Břevnovský klášter

Kam a jak jedeme?

Břevnovský klášter je pozoruhodný už jenom tím, že se jedná o první mužský klášter v Čechách. Dojet se sem dá autem, dojít pěšky a tramvaj zastavuje také nedaleko kláštera.

Za čím jedeme?

Vítejte na místě, kde před staletími rostl neprostupný prales. Nejsme teď nikde na Šumavě nebo pohraničních horách. Stojíme takřka v srdci naší matičky stověžaté, na místě památném a hojně navštěvovaném – v areálu Břevnovského kláštera.

Za jeho zrodem stojí hned dvě historické osobnosti – pražský biskup sv. Vojtěch kníže Boleslav II. (zvaný též Pobožný), kteří se o zrod kláštera sv. Benediktínů zasloužili. Hned při jeho zrodu se mu dostalo jednoho „nej“. Jednalo se o první, dne tudíž nejstarší mužský klášter v Čechách jehož přirozenou dominantou je dnes Kostel Sv. Markéty. Máme-li však dodržet určitý řád vyprávění, musíme začít hezky od začátku. První kamenný kostele v Břevnově byl zbudován v 11. století, o což se zasloužil tehdejší opat Menhard. Tato stavba může docela dobře posloužit jako příklad pomíjivosti slávy pozemské. Do dnešních časů se z něho díky archeologickým pracím dochovala pouze jeho krypta, kterou najdeme pod dnešní bazilikou. Mezitím na stejném místě vyrostl také kostel, tentokrát románský, později vystřídaný svatostánkem gotickým. Nic z toho však nezůstalo ušetřeno v dobách husitských válek, které se zle podepsaly na stavu kláštera.

Důkladná obnova a barokní přestavba přišla na řadu teprve po třicetileté válce zásluhou opatů Tomáše Sartoria a zvláště v 1. polovině 18.století i Otmara Zinkeho, který nejenže najal přední stavitele a umělce, ale dokázal vyvíjet patřičný nátlak především na malíře Petra Brandla, který si přílišnou disciplínou a dochvilností velkou hlavu nedělal. Nejen zásluhou těchto dvou mužů, ale třeba i stavitele Kryštofa Ignáce Dientzehofera a dalších mistrů vyrostl v Břevnově velmi ceněný komplex budov s rozsáhlou zahradou.

Pohled do historie kláštera v druhé polovině 20. století je povětšinou smutným čtením. V roce 1950 celý areál zabrala tehdejší komunistická vláda, jeho opat Anastáz Opasek byl zatčen a dlouhá léta vězněn. Klášter po desítky let značně chátral, sloužíce jako archív. Teprve po roce 1989 se zásluhou státu a zahraničních klášterů dočkal obnovy a v roce 1993 mohl v obnovené kráse přivítat tehdejšího papeže Jana Pavla II.. Ve své původní podobě oživla barokní bazilika sv. Markéty, konvent i prelatura, všechny v sobě nesoucí rukopis stavitele Kryštofa Ignáce Dientzehofera, zatímco vnitřní výzdoba baziliky je dílem jeho syna – Kiliána Ignáce. Svůj velký díl práce tu však odvedli i malíř Petr Brandl a autor fresek Jan Jakub Stevens. Těch umělců, kteří se zasloužili o výzdobu kláštera je celá řada. Za všechny zmiňme alespoň sochaře Karla Josefa Hiernleho nebo Matěje Václava Häckela. A ještě jedno jméno je třeba si v souvislosti se zdejší bazilikou připomenout. Svůj náhrobek tu má blahoslavený, přesto však rozporuplný a historiky hojně diskutovaný šumavský postevník Vintíř.

