Královna Jeseníků (Bílá Opava)

Kam a jak jedeme?

Ráno na autobus směr Rýmařov, přestup na linku Přerov-Jeseník, výstup na Hvězdě, nezmalému na parkovišti pod výjezdem na Ovčárnu u Karlovy Studánky.

Za čím jedeme?

Bude to asi nošení dříví do lesa, ale už nějaká doba uplynula, co jsem byl na Bílé Opavě naposledy. Ale protože mě kolega žádal, abych někdy nafotil něco na Švýcárně, rozhodl jsem se skloubit příjemné s užitečným, tedy vydat se na celodenní výpravu. Znamenalo to namazat si nějakou svačinu, dobít baterie, vyčistit objektivy a přibalit Šerpu. To není žádný horský nosič ale masivní stativ firmy Velbon bez kterého se focení vodopádů ani neobejde.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Od autobusu jsem se nikde nezdržoval (svačina v batohu), ale nahoře se celkem logicky nabídne Barborka, protože je to první hospoda po cestě.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Své nadšení nad návštěvou horního toku Bílé Opavy už na Turistice vypsaly spousty poutníků a protože nejsem velký příznivec masových cílů, vždy to příjímám opatrně, nicméně peřeje Bílé Opavy jsou skutečně vrcholnou atrakcí Jeseníků. Byl poslední den školního roku, dva dny před výpravou slušně zapršelo, tak by vodopády mohly být celkem fotogenické. Od Hvězdy to vezmu přímo po trase červeného psaníčka, díky kterému nemusím po cestě na Karlovu Studánku a přijdu k počátku té důležité části přímo a neztratím při tom drahocenné výškové metry. Začátek té peřejnaté cesty je vlastně u zatáčky cesty z Karlovy Studánky do Videl, odkud spousta výletníků vyráží díky malému parkovišti, dnes je ale zatím prázdné a i podle frekvence jiných turistů se zdá, že nahoře nebude velká tlačenice (naštěstí). Prvním úsekem té mírnější části údolí provází souběh modré a žluté turistické trasy, ovšem již tady má říčka spoustu peřejek a vodopádů, kdo by je chtěl postupně zaznamenat všechny, tak by se ani nikam nedostal. Nicméně první zastávku nedělám u vodopádu, ale přehrážky, kde se odděluje náhon, který přivádí část vody do umělého vodopádu u Hubertusu v Karlově Studánky. Dolní tok je spoután ještě několika přehrážkami, což dokazuje, že zdánlivě malý potok může napáchat velkou neplechu. Souběhem obě značky vedou asi 1,5 km v relativně příjemné výstupově cestě, spíše pěšině, ještě bez většího množství prolézaček, můstků a schůdků. Trasy se rozdělují na malém paloučku, modrá vlastně obchází celý kaňon nad levým břehem a je možné ji využít třebas k návratu, případně je využitelná pro ty, kteří neprojdou testem. Ano, pro neznalé je na paloučku s přístřeškem nachystána malá dřevěná překážka, aby si neznalí vyzkoušeli, co je čeká. Kdo to nepřeleze, ať raději nepokračuje, protože to bude horší. Kdysi tu bývala pokladna, ale od vichřice v r. 2005, která z části smetla les i pod Pradědem se přestalo vstupné vybírat (nebo jsem měl štěstí a pokladník se nedostavil). Naposledy jsem byl na Opavě asi rok po vichřici (2006), to byly stopy vichřice ještě čerstvé (byl to ten vítr, co pokácel velké části lesa pod Tatrami). S velkým úsilím se podařilo trasu zprůchodnit, ovšem protože bylo rozhodnuté stromy nechat na místě, přibyla spousta podlezů a nadlezů, které ovšem průchod ztížily. Naštěstí nejvíce zasažená byl jen střední část údolí, dá se říci ta relativně méně zajímavá část potoka, kde jsou peřeje a vodopády celkem skromné. Malá kamenná věžička nad pravým břehem signalizuje příchod do nejzajímavější, kaňonovité, téměř soutěskové části údolí, kde vichr tolik neřádil, takže příroda zde tolik neutrpěla. Nicméně stále se tu projevují různé změny. V dolní části bývala kaskáda v úzkém korytě mezi skalami, kterou jsem si vždycky fotil, do té se mi ovšem přes nahromaděné dřevo nepodařilo proniknout (někdy příště). Pak už přijde soustava můstků, schůdků až žebříků, díky kterým je údolíčko jakž takž schůdné. V ruce nesu pořád stativ, ani by se mi nevyplatilo ho stále schovávat a vytahovat. V údolí je i pár turistů, naštěstí tak akorát, abychom si nezavazeli. Co chvíli se míjím s párem postarších turistů, kteří nesou velké batohy, hlavně na paní je vidět, že se jí to pronáší. Ta nejhezčí část údolí není delší víc jak půl kilometru, ale díky žebříkům, schůdkům i skalám jde asi nejpomaleji, naštěstí je ale čím se kochat. Málem jsem minul odbočku k velkému vodopádu. Je to vlastně vyvrcholení celé kaskády, ochranáři zřejmě nemají zájem, aby se pod vodopád chodilo, takže u odbočky je další hromada větví, naštěstí ale vím kam se musí jít. Kupodivu za devět let je velký vodopoád na Bílé Opavě skoro stejný, i ta kláda co tam byla posledně (zarostlá mechem) je na svém místě. Ta už snad musela zkamenět, že se nerozpadla.

To je vlastně vrchol Bílé Opavy, pak už se trasa od říčky odpojí, on se i ten sklon údolí mírní, takže vodopádů tu už moc není (ještě jeden malý tam je). Příjemná stezka prochází pralesem pod vrcholem Pradědu, minu stanici vleku (dvoukotva A) na Petrovy kameny, pak ještě trošku prudší stoupání a je tu Barborka. Úspěšný výstup důstojně zapiju Plzní.

Ostatní informace

Jak už jsem poznamenal, vstupné se neplatí, celková cena je tedy hlavně ve fyzickém úsilí. Pak jsem tedy pokračoval na Švýcárnu (a sedlo), ale to je skoro na další článek.

A ačkoliv je výlet zařazen do kategori pro zdatnější, směle ho zařadíme i do kategorie rodiny s dětmi, protože pár maminek a tatínků, vlekoucích své ratolesti po zmíněných schodecha žebřících, tu vždycky potkáte.