Český les, díl prvý - Medvědí hory

Kam a jak jedeme?

Letos byl na řadě při výběru cíle naší výpravy Vašík. Už někdy v listopadu, měsíc před plánovacím setkáním (vždy mezi Vánocemi a koncem roku) avizoval, že by to měl být Český les. A podle mapy se mu líbila obec Mutěnice. A že mně to baví, ať to doladím. Snažil jsem se, snad jen samostatný zimní výlet do té Vísky mé snaze chyběl. Ale ubytování, ba ani hospodu tu internet nenabízel.

Řešení bylo nasnadě. Přes kopec, v údolí řeky Radbuzy, je obec Rybník (zajímavá zejména tím, že tu žádný rybník není), kde jsme před pár lety byli s Pavlínou. Ubytování bylo tenkrát příjemné, na patře i kuchyňka byla, cenové relace přijatelné. Podle jejich stránek většina těch kladů zůstala. Služby se sice rozšířily, ale nepředpokládal jsem, že bychom potřebovali bowling nebo kadeřnici. Podíval jsem se i na jiná místa. V Bělé nad Radbuzou to vypadalo nadějně, v úvahu připadal i penzion v osadě Závist. Ti neměli vlastní stránky a na dotazovací email mi odpověděl automat, že poštu nejde doručit.

Všechno dopadlo tak, jak jsem předpokládal. Jede se do Rybníka, vyráží se ve čtvrtek druhého května, návrat potom bude v neděli. Teď už jen to objednat a čtyři měsíce počkat.

Cesta byla docela dobrodružná, ale nakonec jsem zaparkoval na „svém“ místě, zrovna tady jsem parkoval před šesti lety.

Po zabydlení pokoje (pravda, minule jsme spali ve vedlejším) a povinném přivítaní (ale chlapci se vítali celou cestu) jsme sešli o patro níž, na pivo. A k povinnému portrétování.

Zajímavé, jak se mi do objektivu tváří vážně. Ale ptákovin si všímají. Byl jsem vyslán fotografovat i na záchod.

Ráno se vstávalo nesmyslně brzo. Lomozit se začalo už někdy za šera, když mě definitivně vzbudili už za světla, zjistil jsem, že je sedm v noci. Potom se stejně dvě hodiny snídalo, někteří znovu usínali, jiní chodili na záchod a do sprch, či ven kouřit. Mnohdy tyto činnosti prováděli v krátkých intervalech ti samí lidé. Stejně se prostě vyráželo až kolem deváté. A rovnou směr německé hranice, hraniční přechod Švarcava.

Už dokonale probuzený jsem zdokumentoval artefakt před vchodem do penzionu, a Vašík se neprozřetelně přiznal, že mu kamarádi na vodě říkají Bobr. K uskutečnění okamžitého nápadu došlo až třetí den kvečeru, nebudu předbíhat.

Věděl jsem, kudy vyrážíme a zase se mi povedl oblíbený kousek. To člověk prohlásí: „Tak jdeme.“ A zůstane stát. Ostatní se skoro rozběhnou tím nejpohodlnějším směrem, tedy z kopce, a tím pádem na opačnou stranu. Zde přijde replika: „Kam to jdete?“ a člověk se vydá směrem správným. Samozřejmě jsem se dozvěděl, že jsem blbec a dělám se zajímavým.

Mírně nakloněná rovina trvala jen pár desítek metrů, k turistickému rozcestníku, který nás nasměroval do hor, k jihozápadu. Ještě před opuštěním vesnice jsem si zmáčkl jeden zemědělský industriál, potom už jen kolem pastvin k lesu.

Někteří, dokonce z pochopitelných důvodů, spěchali, protože předpokládali, že nahoře na hřebeni budou mít v telefonech signál. Na jeho nepřítomnost v Rybníku jsem ale předem upozorňoval.

Před krajem lesa byla ještě na malebném stromě cedule s podivným textem. Až po chvíli mi došlo, že se jedná o objekt jedné bývalé roty PS, kterou obývá nějaké společenství. Před lety jsme přes to s Pavlínou procházeli, kolem rostla spousta hub.

Nicméně teď se stoupalo a stoupalo. Až za rozcestím, kde byla další odbočka ke KOMUNITĚ, se kopec umoudřil a po chvíli se objevily Pastviny. Jen jsem se ohlédl na silničku, po které jsem před chvílí vystoupal.

Les tu byl pěkný, leč pořád ještě do mlhy zahalený.

Kumpáni na mě čekali u rozcestníku, k německé hranici už to bylo jen kousek, pěkně si poseděli na lavičce a jen jsem se přiblížil, dali si vztyk a mašírovali dál. K přechodu dokonce z kopce.

Pastviny u rozcestníku se táhly k poměrně daleko k jihu a já se zase zdržel. Mně to fotografování prostě nepustí ani za, slušně řečeno, zhoršených světelných podmínek.

Invazní armádu jsem dostihl u hraničního přechodu.

Původně se mělo i na cizí území proniknout. Petr se vychloubal:“Vzal jsem s sebou nějaká eura. Dáme si bavorské pivo“. Dokonce nějaký menší okruh s návratem k hranici tu byl možný. Ale plány se změnily. Kamarádům se do ciziny nechtělo, trasa byla neúprosně změněna a mé chabé protesty nic nezmohly. Čert vem bavorské pivo, ale ty domky za hranicí vypadaly zajímavě, okruh vedl i přes nějaké skoro městečko, určitě by se tam i nějaký kostelík nebo přinejmenším kaplička našly. Vraceli jsme se k tomu rozcestníku. Do kopce, samozřejmě. A já byl trochu rozmrzelý. Chlapci se rozhodli zamířit k jihu, po cyklostezce, přes Pastviny a potom v lesích hlubokých odbočit k východu do osady Závist. A opět se stoupalo. Kumpány jsem na obzoru viděl, ale u rozkvetlé jívy (nebo co to vlastně bylo) jsem se zastavil. U nás už byly odkvetlé.

