Chanovice

Kam a jak jedeme?

Vyráželi jsme, jak jinak, v pátek kolem jedné. Počasí bylo nádherné, ale já věděl, že se to zítra zvrtne. Bylo hlášeno oblačno a přeháňky. Cesta se poněkud vlekla. Ještě na Kladně závory, na Nouzově z poloviny zavřená silnice a semafor s červenou, v Příbrami ucpané kruhové objezdy. Až ve Lnářích, kousek od cíle, jsme zastavili u hospody na kafe a limonádu. V Chanovicích jsme byli až kolem čtvrté, tři hodiny nám to trvalo.

Chvilku jsme hledali to ubytování, potom jsem se chvilku dohadoval. Byla to vlastně stavební firma, penzion měli jen doplňkově, a paní o nás nevěděla. Chvilku se telefonovalo, než se přišlo na to, že pán, který mi bral telefon, to trochu zvojtil, takže nás čekali už včera. Nicméně jsme se domluvili, obdržel jsem klíče a byl mi předveden pokoj. V tu chvíli jsem věděl, že jsem si hrozně šplhnul. Ve vesnickém penzionu přepych jako v interhotelu. A za cenu vesnickou.

Ubytovali jsme se a šli se projít. Bylo to rychlé, protože pokoj byl tak dokonalý, že Pavlína ani nábytek nepřestavovala. První byl na řadě zámecký park. Ten zámek jsme měli, i s kostelem hned v sousedství. Na cedulce jsme se dozvěděli, že informační středisko s expozicí řemesel, i výstavička na zámku (jinak je tu škola), budou v tuto roční dobu otevřeny až zítra. Prošli jsme kolem kostela zámeckou branou do parku.

Paní učitelky zrovna propouštěly poslední děti ze školy zámku, ale park byl otevřený pořád. Sešli jsme po schodech a ohlédnutí na zeď porostlou popínavkami, na kterých už se podepsal přicházející podzim, byl malebný. Ale i pohled do parku byl pěkný. Zámek jsme si obešli. Vypadal pěkně.

Od zámku jsme vyrazili směrem k rozhledně a ke skanzenu. Z cedulky jsme zjistili, že rozhledna bude otevřena až zítra, u skanzenu byl ale poutač ještě vyndaný u silnice. Vstoupili jsme, ale zprvu nikde nikdo. Paní dorazila až po chvíli, celá rozpačitá. Otevřeno mělo být do pěti, bylo půl, a ona měla, chudák, něco domluveného. Ujistil jsem ji, že klidně přijdeme zítra, Pavlína tam pobrala hrst propagačních materiálů a šli jsme na večeři.

Hospoda s kuchyní byla, dle dostupných informací, jen jedna. A ještě vařila z polotovarů. Já si dal sekanou, Pavlína cosi kuřecího. Využili jsme světla a pěkného počasí a dokončili prohlídku vesnice. Žulové podloží se projevuje i na místním stavebním materiálu. Zejména zídky a plůtky jsou malebné. Zvlášť, když jsou vyzdobeny sukulenty.

Šli jsme ještě kousek po silnici jižně, že si to obejdeme. Narazili jsme na jedinou místní skládku, ovšem s podivuhodnou technickou ozdobou. Zatím mi ten traktor nikdo neurčil.

Objevili jsme hospodu U Klečků, za ní krám otevřený i přes víkend, před ním (je v bývalém kulturáku) pokračování zámeckého parku.

Kolem rybníčků jsme se vrátili do vsi, cestou jsme našli značku, po které zítra půjdeme. Zakotvil jsem U Klečků, Pavlína si též dala pivo a potom odešla na lože. I já jsem přišel časně.

Ráno mě vzbudila Pavlína při návratu z obchodu. Bylo trochu pošmourno a poprchávalo. To se dalo čekat. Než jsme se nasnídali, déšť ustal, Pavlína se dokonce divila, když jsem jí z auta vyndaval deštník. Zrovna totiž problesklo i sluníčko.

Vyrazili jsme po žluté značce. Napřed vesnicí, potom lukami, zase se zatáhlo, ale zatím nepršelo.

Provoz začal být hustší než ve vsi. Napřed nás předjel teréňák, za chvíli nás dojel traktor. Tomu se do cesty postavil jezevčík, chvíli si dávali přednost, pejsek potom odběhl po cestě stranou. Teréňák jsme potkali ještě jednou, vezl traktoristu zpět. Historický Zetor zůstal zaparkovaný v lese.

Chvíli poté se nám značka poněkud potratila. Byla tam nějaká nová ohrada, původní cesta asi vedla tudy. Do následující vesnice, Slatiny, jsme došli jinudy, přes pole. Za jasného dne by byla možná i ta Šumava vidět. Před vesnicí kvetly v příkopu blatouchy (na podzim), potom nás přivítaly „hradby“.

Čeho to byla podezdívka, těžko říct. Možná stodola.

Stočili jsme se do Slatiny, kde jsme zase měli najít značku. Našli, a u ní něco, co není tak úplně běžné. Katolickou kapličku a u ní přes uličku židovskou synagogu. Obě se mi ale do záběru nevešly. Tohle je synagoga od kapličky.

