Dny evropského dědictví 2013, část 2. (Nemile, Lupěné a Postřelmov)

Kam a jak jedeme?

Je krátce po poledni a my odjíždíme ze zábřežského Masarykova náměstí směrem na obec Nemile. V rámci Dnů evropského kulturního dědictví hodláme poctít svou návštěvou zdejší renesanční tvrz. Když jsem tady byl naposledy (a tenkrát i poprvé), psal se rok 2008. Vzpomínám si, že tenkrát slibovali na říjen krásné babí léto a my pár dní poctivě kolmo projezdili. Vždy byla zima a mlha. Pak byl krásný listopad a my už neměli volno. Právě v říjnu 2008 jsme sem přijeli z okraje východních Čech s olomouckými přáteli. Zmrzlí, mokří (já tenkrát na jedné z posledních akcí ještě bez digitálu) a ani moc nedoufající, že něco uvidíme, jsme tenkrát přijeli k nemilské tvrzi, která byla v té době mezi památkami na Zábřežsku horkou novinkou. Otevřeno oficiálně nebylo, ale kluci – pardon, páni zemani či vladykové – nás pozvali dál a - i když už v té době vypadal interiér tvrze spíše jako zimní sklad ovoce – udělali nám regulérní prohlídku. Moc se nám tam tenkrát líbilo a i když po nás nikdo nic nechtěl, nechali jsme tam – coby vstupné dobrovolné – více než se platí za vstupné obvyklé. Martině se teď sice na návštěvu tvrze moc nechtělo, ale mě celkem zajímalo, co se za těch pět let změnilo …

Za čím jedeme?

Přibylo exponátů, nekonečné práce zase o něco pokročily a pán domu nás přivítal ve slavnostním dobovém hábitu, ale to hlavní zůstalo nezměněno. Opět se mi tu moc líbilo, znovu to bylo o příjemném prostředí a pohodě; a i v rozhovoru jsme snad navázali tam, kde jsme tenkrát skončili. Mnohá probíraná témata bych raději nezveřejňoval, protože někteří jsou vztahovační, ale být v dnešní době majitelem renesančního majetku také zřejmě není žádná slast. A nemusí kolem ani kroužit krásná Lucrezia s pohárem jedoviny.

Tvrz v Nemili je díky svým interiérům s klenbami všech druhů nejzachovalejší tvrzí v Olomouckém kraji. Současně je jedinou přístupnou na šumperském okrese, v kraji ji doplňuje ještě tvrz jesenická. Nemile spadala dlouho pod panství hoštejnské, byla ve vlastnictví Tunklů i pánů z Boskovic nebo ze Zerotína. Později získávají Nemili pánové z Belnsdorfu (Jindřichov u Osoblahy), kteří – coby ctitelé renesance – povolají z. Moravské Třebové vlašského mistra Balcra, který – údajně – upravil starou nemilskou tvrz do podoby patrové budovy se čtyřkřídlým uzavřeným dvorem. Nemilský dvůr byl zrušen až císařem Josefem II.

Dnes tvrz vidíme jako volně stojící přízemní budovu z kamene a cihlového zdiva. Tvrz má sedlovou střechu a dva trojúhelníkové štíty, z nichž ten východní zdobí pískovcová ostění nad okenními římsami a druhotně osazený pískovcový erb Kryštofa staršího Hubercka z Belnsdorfu. Nad ním se dochoval klenák s maskaronem lva. Vstupní síň zdobí valená klenba s bohatou štukovou výzdobou. Západní část tvrze je plochostropá a nepřístupná, v místnostech východní části se však setkáme s valenými klenbami, plackou, klenbou křížovou (černá kuchyně) i s klenbou klášterní. Ta je ve dvou místnostech zdobená bohatými štuky s rostlinnými ornamenty, rozetami a lvími hlavami. Původně byla zřejmě i bohatě polychromovaná. V jedné z místností najdete i původní výklenek pro prevét. Našel jsem si zde také – pravda s dopomocí paná domácího – i své oblíbené exponáty z minula, které změnily svou polohu a bez těch brýlí se mi špatně hledaly. A na závěr - po zajímavé prohlídce - jsme si koupili pohled, přidali razítko a – recipročně – něco do kasičky, rozloučili se (doufám, že se zase někdy stavíme) a jeli dál. Tentokrát tedy spíše blíž, protože jen kousek – do obce Lupěné.