Čekali na mě po pár stech metrech. Další křižovatka znamenala nejistotu. Mapu jsem vyndal jen pro pocit důležitosti, poznal jsem cestu, kterou jsme před lety šli, když jsme trochu bloudili. Vlastně jsme se v tomhle místě našli. Vysvětlil jsem, že je to zkratka, ale šlo se dál po cyklostezce. Ono bylo dobře. Pokud se pamatuju, ta zkratka není moc zajímavá. Tady byly výhledy do ciziny (sice zamlžené, ale byly), opodál se nějaký skot popásal a každou chvíli jsme procházeli nějakou vesnicí. Bývalou. V lepším případě pár zbořených zdí, v horším jen nějaký ten kopeček a u toho cedule: „Zde se nacházela osada…“. Dvojjazyčně. Byly v pastvinách, potom i v lese. Zejména kolem palouků, které tenkrát byly asi taky součástí hospodářství. Kraj býval asi dost hustě osídlený.

Chlapci zase čekali na takové větší křižovatce. Vlastně už odbočili a co já na to. Podle jejich výběru trasy bychom měli jít ještě po asfaltce (cyklostezce), ale odbočka vedla správným směrem a byla mi povědomá. Aby ne, vždyť jsme tu tenkrát zabloudili s Pavlínou. Teď to ale nebylo bloudění, ale zkratka. Sice jsme neviděli rozvaliny roty PS Hraničná (to je docela novostavba, kolega na ní dělal geologický průzkum někdy v polovině osmdesátých let minulého století). Mně sice docela zajímalo, jak se jí po tom, co jsme kolem šli posledně s Pavlínou, zmocnil ještě více les, ale na focení stejně byla tma a tahle zkratka nám ušetřila nejen dobrý kilometr a půl, ale i nějakých pár desítek metrů převýšení. Na asfaltku jsme se dostali zase až u milé kapličky uprostřed lesů. Na obrázek sice byla tma, ale já ho mám od minula.

Nějakou dobu se sestupovalo. Vašík obdivoval les po levé straně cesty. Jak jsou ty smrky mohutné a všechny stejné. Tak trochu jsem nesouhlasil. Stejné by být neměly, a neměly by to být jen samé smrky. Tohle je určitě přichystané k pokácení. Bohužel jsem měl pravdu, paseky nastaly vzápětí, napřed jedna kolmo na cestu, potom další v dlouhém pruhu podél cesty, hromady větví kolem. Silnička poničená a potom na rozcestí se silnicí oficielní i jakási povalená značka. Ale pořád to tu bylo ještě schůdné.

To rozcestí bylo v údolí, k Závisti už zase do kopce. Tam by snad i nutné občerstvení mohlo, alespoň podle mapy, být. Ale proč je k tomu stromu uprostřed Pastviny přistavený žebřík?

To jsem se nedozvěděl. Hospoda v penzionu, kam jsme se tak pracně šplhali, otevírala v pátek až někdy v pět večer a uštěkaného pejska, který pobíhal kolem, jsme neukecali, aby nás dovnitř pustil. Tak jen další kaplička stála za pozastavení.

Trochu jsem se divil, že mi kamarádi mizí někde v pastvinách. Vždyť ta značka (červená), na kterou jsme se měli napojit, vedla kdysi ještě kus po silnici a potom se teprve nořila do lesa. My jsme po ní tenkrát nešli, dali jsme přednost té silnici. Po dešti byla totiž skoro neschůdná. Ale bylo přeznačeno, k lesu se šlo po pastvině a poli, což taky moc pohodlné nebylo, na kraji lesa potom úvozová cesta pasekou s dominujícím artefaktem.

Na původní cestu, po které značka vedla, jsem narazil brzy. Opravdu byla dost neschůdná. Ale tady se taky těží jak o život a chlapci si s nějakými turisty hlavu nelámou. Ale ještě se pořád dá potůček přeskočit a rozježděné koleje obejít. Zavzpomínal jsem na to, že tady jsme byli tenkrát na houbách. Na konci lesa už bylo skoro vidět k rybníku. Bylo to po asfaltce, ale z kopce. Na kraji vesnice i koníci zapózovali.

Spát se šlo pozdě, na pokoji se rozprávělo tak do půlnoci. Ale z postele mě vykopali už někdy v půl osmé. Kde má člověk sebrat těch poctivých minimálních osm hodin spánku?

Za čím jedeme?

Je to každoroční výprava s kamarády, při které chceme vždycky provětrat hlavy a těla někde venku. A tady se nám navíc povedlo nepotkat ani živáčka.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v rekreačním středisku Rybník je dobré a není drahé. Kuchyně vypadala chutně, ale my jsme měli vlastní speciality.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

S řáděním těžařů jsme se potkali ten den jen málo. Jinak ten kraj chybu nemá, i když daleké výhledy jsme, díky počasí, neměli.

Ostatní informace

Cena za ubytování mírná a do lesa se opravdu vstupné neplatí.