kolem Blatné II

Kam a jak jedeme?

Nad dalším výletem jsme se dohadovali. Miloš se chtěl podívat do Škvořetic, kde strávil v dobách železničního mládí nějaký čas na školeních. Nejlepší trasu potom navrhl Vašek. Vlakem dojet do Sedlic, po zelené do Škvořetic a odtud se po červené vrátit na stejné místo, na vláček.

Elegantní, nepříliš dlouhé a příjemné. Ani žádnou vodu jsme si nebrali, vždyť tam určitě někde bude hospoda.

První problém byl na nádražíčku. Byli jsme tam včas, lokálka přijela přesně, ale odjížděla s pořádným zpožděním. Už na zastávce nás nějaká omšelá cedulka upozorňovala, že jízdenku si máme koupit u strojvůdce nebo v automatu. Automat jsme ani nebrali v úvahu. Co by dělal na této trati vpravdě regionální. Pan strojvůdce si nás všiml už před nástupem a vítal nás slovy: „Pánové si jistě budou přát něco specielního.“ Přál jsem si. Zpáteční jízdenku do stanice Sedlice-město pro čtyři osoby. Vrhl se, chudák k automatu, který tam opravdu byl a u kterého bychom pohořeli všichni a deset minut na něm kutil. Dalších pět minut sháněl drobné, protože jsem platil dvoustovkou. Celých těch pět kilometrů s dvěma slevami (zpáteční a skupinová) nás stálo 74. - Kč. Kolik stojí jízdné obyčejné, po tom jsme ani nepátrali. Chvilku před cílovou stanicí nás spolucestující upozornil, že si máme jízdenku ještě označit. Udělal jsem to až na zpáteční cestě a stejně se mi to povedlo až na třetí pokus.

Vystoupili jsme na správné zastávce. I když jsou Sedlice město a ty zastávky mají dvě, jedná se jen o takové větší kadibudky. Jen bez té díry v zemi. České dráhy o to tady moc nedbají.

Přišla chvíle dohadování, kudy se má jít. Byli jedinci, kteří by to vzali i opačným směrem. Naštěstí byl rozcestník na dohled, jen si ho všimnout. Vyrazili jsme po zelené značce, tak, jak jsme měli v plánu. Jen chvilku po silnici, potom polní cestou, která se nenápadně začala měnit v lesní. Bylo trochu pod mrakem a v oparu, ale Petr se pokusil o Šumavu, která prosvítala jižně od nás. Vzhledem ke světlu i vzdálenosti se mu to dost povedlo.

Ke své škodě jsem to nezkusil, ale obrátil jsem objektiv směrem zpátečním, na Sedlice. Pravda, na poli tam byla hromada hnoje (byl jsem dotazován, jestli ji fotím), ale ta přeci nemusí být na obrázku. A místní kostel je pěkný i z této strany.

Značka, která mírně stoupala po okraji lesa, prudce odbočovala do hutnějšího kopce přímo do hvozdu. Chvíli se na odbočce i odpočívalo, ale jen do té doby, než jsme zjistili, že poleháváme a posedáváme vedle mravenčí dálnice, a ti milí tvorečkové se o nás začínají zajímat.

Potom byl odchod okamžitý.

Tady už začalo být stoupání povážlivé a já začal zase zaostávat. Kopec byl dlouhý a chlapci na mě čekali až pod vrcholem, zabráni do hovoru s místním staříkem. Vylíčili jsme mu nejnovější zkušenosti s železnicí, on taky dal do placu několik humorných příhod z tohoto prostředí, ale jinak nás moc nepotěšil. V Mužeticích, které byly před námi, není hospoda, ve Škvořeticích, což byl další dílčí cíl, sice je, ale otevírá až někdy pozdě odpoledne. S nepatrnou nadějí, že se mýlí, jsme se vydali na další cestu. Hned za vrcholem kopečka se nám otevřel výhled na Mužetice a hlavně na Mužetický vrch. Ani jsme nemohli tušit, jak se nám jeho zdolávání vyplatí.

Mužetice jsme prošli, pravda, kamarády jsem volal zpět, protože přešli odbočku, ale to jsem ještě netušil, jak zbytečnou práci dělám a zbytečně si vysušuji hlasivky. Odbočka na vyhlídku z Mužetického vrchu byla tam, co jsou na obrázku dva vyšší stromy pod návrším. Chvíli jsem váhal, jestli na chlapce nemám pod kopcem potkat, tohle je opravdu jen odbočka k vyhlídce, ta pravá značka vede rovně, musí se tedy přeci vrátit. Ale nakonec se mi přeci jen zachtělo rozhledu a vydal jsem se po jejich stopách. Cesta vedla po spádnici, ale kopec nebyl tak strašný. Napřed jsem měl po pravé ruce louku, potom jsem dostoupal do lesa, kde byla jasně značená odbočka Doprava. Lesní cesta byla lemována skládkami, nic příjemného, holt blbci jsou všude, ale víc mě mátlo, že před sebou nic neslyším. Vrchol byl nedaleko a hlavně Vašík by se kochal hlasitě. Vydrápal jsem se na remízek na okraji lesa a uviděl kamarády asi sto metrů vzdušnou čarou, jak kráčejí po okraji pole do neznáma. Ještě, že existují ty telefony. Vaškovo číslo jsem našel jako první a optal jsem se ho, jestli jdou po zelené. Ubezpečil mě, že značku už dlouho neviděli, ale zato mají na dohled silnici. Ubezpečil jsem ho, že jdou blbě, a že když už se nechtějí vracet, ať na mě alespoň počkají. Vydal jsem se znovu po jejich stopách. Prostě tak dlouho chtěli zabloudit, až se jim to povedlo. Tohle je přesně to místo, kde se věc podařila.

