Český les, díl druhý - Pivoňské hory

Kam a jak jedeme?

Spát se šlo pozdě, na pokoji se rozprávělo tak do půlnoci. Ale z postele mě vykopali už někdy v půl osmé. Kde má člověk sebrat těch poctivých minimálních osm hodin spánku?

Za oknem byla mlha a nevlídno, na procházku jsme se začali sbírat až někdy k desáté, dřív počasí nedovolilo. Tentokrát to měl být přechod části Pivoňských hor.

Když jsme se obouvali, závan telefonního signálu zvěstoval, že se Milošovi snaží dovolat jeho paní. Ale závan jak přišel, tak odešel. Vyrazili jsme k severu, podél Radbuzy, tam se už z některých chytrých telefonů dovolat z určitého místa šlo. Můj úplně hloupý byl hluchý. Zatímco bylo navazováno spojení se světem, rozhlížel jsem se.

Na můstku přes říčku, v těchto místech hanebně regulovanou (kde jsou asi ti bobři), jsme se domlouvali, že dneska se nikam neutíká, půjde se zvolna, budeme se kochat, někteří jedinci si nějaký obrázek spáchají. Třeba jaké jsou kopce v mlze, nebo jak už prosvítá modrá obloha.

Vždyť dílčím cílem je ta hospoda na Závisti, kde dneska otevírají ve dvě odpoledne. Tam se občerstvíme. Ale než jsem se jen tak porozhlédl, kumpáni, kteří před chvilkou souhlasně hlavami pokyvovali, byli někde sto metrů přede mnou a neustále se vzdalovali. Já jsem předsevzetí splnil, vydal jsem se za nimi volným krokem. Jakým taky jiným, stoupalo se na hřeben Pivoňských hor.

I zvířena tu byla. Zdáli jsem slyšel krkavce, dokonce přeletět jsem ho zahlédl, a hned vedle cesty probíhal šnečí závod do kopce. Jen jednoho jsem v tom fofru zastihl.

Vyškrábal jsem se až skoro k vrcholu hřebenu, kde už v pastvinách byla konečně žlutá turistická značka. Odbočovala Doprava, k lesu, na jehož okraji jsem, na delší dobu naposledy, zahlédl kamarády. Snad se chtěli přesvědčit, jestli nezapomenu zahnout. Lesní cesta byla příjemnější, než silnice. A ani nevedla tolik do kopce. Alespoň prozatím. Les střídaly chvílemi paseky a dokonce zajímavé odkryvy hornin domažlického krystalinika byly ta a tam k mání.

Na mé, už poněkud historické mapě vydané ještě Vojenským kartografickým ústavem, vedla ta značka pořád rovně, trochu mě překvapilo, že dost brzy odbočovala Doprava a samozřejmě do kopce. Nicméně jsem ji poslechl. Kopec nebyl zase tak příkrý, jakým se zdál, a kromě toho, že okolní les byl mladý a pěkný, i zajímavé skalky byly k vidění.

Zatímco cesta vedla víceméně po rovině, po pravé ruce se zvedl hřeben, kde těch vrcholových skal bylo určitě mnohem víc.

Blížil jsem se k silnici, po které bych mohl pohodlně sejít k Rybníku, ale to nepřipadalo v úvahu. Pivoňské hory pokořím a navíc máme sraz ve dvě v Závisti. Došel jsem na kraj lesa a tak mě zaujal žebřík opřený o strom, že jsem se ani pořádně nepodíval, do čeho jdu. Podle mapy jsem měl mít po levé ruce malebnou pastvinu, po pravé les. Pastvina byla, dokonce elektrickým ohradníkem lemovaná, ale z lesa bylo podstatně ukrojeno a z cesty se postupně stala skoro nepřekročitelná rozježděná bažina.

Přeci jen jsem to nějak probrodil a obešel, šipku, která vedla vpravo, zatím nikdo nepokácel, tak po silnici do kopce. Doleva bych sešel do nějakého Šidlákova, co tam. Vrchol hřebenu byl v dohledu. Možná i výhledy tu jsou, ale dneska, i když se i sluníčko ukázalo, byl opar. Tak ještě nějaký ten kousek po silnici z kopce a znovu do lesa. A stoupání. Naštěstí ne dlouhé. Potom se už cesta jen tak vlnila lesem a sem tam i milou pastvinou.

Chvílemi i houby rostly (jeden z mých přírodovědných kamarádů by určitě tvrdil, že jsou jedlé a chutné), na dalším palouku byly, pod přísným dohledem posedů, patrné stopy činnosti černé zvěře, jinde se zase v podmáčených proláklinách kolem cesty předváděly přerostlé listnaté samorosty. Prostě pohoda.

Touhle příjemnou cestou jsem se, hladov a žízniv, došoural až k rozcestníku, který je značen jako Liščí domky. Bylo půl druhé a k Závisti zbývalo pouhých dva a půl kilometru. To z kopce v pohodě do dvou zvládnu. Po chvilce se naskytla odbočka k prameni Radbuzy. Z kopce to taky vedlo, ale moje, už skoro pravěká mapa mě o tomhle turistickém cíli neinformovala. Zarputile jsem se podržel červené značky, která mě zrovna vedla. Že jsem možná udělal chybu, jsem zjistil tak po kilometru. Cesta od pramene se k červené znovu připojila a zdaleka nebyla tak kamenitá jako to, po čem jsem sestupoval. A pohodlné to od té chvíle bylo až k silničce do Závisti. A tenhle kus cesty budovala (alespoň podle cedule) Evropská unie, obec Rybník, Západočeský kraj a možná ještě někdo jiný. Tu ceduli si možná trochu vymýšlím, ale měli tu k tomu přistavěné i parkoviště.

