Inverzní divadlo na hřebenu Orlických hor

Kam a jak jedeme?

Koncem podzimu nebo v zimních měsících může dojít k několikadenním inverzím. Jsou způsobeny zastavením konvekčního proudění, kdy se masy teplejšího vzduchu dostanou nad vrstvy studenějšího vzduchu. Ve městech, ale i na venkově, se potom vytvářejí mlhy nasycené škodlivými zplodinami. Při překročení povolených limitů dostáváme ze sdělovacích prostředků rady o zdržování se doma, neotvírání oken apod.

I v letošním listopadu inverzní duchna přikryla naše obydlí a únik byl možný pouze na hřebeny a vrcholky hor. Rozhodli jsme se pro nejbližší Orlické hory.

Ráno vyjíždíme za počasí, kdy by ani psa nevyhnal. Okresní silnice nás v mlze vedou směrem do Deštného v Orlických horách. Ještě v Deštném by se dala mlha krájet. Za Zákoutím, což je horní část Deštného, začíná prosvítat sluníčko a po pár serpentinách jsme nad mraky. Modré nebe nám hned zlepší náladu.

Za čím jedeme?

Zaparkovat v sedle pod Šerlichem není úplně jednoduché. Velké parkoviště je zavřené a v okolí křižovatky je aut jako u supermarketu. Podobný nápad jako my dostalo plno dalších turistů a výletníků. Většina z nich po zaparkování míří k Masarykově chatě, která je vzdálená přibližně půl kilometru.

My vyrážíme na druhou stranu. Máme v plánu patnáctikilometrový okruh Po hřebenu Orlických hor a Záhořím. Vůbec nevadí, že trochu přimrzá (- 2 st.C). Na sluníčku je pěkně.

Červená Jiráskova cesta nás vede k Malé a Velké Deštné. Mezi vrcholy se nachází přírodní rezervace Jelení lázeň vyhlášená v roce 1982. Kolem ní jdeme necelý jeden kilometr. Vlevo se otvírají výhledy na vyčnívající vrcholky Bystřických hor (Gór Bystrzyckich). Mraky je přikryté i celé Kladské pomezí (Ziemia Kłodzka). Ze Stolových hor (Góry Stołowe) vykukuje jen Hejšovina (Szczeliniec Wielki). Pouze údolí mezi Orlickými horami a Bystřickými horami je bez mraků a osluněné. Za Jelení lázní přicházíme na rozcestí u bufetu (dle mapy Pod Velkou Deštnou). Odtud je to na nejvyšší vrchol Orlických hor Velkou Deštnou (1.115 m n.n.m) jen půl kilometru po zelené značce. Stoupání je zanedbatelné, na vrcholu jsme za deset minut. Očekávali jsme zde malou dřevěnou rozhlednu. Ta tu však už není. Zůstal jen dřevěný rám bez informační desky. Popojdeme ještě pár metrů, abychom se podívali směrem do našeho vnitrozemí na to překrásné nekonečné inverzní moře.

Vracíme se po zelené značce zpět na rozcestí u bufetu a pokračujeme svažující se červenou Jiráskovou cestou do sedla pod Jelenkou. Zde odbočujeme vlevo po modré Bedřichovské cestě. Scházíme z hřebenu k osadě Bedřichovka. Cesta vede lesem, ale místy jsou pěkné výhledy na osady Orlického Záhoří a na Bystřické hory. Poblíž horní části sjezdovky nad Bedřichovkou je skalní útvar, který se stal po vykácení části lesa novou vyhlídkou.

Po sestoupení do osady Bedřichovka procházíme kolem kapličky svatého Václava a dolní stanice lyžařského vleku k chatě Bedřichova. U ní si prohlédneme lanové centrum, minigolfové hřiště a zamrzající požární nádrž, která v létě slouží i jako koupaliště. U chaty Bedřichovka se napojíme na žlutou turistickou značku, která nás vede po rovině kolem přírodních rezervací Bedřichovka a Trčkovská louka. Za Czarnym potokem (u nás dále Divoká Orlice) je na dosah obec Lasówka. U přírodní rezervace Trčkov žlutá odbočuje vlevo. My však pokračujeme rovně po neznačené lesní cestě. Procházíme přírodní rezervací Trčkov a po půl kilometru jdeme po okraji další přírodní rezervace Hraniční louka. A to jsme už na hranici. Překračujeme ji po mostku a napojujeme se na červenou turistickou značku vedoucí po silnici zvané Droga Sudecka. Po ní se po zledovatělém novém živičném koberci dokloužeme do lyžařského střediska Zieleniec. Čeká nás už jen výstup po modře značené cestě (na starých kamenných patnících označené jako Steinmann Weg) na Šerlich (1.105 m n.m.), který je součástí hřebenu Orlických hor. Stoupání není dlouhé ani příliš prudké. Jen závěr je strmější. Na Šerlichu překračujeme hraniční přechod pro pěší u Masarykovy chaty. Od ní jsou velice pěkné výhledy zvláště do našeho vnitrozemí. Při inverzi jsou výhledy o to zajímavější.

Čekáme za západ slunce. Nejsme sami. Toto nevšední přírodní divadlo chce shlédnout několik desítek dalších lidí. Nikomu nevadí, že začíná opět mrznout a prsty na spoušti fotoaparátu má zkřehlé.

Slunce se pomalu sklání, blíží se k horizontu. Stíny jsou dlouhé. Obloha zabarvená zpočátku dozlatova získává stále sytější oranžovou barvu. Slunce se začíná ponořovat do mraků a každou minutou z něho vidíme menší a menší část. Až zapadne úplně. Divadelní představení končí.

Po západu slunce není hned tma. „Za světla“ sestupujeme do sedla pod Šerlichem, kde parkujeme, a odkud jsme dopoledne vycházeli.

Zbývá cesta domů. Sjíždíme do Deštného. Noříme se do mraků. Světla se místy obtížně prokousávají mlhou a tmou. Jsme opět v realitě.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na popsané trase se lze občerstvit v bufetu u rozcestí pod Velkou Deštnou, v Bedřichovce (ta byla však zavřená) a v Masarykově chatě na Šerlichu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nejvíce se nám líbily výhledy na mraky pod námi a západ slunce. Podobná podívaná se nám přihodí málokdy.

Ostatní informace

V sedle pod Šerlichem jsme parkovali zdarma. Cesty na popsané trase byly všude dobře značené.