Silnice byla z místa setkání opravdu vidět a byla relativně nedaleko. Vždyť jsme sešli už větší část kopce. Uradili jsme se tak, že k ní sejdeme a do Škvořetic budeme pokračovat po ní. Na mapě to vypadalo jako brnkačka.

Sotva jsme došli k silnici, kamarádi byli zase kdesi vepředu. Už jsem se dávno smířil s tím, že jsem nejpomalejší. Že mě k tomu ještě zdržuje vymýšlení obrázků je věc další, ale tenhle osamělý strom v poli se mi, i přes trochu nijaké světlo, líbil.

Další shluk stavení byl na mapě označen jako osada Důl, ale cedulka tvrdila, že je to Dol. Věřím spíš cedulce. Bylo tam i nějaké ubytování, bývalý stateček nebo zájezdní hostinec, když jsem nakoukl do dvora, nad jedněmi dveřmi byl i lákavý nápis Formanka. I okna tam měli pootevřená, ale kamarádi už byli někde v půli dalšího kopce. Alespoň obrázek vyvedený na zdi vedlejšího domu jsem zaznamenal.

Na kopečku jsem trochu odpočíval, zrovna u autobusové zastávky, kde jsem si při té příležitosti přečetl jízdní řád. Zjistil jsem, že za chvilku vyjíždí ze své konečné autobus, který tu za pár desítek minut bude a ještě zajíždí do nedaleké vesničky Lom a staví tam u samoobsluhy. Zavezl by nás do Škvořetic. Někde poblíž by teď chlapci mohli být. Telefon jsem nažhavil, odezva byla napřed příznivá, do kroku jsem přidal, ale po chvilce se mi rozvibrovala kapsa oznámením, že by se muselo dlouho čekat, že jsou zrovna u odbočky do Lomu a dál jdou pěšky. Co se dalo dělat, taky jsem šel.

Po té silnici se mi už nešlo dobře a od té křižovatky to bylo zase do kopce. Ještě, že se alespoň bylo čím kochat. V pozadí tentokrát Brdy.

Lesík, který je na obrázku, jsem obešel, v dálce byl vidět vrchol kopce, ze kterého jsem se měl spustit do Škvořetic. Míjel mě ten autobus. Zamával jsem na něj, v naději, že mi zastaví. I řidič mi zamával. Za kopečkem bylo na chvilku veseleji. Šlo se z kopce a třeba se ten děda se zavřenou hospodou pletl. A zase pěkný výhled, tentokrát na cihelnu (nebo něco podobného), kde podle komínu bylo velmi přesně možno určit směr převládajících větrů.

Lesík, který je na obrázku, jsem obešel, v dálce byl vidět vrchol kopce, ze kterého jsem se měl spustit do Škvořetic. Míjel mě ten autobus. Zamával jsem na něj, v naději, že mi zastaví. I řidič mi zamával. Za kopečkem bylo na chvilku veseleji. Šlo se z kopce a třeba se ten děda se zavřenou hospodou pletl. A zase pěkný výhled, tentokrát na cihelnu (nebo něco podobného), kde podle komínu bylo velmi přesně možno určit směr převládajících větrů.

Do Sedlic jsem přeci jen došel. Konec cesty byl dokonce mírně z kopce. Udělal jsem si ještě obrázek kostela z druhé strany, potom už jsem jen hledal hospodu.

Až na náměstí byla, chlapce jsem tam, chválabohu, našel, něco málo pojedl (kdybych se přežral, nemohl bych večeři a dostal bych od Miloše vycinkáno) a hlavně hrdlo svlažil. Kluci jsou bezední, najedli se řádně. Do odjezdu vlaku ještě chybělo dost času a hlavně Petr chtěl projít městečko. Bylo to zrovna v době, kdy uniformovaní pánové sedící kus vedle opouštěli lokál. Ukázalo se, že se připravovali na odhalení nějaké pamětní desky. Však se to teď výročími jen hemží. Vrátili se pro mě poměrně brzy. Když jsme odcházeli na stanici, bylo už po slávě a jen Jan Nepomucký na to udiveně koukal.

Před stanicí nás čekalo ještě jedno malé překvapení. Sedlické strojírny a jejich poutač. Ale před továrnu se vlastně hodí.

Jen nevím, co je to za stroj nebo do čeho to patří.

Vlak přijel na čas, my jsme už lístek kupovat nemuseli, takže včas i odejel. Jen to označení se mi povedlo opravdu až na několikáté. Strojek nějak nefungoval.

Za čím jedeme?

Cílem byly zase mladické kamarádovy vzpomínky. Až potom jsem pochopil, že dalším a hlavním cílem bylo nepovolit tomu pečlivému lumkovi (mně) a pořádně si zabloudit.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování jsem našel na informačních stránkách města Blatná, a adresu Mačkov č.p.14 vřele doporučuji. Levné a bez chyby. Jediný azyl poskytující potraviny a tekutiny byl hotel Na Velké v Sedlicích.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

I to zabloudění bylo pěkné, krajina neměla chybu, lidé pohostinní (někdy až moc). Kromě nedostatečných zásob si nebylo na co stěžovat.

Ostatní informace

Vstupné se tu nikde neplatí. Jen ten vlak je poněkud nepřátelský (i když pan strojvůdce byl ochotný a pomohl, on za to nemůže). Od té doby jsem tento dopraní prostředek nepoužil. Jestli je to všude, no potěš.