K hospodě v Závisti jsem přišel přesně ve dvě odpoledne. Dveře byly, na rozdíl od včerejška, otevřené, ale štěkající pejsek tu pobíhal pořád. Když se přes něj člověk dostal dovnitř, zjistil, že se jmenuje Punťa, je hodný a přítulný, jen takhle ohlašuje návštěvu. Paní hostinské jsem se samozřejmě zeptal, jestli tu neviděla nějaké tři ošklivé fousaté chlapy. Odvětila, že dneska ne, ale včera že viděla čtyři, nestačila však otevřít. No byli jsme moc rychlí. Rozjímal jsem, kde se asi tak kamarádi nacházejí. Klidu nepřidal ani Punťa, který odběhl vyštěkat návštěvu. Byla to paní na kole, která postrádala dalších patnáct cyklistů.

Popovídali jsme si s paní hostinskou o praktikách těžařů. Byla na ně nějak rozčílená. Před nedávnem tu taky řádili (však jsme se včera se stopami potkali), nejen, že poničili cesty, včetně dopravních značek, ale měli tu i maringotku, po které tu zůstal, cituji:„Neskutečný bordel, který jsme museli uklidit“. Taky říkala, že psala jak na tu firmu, která tu těží, tak na místní CHKO, ale nikdo se ani neobtěžoval jí odpovědět. Po návratu domů jsem se o komunikaci pokusil já. Zničenou cestu s turistickou značkou jsem vystavil na Fotomapách a na Rajčeti, no a potom jsem ji, s komentářem, poslal na CHKO. Mně odpověděli. Že prý už potom jdou i s ČIŽP, a když budu mít více fotografií těchto excesů, ať pošlu. Odpověděl jsem samozřejmě, že se mají obrátit na místní, nejlépe na paní hostinskou v Závisti. Jak to dopadlo, nevím.

Mezitím, co jsme probírali tohle, Punťa přišel na pohlazení, ale zase odběhl štěkat. Nebyli to ztracení cyklisti, ale nalezení kamarádi. Ale že prý zbloudili záměrně, za cestou připomínající rýžové pole odbočili doleva, kdo Šidlákova. Prý tam cítili hospodu, a byla tam. Takhle zpětně mi dochází, že si jí někdo všiml při cestě, zatímco já musel sledovat křivolakou vozovku, a šli se podívat, jestli mají otevřeno. Dokonce se někteří vytahovali, že půvabnou zrzavou výčepní málem zlákali s sebou. A proti prý byl hlavně její manžel. No vejtahové.

V Závisti jsme chvíli poseděli, doplnili tekutiny a něco málo i pojedli. Místnost byla zdobná, a já si všiml, že když se trochu nakloním doleva, bude mít Miloš dost dobrý portrét.

Odplata na sebe nenechala čekat. Fujinku jsem neuváženě odložil na stůl, Miloš se jí zmocnil, urputným hlasem ze mě dostal, kde se to zapíná a co se má zmáčknout, a tak vznikl i jeden z mála mých portrétů. No nic moc.

Povinnosti se ujal Petr. To on nás vždycky honí z hospody. Já se samozřejmě zase zdržel kvůli takovým drobnostem, jako dopití a použití toalety, ale chlapce jsem měl ještě nějakou chvilku na dohled. Volili jsme tentokrát trasu po silnici. Cesty polem a zničenou cestou jsme si po červené včera užili dost.

Sotva jsem přešel ceduli označující konec obce, začalo hřímat, když jsem došel k nedalekému lesu, i deštník jsem musel na chvíli použít. Tohle bylo ale jen varování, které rychle přešlo. Pravá bouřka přišla, zrovna když jsem vešel v hotýlku do pokoje. Byla krátká, ale vydatná.

Naposledy vydatně zahřmělo, déšť ustal, dokonce sluníčko vysvitlo a já mohl konečně zdokumentovat činnost Bobra (ten Vašík se neměl přiznávat, že mu tak vodáci říkají) na Radbuze. Dokonce i cestu k autu pro stoličku jsem vážil, ale výsledek stál za to.

A zase byl konec, ráno jsme jeli domů. Cestu jsme volili jinak, skoro bez bloudění a splnil jsem kamarádům přání. Pořád chtějí jezdit přes Plzeň. Centrem jsem to nevzal, ale okrajovou čtvrť viděli (tedy pokud si zrovna kolem mého ucha nepodávali láhev, řidič to má těžké). Dokonce na občerstvení jsem jim zastavil a městečko Radnice se mi líbilo. Fujinka ale byla pohřbena kdesi hluboko v kufru. Tohle byl vlastně konec výpravy. Jen při vykládání Vaška v Rakovníce jsme se dozvěděli, že se tudy včera přehnalo krupobití. To se nám v horách nestalo.

Za čím jedeme?

Chráněná krajinná oblast Český les moc známá není a Pivoňské hory už vůbec ne. Kdo asi ví, že se to tak jmenuje. Ale ta procházka stojí za to. Bylo by pěkné pokračovat až někam do Pivoně, ale jsme už vesměs starší pánové. Pro nás by to byl další výlet a tolik času nebylo.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v RS Rybník bezvadné, v jídle jsme byli soběstační (mají tu kuchyňku, i když se tu samozřejmě vaří). V hospodě v Závisti byla svačinka a polévka byla chutná.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tady se líbí, jen řádění těžařské společnosti v CHKO, jejíž správa se snad i snaží přilákat turisty, je příšerné. Zdevastovaná žlutá turistická značka je toho důkazem. Naštěstí jí bylo zatím jen kousek.

Ostatní informace

Ubytování velmi slušné a ne drahé, v Závisti též nebylo draho, zato příjemně. Jen varování, pokud jste závislí na svých mobilních telefonech, tady budete mít smůlu. Nejdou skoro nikde.