Fakultní nemocnice Olomouc 2 (nové objevy)

Kam a jak jedeme?

Druhý výlet do olomoucké fakultní nemocnice mi přinesl nejen poznání další nemocniční „ubikace“, ale i několik nových zajímavých objevů, o které se teď s vámi rozdělím. Potvrdil jsem si tím, že jako běžný turista bych se do FNOL klidně podíval i dobrovolně, protože má co nabídnout. I když zdejší památky a technické zajímavosti asi nikdy nebude konkurovat historickému centru hanácké metropole. Pro upřesnění ještě musím uvést, že následující řádky popisují – víceméně – jen jeden „všední“ srpnový den a totéž platí i pro drtivou většinu Fotogalerie. A doufám, že veškeré neveselé kapitoly tohoto – i toho následného – výletu se mi podaří raději nezmiňovat.

V pondělí ráno přijedu do Olomouce a vzápětí se dozvídám, že na veškeré mimopacientské aktivity mám pár hodin, protože pak budu trvale připojen k pojízdnému nosiči chemikálií. Rychle tedy absolvuji několik nutných vyšetření a hned volám kvůli upřesnění termínu prohlídky zdejšího střešního heliportu, kterou mi jeden známý zajistil. Žádný problém nevznikl a výstup k oblakům mě čeká za nějakých pětačtyřicet minut. Jít si sednout někam na kafe mi přijde jako zbytečně ztracený čas, a proto se vydám obkroužit část areálu FNOL v místě, kde by se měl nacházet jeden z mnoha oblíbených olomouckých fortů. Dostal jsem se z boku téměř nad pevnost, ale dál to – z důvodu domovní zástavby – nešlo.

Za čím jedeme?

Druhý pokus už byl úspěšný a já radostně zjistil, že brána běžně nepřístupného Fortu Tafelberg – někdejší věznice a dnešního nemocničního archivu – je dokořán. Byla to výzva vstoupit, kterou prostě nešlo odmítnout. Viděl jsem v areálu auto a několik lidí a ani mě v té chvíli nenapadlo, že je otevřeno hlavně kvůli brigádníkům sekajícím trávu a pracovníkům, kteří upravovali interiéry. Fort má být široké veřejnosti zpřístupněn zřejmě až v roce 2015, ale tabulka o zákazu vstupu byla díky dokořán otevřené bráně opravdu neviditelná. Prošel jsem si tedy hlavní příkop mezi reduitem (hlavní budova) a valem, prohlédl dřevěný vstupní most na zděných pilířích, zavítal na apelplatz a nakoukl mezi hradby. Tím byl ovšem můj volný čas skončil a musel jsem se vrátit k chirurgickému monobloku, kde jsem měl domluvené rande.

Návštěva střešního heliportu byla určitě zajímavým zážitkem. Chyběl snad jen přistávající vrtulník, ale nechtěl jsem nikomu přát nic zlého. I tak jsem ho v následujících dnech slyšel přilétnout několikrát. Heliport je zařízením záchrané služby, vybudovaným spolu s budovou pod ním v roce 2004. Krom návštěvy neobvyklé technické zajímavosti jsem měl možnost podívat se na nemocnici z ptačí pespektivy. A při výhledech na Olomouc – i v podobě zrcadlení v části monobloku – se až tajil dech. Prý je úžasné se odsud dívat na novoroční ohňostroj. Rád tomu věřím.

Pak už je čas se vrátit do prostor pevnosti na Tabulovém vrchu. Naštěstí bylo stále otevřeno, a tak jsem se rychle vydal do té části, kde má úvodní krátká prohlídka skončila. Zatím mi vycházelo vše … snad jen sekáči se mohli snažit víc, protože tak popálený od mladých kopřiv jsem už dlouho nebyl. K mému velkému překvapení se mi nenásilnou formou podařilo nahlédnout i do chodby uvnitř hradeb a dvou „interiérů“ pevnosti. Ve chvíli, kdy jsem měl projitou většinu fortu a spokojeně debatoval s pracujícími, mé šťastné momenty toho dne „odlétly v dál“. No prostě přišel nějaký důležitý člověk s papíry v ruce a … vyhodil mě. Byl to však v každém případě „selský hřbet“, protože způsob, kterým to učinil, rozhodně nepotvrdil výchovu v aristokratické rodině. Proto jsem ho mírně zaignoroval a prohlídku pevnosti – byť v mírně zrychleném tempu – dokončil. Stálo to za to a v budoucnu si to rád – a s průvodcem – znovu zopakuji. Zájemce o bližší informace o minulosti, současnosti i budoucnosti Fortu Tafelberg si dovolím upozornit na odkaz https://www.turistika.cz/mista/olomouc-fort-tafelberg-pevnost-tabulovy-vrch.