Samostatnou kapitolou jsou břevnovské varhany. Hodnověrné informace máme sice jen o těch, které byly instalovány v nově zbudované barokní bazilice, přesto se dochoval záznam o platbě varhaníkovi Tobiášovi Meissnerovi za úpravu varhan, pravděpodobně přenesených z původního kostela. Řešení to však bylo zřejmě provizorní, neboť již v roce 1725 týž varhaník instaluje do baziliky varhany nové, svým řešením unikátní barokní varhany. Je paradoxní, že svůj díl na jejich provedení má i údajný nedostatek místa, na který si Meissner stěžoval a jenž si vyžádal odlišné natočení píšťalových polí či odlišný půdorys kruhových výsečí pro umístění obdélníkových ovzdušnic. Že se stavba kostela nevyhnula komplikacím svědčí mimo jiné fakt, že velké okno, které bylo původně za varhanami, muselo být kvůli sedajícím základům a velké prasklině na západní straně objektu zazděno. Sečteme-li všechny poznatky, vyjde nám z toho dost paradoxní závěr. Své unikátnosti vděčí zdejší varhany jednak určitým stavebním problémům, jednak určité neprofesionálnosti autora zdejších varhan. Ale jak už to tak bývá, někdy může shodu podobných událostí vzniknout unikátní umělecké dílo. To zde vydrželo až do roku 1896, kdy bylo nahrazeno nástrojem z dílny J. Schiffnera, sídlícího v nedalekém, dnes už dávno zrušeném klášterním pivovaru. Zřejmě se nejednalo o žádný skvost, neboť již v roce 1947 jsou zaznamenány pokusy o jeho opravu. Archeologické práce na odkrývání krypty pod podlahou kostela odsoudily zdejší varhany takřka k zániku. Pokus o jejich přestavbu nebyl úspěšný. Jeho jediným jeho výsledkem však bylo to, že díly, určené k výměně, byly zničeny, ale žádný další pokrok v obnově varhan zaznamenán nebyl. Peníze se promrhaly a jejich navrácení zabránila smrt člověka, jenž měl jejich opravu provést. A tak teprve rok 1989 přinesl novou naději. Zahraniční sbírky sice přednostně směřovaly na obnovu zchátralých budov, přesto se stále častěji ozývaly hlasy volající po opravě unikátního hudebního nástroje, což se nakonec spojeným úsilím Městské části Praha 6,. ministerstva kultury a řady dalších dárců a sponzorů podařilo. Výsledkem jsou varhany se 3 manuály a 34 rejstříky, které se poprvé rozezněly na koncertě konaném 30. září 2007. Jen skuteční odborníci poznají, že svým tónem mají připomínat varhany z oblasti Slezska, ze kterého autor původních varhan – T. Meissner – pocházel. A jen zasvěcení vědí, jaké úsilí si obnovení tohoto pokladu břevnovského kláštera vyžádalo. Mimo jiné třeba i obnovení původně zazděného okna a snesení dalších doplňků, svým způsobem znehodnocující autentičnost díla našich předků.

Je toho mnoho, co může zdejší areál nabídnout. Pozornost si rozhodně zaslouží zdejší zahrady, jenž jsou výsledkem barokních úprav otce a syna Dientzehoferových. Zatímco spodní tzv. klauzurní část, je přístupna o víkendech od 5,30 do 20,30 a ve všední dny od 5,30 do 8.00 a od 17.00 do 20.30 hod, horní část zahrady, v současnosti procházející rekonstrukcí, je otevřena stále.

Ke komplexu budov patří i Klášterní šenk, který se otevírá nejen milovníkům dobrého jídla, světlého či tmavého piva Klášter či vína. Teplo sálající z otevřeného ohniště zahřeje na těle i na duši.

Samostatnou kapitolu by si zasloužil objekt hotelu Adalbert. Ten dnes sídlí vlastně v jakémsi torzu bývalého Sartoriova konventu – nejstarší částí nadzemního komplexu kláštera, který svou dnešní podobu získal v roce 1737 po zbourání jeho severního křídla. I on má však ve své historii temnou kapitolu. Od roku 1950 v něm sídlilo výcvikové středisko pro agenty tehdejší československé kontrarozvědky. Právě z bývalých klášterních stájí vyjížděli ke svým nechvalně proslulým raziím. Nového impulsu se objektu dostalo až v roce 2003, kdy začala jeho přestavba na hotel, nesoucí dnes jméno jednoho ze zakladatelů břevnovského kláštera.

V porovnání výše zmíněnými stavebními klenoty působí ostatní objekty areálu výrazně skromněji. Platí to jak pro Starý konvent ze 17. století, tak pro ostatní hospodářské budovy (vč. sýpky) zbudované vesměs v 18. století. V souvislosti s nimi je dobré zmínit i problém vlhkosti, trápící dodnes celý areál. Hlavní problém spočívá v tom, že v dobách minulých došlo ke zničení celého systému odvodňovacích štol a šachet. Původní podobu se zatím podařilo vrátit jen malé části z nich.

Co popřát Břevnovskému klášteru do budoucnosti? Samozřejmě jen to nejlepší, neboť těch temných kapitol už bylo v jeho historii dost a dost. A je úplně jedno, zda tím míníme dobu komunistického blouznění, pruské obléhání Prahy v roce 1715, kdy kostel sloužil jako lazaret, nebo vyplenění kláštera tábority v roce 1420. Chtělo by se nám popřát všem těm, kteří mají zásluhu na dnešní podobě areálu, aby z nich prýštila energie a síla minimálně se stejnou vytrvalostí, jako je tomu u zdejšího pramene Vojtěšky, vyvěrajícího zde země po celá staletí. Není sice nijak vydatný, ale snad právě tím, jako kdyby připomínal a zdůrazňoval význam trpělivé a každodenní, byť někdy drobné a mravenčí, práce pro optimistickou budoucnost břevnovského kláštera. Tak tedy hodně štěstí, klidu a energie do dalších let.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najíst a napít se dá v Klášterním šenku, byť za poněkud vyšší ceny.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Břevnovský klášter je nádhernou oázou klidu a pohody uprostřed rušného velkoměsta.

Ostatní informace

Za vstup do kláštera se platí 30,- Kč ale Tereziánský sál za to stojí. Klášter má i svou turistickou známku, rovněž za 30,- Kč.