Blatenskou pahorkatinou na horu Slavník.

Slavník, pohled od jihu  •  Fotografie (55)  • Foto: Bohumir

Vstoupit do fotogalerie (55 fotografií)

Velešický rybník

Slavník, skála na JV svahu

Vstoupit do fotogalerie (55 fotografií)

Kam a jak jedeme?

V rozlehlé Blatenské pahorkatině se při jejím jihozápadním okraji vypíná nad okolím hora Slavník ( 627 m.n.m.). Vyrůstá ze zvlněné roviny, která se rozkládá v údolí řeky Otavy od Horažďovic až po Budětickou vrchovinu. Samotný Slavník znamená pro tento kraj totéž, co Říp pro celou zem. Jeho posvátnost má počátky v dávné historii a není jistě náhodou, že jednomu z mnoha skalních útvarů se říká „ Pohanský stůl“. Podle některých historiků tudy mohla procházet hranice slavníkovského panství. Spisovatel Ladislav Stehlík se o Slavníku zmiňuje v Zemi zamyšlené. Navíc je hora vidět z mnoha míst nad údolím Otavy. Takový podnět pro výlet se nedá odmítnout. A tak jednoho Jarního, slunečného rána směřujeme na sušickém nádraží. Cesta vlakem je rychle za námi a po necelé hodině vycházíme ze zastávky v Jetenovicích směrem k západu.

Za čím jedeme?

Polní cesta odtud prochází mezi loukami k Boubínskému lesu. Je odtud hezký výhled k severovýchodu na vrchol Chlumu s rozhlednou. Značky tu nevedou a hlavní slovo patří kompasu. Po průchodu lesem přecházíme silnici a odtud máme již Slavník jako na dlani. Před námi je rozsáhlá pastvina, přes kterou procházíme pod elektrickým vedením. Stezka mezi křovím je vítanou změnou a po té se dostáváme na hráz Velešického rybníka. Hezký výhled na jeho hladinu, naši horu a kostelík v Pačejově je milým zpestřením. Konečně je tu polní cesta, sice kolem lánu kvetoucí řepky, ale jistě nás vede pod východní svah Slavníku. Při okraji lesa se rozbíhají tři cesty, my volíme tu nejstrmější, vedoucí k vrcholu. Jak cesta začala, tak rychle skončila a tak procházíme volně lesem či spíše divočinou vzhůru svahem. V okolí jsou všude velké balvany nebo menší skaliska, spíše ráj lišek, jezevců a další místní fauny. