Horní Blatná, díl první

Kam a jak jedeme?

Před lety mnoha (dohodli jsme se zhruba na dvaadvaceti), když byly naše dětičky malé a poměrně roztomilé a Pavlína byla ještě poměrně začínající lékařkou v nemocnici, jsme byli na dovolené v rekreačním zařízení, které sice patřilo kladenským dolům, ale nemocnici tam místo taky poskytovali. Bylo to v Krušných horách, na kraji městečka Horní Blatná a nám se tam tehdy dost líbilo, i když tam, kam my jezdili na zotavenou, tehdy místní pobírali „pohřebné“ (pro nepamětníky, šlo o kompenzaci za trvale zhoršené ovzduší). Po těch letech jsme se rozhodli, že se znovu podíváme do míst, která, jak jsme zjistili, si ty děti vůbec nepamatují (a to Pavlovi bylo už dobrých šest).

Dalo trochu bádání, než jsem objevil ubytování, které by vyhovovalo, nakonec jsem se, s trochou potíží, dovolal do penzionu Florian, který je od náměstí co by kamenem dohodil, ale přesto v klidné boční uličce.

Vyrazili jsme v úterý, sedmého srpna (samozřejmě po povinném vymalování části ordinace). Nechtělo se mi jet přes Karlovy Vary, volil jsem tedy odbočku kolem starobylého hradu Andělská Hora, potom okrajem vojenského prostoru v Doupovských horách do lázní Kyselka. Odtud do Ostrova nad Ohří a potom je to už jen chvilku po rovině a další do setrvalého kopce a jsme na místě. Zabloudili jsme jen jednou, když jsem byl navigátorem ponechán osudu a odbočil jsem o křižovatku dřív (to jako na tu Andělskou horu).

Navigátorka si to ale vynahradila pohotovým zásahem ve chvíli, když jsem se marně snažil dovolat majitelce penzionu a ona dotazem v nejbližší hospodě zjistila bydliště a objevila jejího manžela. Paní musela odjet a zapomněla nejen telefon, ale dát manželovi instrukce, kdy nás má čekat. Ale všechno se v dobré obrátilo velmi brzy. Byli jsme ubytování, byl jsem za krásný pokojík s kuchyňkou, sprchovým koutem a toaletou pochválen (Pavlíně to i barevně ladilo) a za chvíli jsme mohli vyrazit do ulic. A to doslova. Mapu téhle části světa máme starou o dost více než dvacet let a chceme se podívat po cestách, které tu tenkrát nevedly. Podle stránek města je tu informační středisko, muzeum i pošta, někde by tu mapu měli mít. V informačním středisku měli tento týden dovolenou, na poště byla moc ochotná slečna, která sice mapu neměla, ale zavolala starostovi, aby nám to informační centrum otevřel. Dozvěděla se, že mapy došly a možná přijdou příští týden. V muzeu jsme taky nepochodili, přehlédli jsme cedulku, že jdeme mimo otevírací dobu, zazvonili a od dosti nerudné dámy jsme z okna z prvního patra dozvěděli, že dovnitř nás nepustí a mapy nevede. Byl hlad i žízeň a tak jsme se na chvíli uchýlili do jedné z restaurací, které nám pan domácí doporučoval. Pivo chutné, i když poměrně exotické (Rychtář to byl) a klobáska, kterou jsem si k svačince dal, byla dobrá. Pavlína si taky nestěžovala. V už poměrně pokročilém odpoledni jsme se šli podívat alespoň tam, kde jsme kdysi s dětmi nocovali.

Kolem toho našeho dávného ubytování vedla červená značka, inu vydali jsme se po ní. Ani nevím, jestli tu byla tenkrát taková zákoutí, jaká jsme viděli dnes. Ale možná ano. Tímhle nechci půvab městečka snižovat, je tu pár pěkných míst, ale na svých stránkách mají fotky pranýřující návštěvníky tropící nepořádek. A tohle turisti neudělali. A novou, zajisté hodnotnou, architekturu taky nemůžeme minout. Po chvíli stoupání jsme došli k místu, kde jsme s dětmi tenkrát nocovali. Už z letecké mapy, na kterou jsem se díval, než jsme odjížděli, bylo jasné, že je tu něco v nepořádku. Dokonce jsem i někde slovo požár zaslechl. Ale tohle jsme opravdu nečekali (viz. foto).

Ale my jsme se šli podívat hlavně k tehdejšímu ráji dětí (tenkrát bylo hodně parné léto), k propadlině dolu Konrád (alespoň tak mi to určil kamarád, důlní historik), ze které je půvabné jezírko. Na štěstí dodnes. Podle zbytků táborových ohňů (a bohužel i odpadků, kterých Pavlína posbírala tašku) jsme poznali, že místní omladina tu má oblíbené místo pořád. A stejně tak pořád tu můžeme pozorovat živáčky, které tu obdivovaly i ty naše děti. I žabičky, ve které se někteří z pulců už měnily, se už objevovaly a květinek bylo nepočítaných.

Už jsme se s dosud příjemným místem rozloučili a vydali se na zpáteční cestu, když nás z polní cesty vyhnala těžká technika. Dobrovolní hasiči z širokého okolí měli kdesi nějaké cvičení a zřejmě jim došla voda. A kde jinde by ji měli doplnit, než tady. Samozřejmě čerpali, za dohledu dětiček, které si přivezli, v místech, kde těch nebohých pulců bylo nejvíc.

Radši jsme odkráčeli. Ještě jsem si udělal obrázek krajinky jihozápadně od městečka, ze kterého jsou patrné stopy staré těžby cínu, a potom už světlo dovolilo jen portrét jednoho místního pěkného hlídače.

Na večeři jsme zašli do hotelu Modrá Hvězda, který nám pan domácí moc nedoporučoval, obsluha tu byla pravda trochu strohá, ale guláš neměl chybu, a co bylo hlavní, i tu vytouženou mapu tu měli. Zítra jsme mohli bez obav putovat po krušnohorských hřebenech.

Za čím jedeme?

Šli jsme vlastně po stopách našeho mládí a dětství našich potomků. Tohle je opravdu jen odpolední procházka. Podstatné výlety byly až další dny.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v penzionu Florian nemá chybu, i guláš v hotelu Modrá Hvězda byl dobrý. Zásoby potravin, třeba na snídani, lze pořídit hned ve dvou obchodech na náměstí.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Městečko je malebné, ale jsou na něm patrné stopy chátrání. Pokusy o moderní architekturu nás taky moc neuchvátily. Vysloveně nás rozladil nájezd dobrovolných hasičů na jezírko plné chráněných živočichů. Ale krajina se nám líbila stejně, jako tenkrát.

Ostatní informace

Vstupné se nám zaplatit nepodařilo. Do Muzea jsme se sice podívat chtěli, ale otevírací doba je tak děsná, že se neslučuje s žádným dalším výletem. A paní správcová (nebo co to bylo) byla na první pokus tak urputná, že jsme se ji už neodvažovali obtěžovat. Vždyť jsme i další dny odcházeli před otevírací dobou (ne nijak brzy, kolem deváté) a vraceli se určitě hluboko po zavíračce, kolem páté.