Hojsova Stráž-Brčálník-Hojsova Stráž

Kam a jak jedeme?

Vyrazili jsme po snídani, začátek byl stejný, jako včera. Až u toho rozcestníku pod kopcem, kde jsme včera odbočovali Doprava (a Pavlína tu poprvé projevila snahu zabloudit), jsme se dali dál po modré doleva. Lesní silnička vedla k železniční stanici, za kterou byl hotel, který pravda pamatuje lepší časy, ale byl otevřený. Pavlínu jsem musel volat zpět, pokračovala kolem bez povšimnutí. Připomněl jsem jí, že mě bolí nožička, a že si chci dát pauzu. Pivo jsem si dal na terase, ona točenou kofolu, sedělo se pohodlně, ale moje drahá to dlouho nevydržela a vyrazila po silničce dál. To bylo ve chvíli, kdy mi bylo doneseno druhé pivo a už jsem i zaplatil. Řekl jsem si: „Však ona na mně někde počká.“, a v klidu dopíjel a rozhlížel se. Na protějším smrku jsem uviděl značku. S šipkou. Vedla úplně jiným směrem, než byl ten, kterým moje žena odkráčela, přes koleje. Vzápětí mi začal drnčet telefon. Pavlína. Že se jí ztratila silnička i značka. Inu sdělil jsem jí svůj nejnovější poznatek. Než se stačila vrátit, měl jsem dopito a u značky na ni čekal.

Za tratí byla další silnička, vedla z kopce a pod ním nás čekalo údolí řeky Úhlavy. Před Můstkem přes řeku byla další hospůdky, chata Hamry, ale tam jsme se nezastavili. Pavlína spěchala po silnici dál, já šel ze setrvačnosti za ní, ale když jsem ani po dvou stech metrech neviděl značku, vytáhl jsem mapu. Odbočka byla samozřejmě před mostem. Na přivolání Pavlíny jsem tentokrát musel použít telefon. Naštěstí tu byl signál. Vrátila se rychle a ještě stihla vynadat nešťastnému majiteli chaty Hamry, který v garáži operovával nějakého veterána, že tu to má blbě značené. Marně se vymlouval, že značka, ani skála, na které je namalovaná, mu nepatří.

Další cesta už nebyla asfaltová a nebyla ani moc členitá, ale kameny pod nohama mi dělaly trochu potíže. Co chvíli jsem patou na některý šlápl. Radši jsem se díval na kamení kolem.

Naštěstí tu bylo dost míst, kde se dalo usednout, sundat botu a narovnat ponožku. Řeka se schovávala za lesem, potkal jsem sběračku borůvek, chlapíka s košem napůl plným lišek a malebný náhon, který odváděl vodu z Úhlavy neznámo kam.

Na křižovatce zelené a naučné stezky kolem chráněného území Brčálník jsem si dal zase oddech na pařezu, a to dost dlouhý. Věděl jsem, že Pavlína šla po naučné stezce, já se nakonec vydal zkratkou po zelené. Podešel jsem železniční trať, vyšplhal kopeček a na louce tu naštěstí byla lavička. Bylo tu to už jen kousek do osady Brčálník, kde jsem čekal nějaké posezení a občerstvení. Z naděje jsem byl za chvíli vyléčen Pavlínou, která se už blížila z opačného směru. Tam hospoda byla, sice zavřená, ale někomu se tam prý povedlo vzbudit personál a něco i obdržet. Ale neochotně a bylo to daleko. Zatáhlo se a zahřmělo. Další hospoda (dokonce rekreační středisko) zase zavřená. Údajně v rekonstrukci. V počínajícím dešti jsem si na lavičce dal alespoň rohlík se sýrem.

Zelenou značku jsme tu opustili a přešli na žlutou. Pavlína se jí držela a opustila po ní silničku, po které jsme právě kráčeli úzkou a kamenitou lesní pěšinou. Po poradě s mapou jsem po asfaltce pokračoval s vizí, že čím méně kamenů na cestě potkám, tím méně se jich ocitne pod bolavou patou. Stoupal jsem pomalu, ale neúprosně, pršet přestávalo, dokonce i odpočívadlo tu bylo. Bohužel jsem zapomněl, po kom byla tahle vyhlídka pojmenovaná. Byl to, podle informační tabulky, čeledín, který byl sice nemluvný, ale pokud promluvil, byl vizionářem. Zmizel prý někdy za první světové války na italské frontě někde v horách. I to si prý předpověděl. Kousek nad tímhle místem se dokonce na kraji lesa krčily nějaké hříbky, ale nechal jsem je pokojně růst.

Vylezl jsem na hlavní silnici, rozhlédl jsem se po autobusové zastávce, kterou jsem na mapě objevil na mapě, ale byla dost daleko a opačným směrem. Vyrazil jsem radši po silnici směrem k Hojsově Stráži. Než jsem se dostal z lesa, přestalo pršet, v lukách už svítilo sluníčko. Po pár stovkách metrech se objevila konečně otevřená oáza s názvem Bečvářův srub. Dobelhal jsem se tam, objednal si jedenáctku a posadil se na předzahrádku, abych mohl kouřit a sundat si botu. Přinesli mi pivo, chutnalo trochu divně, potom druhé a až při placení jsem zjistil, že to vlastně byla dvanáctka. I zájezd několika aut, který se tam zastavil, odjel neuspokojen. Chtěli se tu najíst, ale vařilo se jen pro ubytované.

Když už jsem se obouval, volala Pavlína, jestli prý ještě žiju. Neměla, chudák, klíč od pokoje a musela sedět v hospodě. Ujistil jsem ji, že už to k ní mám jen přes kopeček a za půl hodinky jsem u ní.

Při odchodu jsem si ještě udělal dva obrázky: samotný srub, a stylovou šumavskou trafostanici.

Kopeček nebyl velký a po chvíli jsem už sestupoval k našemu přechodnému bydlišti. Šlo se tam kolem kostelíka Neposkvrněného početí Panny Marie. Je zvenku skromný, ale půvabný. Nahlédl jsem i dovnitř, je tu zdobený pěkným křišťálovým sklem.

I s tímhle zdržením jsem to za tu půlhodinu stihl.

Za čím jedeme?

Procházka šumavskou přírodou za poměrně pěkného dne stojí za to vždycky.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v penzionu u Rosslerů jsem tu už popisoval dříve. Cestou se k občerstvení nabízí hotel u nádraží v Hamrech a chata Hamry. Potom dlouho nic, v Brčálníku i uprostřed sezóny zavřeno, nakonec Bečvářův srub (ale bez jídla).

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Kraj, jak jinak pěkný. Ale ty zavřené občerstvovny, hlavně, když to vypadá na bouřku, jsou trochu k vzteku.

Ostatní informace

Vstupné jsme si už skoro zvykli neplatit. A je tu pěkně. V létě je dobré se dívat i kolem asfaltové cesty. Hříbky jsou taky opravdu pěkné.