožím. Městečko mělo mimořádně rozvinutý průmysl, skládající se z několika hutí, flusárny a továrny na kamenec. Odkazem získal panství Albrecht Maxmilian hrabě des Fours, jeho syn však majetek zadlužil a r. 1749 prodal kapitule sv. Víta v Praze. V jejím majetku zůstalo již Poříčí natrvalo. Mimořádnou idálostí se r. 1756 stalo dočasné ukrytí svatovítského chrámového pokladu před vojáky v zámku. Městečko se stavebně rozvíjelo, přibývalo rovněž Židů, r. 1782 bylo z celkového počtu 172 domů 12 židovských, roku 1838 již 15 domů s 18 rodinami. Z r. 1825 pochází údaj, že Židé mají krásnou synagogu a svou nemocnici. R. 1819 zde byla založena Česká čtenářská společnost, úředně povolená až po 3 letech. Velký požár r. 1838 zničil 100 domů z celkového počtu 186, ve kterých žilo 1329 obyvatel. Pracovaly zde 4 hamry na kujné železo a zbraně a vysoká pec. Městečko mělo v 19. stol. 5 výročních trhů s dobytkem a obilím. R. 1900 žilo ve 222 domech 1653 obyvatel, byla zde pošta, telegraf, záložna, chudobinec, ze spolků Měšťanská beseda, sbor hasičů, Řemeslnicko-živnostenská beseda, Matice sokolská, Národní jednota Pošumavská, Spolek vojenských vysloužilců a loterijní spolky. Pracoval zde pivovar, 3 mlýny, pila, továrny na sirky a mýdlo a 2 cihelny.

http://www.spaleneporici.cz/detail.php?ID=61

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Cestou jsme nevyužili žádné stravovací ani ubytovací zařízení.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Město je plné historie, Informační středisko je umístěno v krásném roubeném domě.

Ostatní informace

Prohlídka města je zdarma, pouze pokud se rozhodnete navštívit zámek či Špejchar, připravte si peněženku.