Odstavit auto, krátká procházka po cyklostezce do Hněvkova (my ne, cyklostezka) a čekají nás mašinky, semafory, břevnové šraňky – zkrátka malý železniční skanzen potěší dítě v chlapovi každém věku. Tedy mašinka je tu jen jedna, ale už to není žádná hromada starého plechu – jako ještě nedávno – nýbrž (krásné slovo a dlouho jsem ho nepoužil) z dálky zářící kousek historie na kolejích. Zdejší Železniční skanzen se nachází na náspu bývalé železniční trati, která zde vedla již před 150 lety. Hlavním lákadlem je parní lokomotiva řady 317, pocházející z roku 1950. Do skanzenu se dostala z Lysé nad Labem a případné zájemce jistě potěší, že se mohou podívat i do kabiny strojvedoucího.

Lokomotivu doplňují dva staré mechanické semafory, stavědlo, dvoje mechanické závory a informační tabule. Jedna z nich je součástí naučné stezky, věnované historii železniční trati, řece Moravská Sázava, místním rostlinám a živočichům, budování tunelů a výstavbě cyklostezky.

Další památku – tedy Šubrtovu kapli Panny Marie Sedmibolestné – si prohlédneme tentokrát jen průjezdem, protože už máme hlad a spěcháme tedy k další zastávce směr Postřelmov. Plánované pauzy na oběd rafinovaně využiji k „nakouknutí, jak se vede mumiím Bukůvků“, které jsou nejstaršímu mumiemi u nás a o kterých jsem již na Turistice v minulosti psal. Místní jsou na návštěvníky pohřební kaple s hrobkou v kryptě připraveni skvěle. Kromě obvyklé publikace a razítka ke Dnům evropského dědictví na Zábřežsku se rozdávají pohledy a „městské“ plány a koupit si můžeme nejen několikaté vydání publikace o hrobce Bukůvků z Bukůvky, ale např. také knihu o místním slavném folklorním souboru Markovice. Podrobný výklad o jednotlivých reliéfech na průčelí renesanční hrobky jsme si tentokrát poslechli jen do půlky, ale předtím jsme absolvovali prohlídku hrobky i s průvodcem. Tato „atrakce“ určitě stojí za vidění a jste zde zesnulým aristokratům podstatně blíže než u mnohem slavnějších – a mladších – mumií v Brně nebo Klatovech.

Jen pro doplnění uvedu, že tato nevelká renesanční stavba s bohatou výzdobou pískovcového portálu a vzácnou kovanou mříží pochází z roku 1592. Jsou zde pohřbeni členové vladycké rodiny Bukůvků, která sídlila na tvrzi v nedaleké Chromči. V nadzemní části hrobky bývala kaple, sloužící k poslednímu rozloučení se zemřelými, v undergroundu hrobka. Horní část je zaklenuta zrcadlově, dolní valeně. V hrobce se nacházejí čtyři prosklené rakve s mumiemi Zikmunda Bukůvky jeho manželky Barbory Okrouhlické, jejich synovce Bernarda a – zřejmě – dcery, jejíž jméno neznámé. O hrobku se vzorně stará obec Postřelmov, tak jak to – konec konců – Bukůvkům na počátku 17. století slíbila. Ve Dnech evropského kulturního dědictví to mohou návštěvníci Postřelmova ocenit již od roku 1997.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pak už nás tedy konečně čeká oběd, spláchnutí žízně a odpočinek. Zvolili jsme tentokrát posezení v příjemném prostředí postřelmovské restaurace Tiffany v budově Besedy. Většina návštěvníků sice zasedla na venkovní terase, ale my se rádi zchladili v interiéru a dali si jakousi místní specialitu. Tím však ještě náš den neskončil, ale šumperské zastavení již bude součástí třetí – závěrečné a převážně nedělní – části vyprávění o tomto poznávacím výletu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

My jsme návštěvníci vděční a něco pěkného si najdeme téměř všude, Za sebe mohu říct, že se mi moc líbilo všude. Nemilská tvrz je místem velmi příjemným a má svou ideu i atmosféru. V Lupěném jsem si zase užíval vzpomínek na dětství; v kokpitu parní lokomotivy jsem nestál hodně dlouho. A mumie v Postřelmově jsou raritka a milá povinnost. U Martiny se trošku obávám, že už se nejvíc těšila na ten oběd.

Ostatní informace

Vstupné se neplatilo nikde, ale v Nemile i v Postřelmově jsme tradičních pár micí přihodili. Zdejší památky si to zaslouží. Skanzen v Lupěném taky, ale nebyla tam kasička. V běžném roce se platí pouze v nemilské tvrzi; železniční skanzen je celoročně přístupný bezplatně a postřelmovská hrobka je veřejnosti po většinu roku uzavřena.