Hainburg an der Donau roku 2017

Kam a jak jedeme?

Při občasných cestách do okolí Bratislavy střídáme cesty, aby to nebylo jednotvárné stále po stejné trase. Samozřejmě jezdíme bez dálniční známky. Takže cesta nám slušně ubíhá a nudu z jednotvárnosti neznáme. Tentokrát jsme zvolili trasu přes Rakousko s tím, že se konečně musíme zastavit v šestitisícovém městě Hainburgu an der Donau.

Za čím jedeme?

Přestože pěkně a vyčerpávajícím způsobem ho popsal kolega Markýz před třemi roky, prostě mi to nedá, přispět s maličkou troškou do mlýna. Ostatně doba je bouřlivá a vše se rychle mění.

Historické stavby sice přetrvávají, ovšem ke škodě některých památek dostávají nový kabát, čímž ztrácejí původní starobylou patinu. Nás Hainburg částečně zklamal. Hainburgem už jsme projížděli vícekrát a vždy nám imponoval průjezd nádhernou starou městskou bránou Wiener Tor, s následným výjezdem na opačném konci města další bránou. Tou tentokrát procházíme pěšky do historického centra. Z jinak pěkného městského opevnění je vidět jen pár desítek metrů, ostatní ukryto za soukromými domy.

Náměstí by bylo pro turisty zajímavé, pokud by nebylo do posledního místečka zaplněné „hadráři“ z afriky, nabízejícími oděvy. Není nám příliš dobře v této záplavě, kde nepotkáváme žádného našince, a ani není pořádný výhled na nějakou historickou budovu. Jsme sami na přeplněném náměstí, dovolil bych si upravit jeden citát ze Šimka a Grosmana. Očividně místní i bratislavské obyvatelstvo tento divoký trh bojkotují.

Ke krásnému baroknímu mariánskému sloupu z 18.stol. jsme se vůbec nedostali a nezahlédli jsme přes vysoké stojany s oblečením ani repliku původní Haydnovy vodní fontány pocházející ze století třináctého. Ani farní kostel sv.Filipa a Jakuba se nedal vyfotografovat. Je sezona, pátek, a třeba ten africký trh je tu jen dnes. Nerad bych Hainburgu křivdil.

Nezdržujeme se tedy na tomto neatraktivním místě a sestupujeme pěknou, starou a romantickou uličkou níže, kde procházíme úplně sami další městskou branou, Rybářskou, k Dunaji. Podél jeho břehu se táhne docela pěkná a idylická promenáda. Tuto pobřežní promenádu s jejím zdánlivým poklidem však vzápětí naruší místní provoz cyklostezky, kterou křížem krážem kličkují povykující výrostci a idylický klid je ten tam. Sice je tu hned vedle cyklostezky též samostatná stezka pro pěší promenádníky, ale místní si je obě spojují dohromady. Takže pár pěkných pohledů na uklidňující Dunajský veletok a jde se dál. Ještě bych zapomněl zmínit se o zajímavém nízkém náznaku funkčního železničního viaduktu, který vizuálně odděluje lázeňské korzo od starého města.

Východní konec promenády končí podchodem „viaduktu“ a o kousek dál se lze dostat k zajímavé šestiboké věži Wasserturm s muzeem, napojenou bránou na torzo zdi.

Při průchodu starým městem ještě nakukujeme do Minoritského kláštera, v němž se kromě knihovny nalézá i nezbytný hotel. To už jsme na západním konci historické části u třetí městské brány Wienertor s muzeem. Na severní stranu brány navazuje opět městské opevnění, z něhož se k mé lítosti dají zahlédnout jen dvě části. A ty jsou tak nešikovně obestavěné budovami, že k nim není žádný přístup a pro focení jsem tam chodil okolo jako mlsný pes, než jsem vybral záběr. Ten ať vás nemýlí o skutečném stavu, neboť po šikovném ořezu vypadají hradby celistvě a impozantně, i když skutečnost je jiná.

Závěrem postesknutí. V Hainburgu sice jsou rozsáhlé městské hradby a několik historických domů, ovšem tak necitlivě obestavěných, či znetvořených novějšími fasádami, že z toho zvídavý turista moc neuvidí. Tak snad ještě zbývá Hainburg okořenit malou pikantností. V kapličce místního hradu se ženil český král Přemysl Otakar II., který si tu bral již postarší, padesátiletou Margaretu Babenberskou. Jak to v takových kruzích fungovalo, nebylo to z lásky, ale spíše kvůli budoucím dědicům.

Hainburg se pochopitelně, jako každé historické město pyšní pěknou zříceninou hradu Schlossberg, ale zase tolik času jsme neměli, abychom se vyšplhali nahoru ho navštívit. Je to škoda, protože je z něj určitě nádherný výhled, na rozdíl z města samotného. Shora je pěkný pohled například na slovenský hrad Devín čnící impozantně ze skály nad Dunajem.

Co se týče okolí, od Hainburgu až k Vídni sahá národní park Donau-Auen z r.1984, o rozloze 93 km² a šířce asi 4km podél Dunaje. Chrání přírodní, přirozené dunajské nivy a lužní lesy podél Dunaje na rakouské straně od jeho soutoku s Moravou. To jim závidím, protože mám v paměti nádherné lužní pralesy na slovenské straně kdysi hodně dávno, než je zrušila vodní nádrž Gabčíkovo. Rakušané si to vydobyli velkou akcí „Obsazení hainburského luhu“, které se zúčastnily tisíce lidí různého věku a profesí. Po několika neúspěšných pokusech vyklidit oblast prostřednictvím policie v prosinci 1984, to spolková vláda vzdala. To chválím! Dnes již pralesovité divoké lesy s bujnou vegetací málokde spatříte.

Poslední zajímavost z okolí Hainburgu se nachází 7km západně od města a leží poblíž obce Petronell-Carnutum poblíž silnice B9. Jedná se archeologické naleziště s parkovištěm na místě starověkého římského legionářského tábora, v němž m.j. tu ční zdáli viditelné zajímavé torzo staré kamenné brány Heidentor (Pohanská brána).

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Procházka městem netrvá tak dlouho, aby člověk vyhládl. Ovšem možností nasycení, či uhašení žízně je tu dost.

Totéž platí pro přenocování.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nejhezčí je historická městská brána Wiener Tor.
Nelíbil se přístup ke starým památkám ze strany architektů a orgánů města.

Ostatní informace

Nic jsme neutratili.