Už zase po značce jsme se vydali do kopce. Pavlína nasadila tempo, já se coural a kochal se. Na kopečku bylo rozcestí, u něj zastavení naučné stezky u Velkého čertova břemena, ale ten skalní útvar jsem nějak minul. Pak jsem zjistil, že Pavlína si nevšimla ani cedule.

Lesík se střídal s loukou, občas to bylo i pěkně podzimně zbarveno.

U další cedulky patřící k naučné stezce byla odbočka k místnímu „obětnímu“kameni. Jedná se samozřejmě o produkt selektivního zvětrávání žulových hornin, ale pověstí je kolem něj dost. Alespoň ta cedulka to tvrdí.

Vrátili jsme se na značku a pod kabonící se oblohou pokračovali v cestě. Na louce stál zase nějaký odložený traktor, za ním zase cedulka upozorňující na Malé čertovo břemeno ukryté v nedalekém hájku. Přes louku tam byla vyšlapaná nenápadná pěšinka. Dost se setmělo, skalka se mi ale docela povedla.

Ledva jsem domačkal spoušť, dalo se do deště. Ještě, že jsme měli ty deštníky. Na vesnici Kadov by byl z návrší hezký pohled. Včera vpodvečer by tu prý byl vidět i Třemšín (jsme se dočetli). I tvrz a kostel byly pěkné, ale déšť byl takový, že by to zase znamenalo zmoklý objektiv. Potřebovali jsme se dostat k cestě do Chanovic. Podle mapy stažené z internetu jsme měli dojít ke kapli za vesnicí, potom kolem hřbitova a měli jsme se ocitnout na Vintířově stezce. Nakonec nám to i vyšlo. A hřbitov byl morový. Ale viděli jsme v Kadově něco, co jsme jinde neviděli. Měli zrovna železnou neděli (i když byla sobota), sváželi objemný odpad a mezi popeláři byl Vietnamec. To není obvyklé.

Procházeli jsme lukami s pěknými hájky, ale světlo chybělo. Ani jsem se nesnažil. Po cyklostezce jsme mířili k silnici a vešli jsme do lesa. Občas ho střídala zase louka. Pršet na chvíli přestalo, snažil jsem se alespoň o kameny, kterých se podél cesty vykytovalo dost. Povedl se jediný.

Došli jsme k silnici. Pavlína zase málem způsobila dopravní nehodu. I když jsme předtím procházeli dost hlubokým lesem, místo k čurání si vybrala na pasece u pravoúhlé zatáčky. Zády k silnici. Zrovna jsem na místo docházel, když nějaký nešťastník zatáčku projížděl. Smykem. Málem zapomněl zatočit.

Po silnici jsme docházeli k Chanovicím. Kousek za cedulí začínala obří dřevozpracující továrna. Z této strany dopravníkem na piliny, pod jeho koncem byla dost velká hromada. Ucítil jsem povědomý pach doutnajícího dřeva, a opravdu, z hromady se kouřilo. Zastavil jsem a sledoval, jestli nemám vidiny. Zrovna začínalo zase pršet, závan přišel jen občas. Ale bylo to ono, bylo to zapařené a začínalo to doutnat.

Pavlínu jsem dohnal až před hospodou, bála se sama vstoupit. Líčím jí to, ale s ní to ani nehnulo. Že si zbytečně přidělávám starosti. Zdrželi jsme se jen chvilku, mířili jsme do našeho přívětivého útulku na kafe a oschnout. Vypili jsme dobrou kávu, podívali se na kousek filmu, dokonce jsem se prvně za denního světla podíval ze záchodového okénka a zjistil jsem, že je tu nejlepší výhled na zámek.

Déšť nedéšť, vyrazili jsme zase ven. Napřed k zámku, hned dvě expozice tam byly. Jedna v bývalé konírně předváděla řemeslníky, kteří se tu předvádějí na pravidelných akcích, od kovářů po košíkáře. Druhá, přímo ve sklepě zámku, zase tradiční místní řemesla. Slečně jsem se snažil sdělit, že v továrně to trochu doutná, ale ačkoli byla informačním střediskem, měla tam spojení jen na nějakou kamarádku. A té se nedovolala.

Další zastávka byl skanzen. Paní, která včera spěchala, měla radost, že jsme opravdu přišli. I informaci o doutnající haldě pilin tam někomu předali. Dozvěděli jsme se, že už to jednou vyhořelo. Asi to dobře dopadlo a hromadu rozhrnuli. Hasiče jsme neslyšeli.

Skanzen byl pěkný i za deště, paní podávala výklad nadstandardní, ale obrázky nejsou. Moc pršelo.

Za čím jedeme?

Jdeme poznat neprávem opomíjený kus země české. Je tu opravdu pěkně.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v sídle místní stavební firmy je naprosto dokonalé. S jídlem (pokud si člověk nechce vařit) je to horší. Tedy v mimosezónní době, kdy jsme tam byli my. Ale nakoupit základní potravu lze každý den.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Poněkud se nám nevyvedlo počasí, ale jinak to tu nemá chybu. Jsou odtud možné i další procházky. A na rozhledně jsme vůbec nebyli.

Ostatní informace

Vstupné se platí na výstavě v areálu zámku i ve skanzenu, ale to, že si jeho výši od loňského podzimu nepamatuji, znamená, že nám peněženku neprovětralo.