Poté jdu – kolem „hrobu známého vojína“ (v tomto případě známého kapitána) – tento turisticko-poznávací úspěch vychutnat do nedalékého baru (to bych rád, ale jednalo se jen o venkovní posezení nemocničního bufetu) a studený lahvový Budvar v této chvíli více než potěší. Vyřídím telefonát s rodinou a pokračuji dál. Jak jsem se zmínil v prvním díle tohoto fakultativního výletopisu, rád bych vypátral původ drobné zděné hexagonální stavby u transfuzního oddělení. A pátral jsem dlouho a intenzivně. Po návštěvách samotného oddělení vedle i ředitelství nemocnice jsem měl dvě neověřené informace. Podle jedné se mělo – snad - jednat o památkově chráněnou kapličku, která nemá s nemocnicí nic společného. Podle druhé mi může pomoci jen vedoucí investičního odboru. Toho jsem sice nezastihl, protože byl zrovna na zasloužené dovolené, ale získal jsem na něho kontakt. A po návratu z dovolené mi vše potřebné ochotně prozradil.

Jedná se tedy o zahradní altán. Posledního Mohýkána – ze sedni kousků – této zajímavé drobné zahradní architektury, který zde vyrostl na počátku minulého století. Bohatí a významní olomoučtí občané si totiž tenkrát nechávali tyto altánky stavět stejně, jako se dnes budují venkovní bazény u rodinných domků. V tomto případě se navíc jednalo o altán u vily, která patřila významnému nakladateli a vydavateli Romualdu Prombergerovi. Tzv. Prombergerovau vilu – včetně zahrady, ve které altán stál – poté využívala nemocnice jako závodní školku.

Z hlediska turistického je můj výlet u konce. V nejbližších dnech už pořídím jen pár výhledových fotografií na historické centrum Olomouce a uvidím dva zajímavé východy slunce a jednu bouřku. Při třetím výletu už mě nečeká ani to, takže vlastně mohu – a musím – být s takto prožitým pondělkem plně spokojen.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytovna na olomoucké onkologii patří - alespoň co se sociálních zařízení týče - k tomu nejhoršímu, co jsme kdy v životě spatřil (a to jsem vojnu prožil v kasárnách z doby Marie Terezie). Denní stravu jsem měl zabezpečenu v rámci stokorunového poplatku a zejména snídaně a večeře mají ke švédskému stolu opravdu hodně daleko.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Z pochopitelných důvodů se mi toho nelíbilo více, ale jednu věc – kterou jsem zažil při třetím pobytovém výletu – prostě zmínit musím. Velmi se mi nelíbila jedná snědá „turistka“, která v odpoledních hodinách navštívila onkologické oddělení. Pokus vybrat kompletně pacientům ledničku, kam si ukrývají balíčky jídla, přivezené příbuznými a přáteli na přilepšenou, se jí sice nevydařil, ale ukradla alespoň část rohlíků, které měly být na večeři a nádobky s tekutým mýdlem z obou záchodů. Naštěstí to neviděl Kocáb a jemu podobní, protože by nám všem jistě byla ve prospěch tohoto etnika okamžitě snížena nemocenská – a zvýšeny daně - nejméně o dvacet procent. Na opačném pólu stojí návštěva pevnosti Fort Tafelberg. Prošel jsem si ji – až na zmíněný závěr - naprosto sám, v klidu a po svém. Myslím, že toto se už mě ani vám asi hned tak nepodaří.

Ostatní informace

Všechny atrakce jsem měl zdarma. Heliport je - pochopitelně - běžně nepřístupný, na Fort Tafelberg můžete nahlédnout přes pletivovou bránu a z jednoho úseku nad hlavním valem a altánek je volně přístupný (interiér ne, ten už je kompletně za mřížemi). Takže kromě jedenácti stovek, které mě zatím stál pobyt, je to o nákladech na Dopravu. Myslím, že letos tímto způsobem překonám i náklady na běžnou zahraniční dovolenou. Koneckonců za hranice ČR se letos nepodívám poprvé od roku 1990, protože alespoň do Polska jsem zajížděl každoročně.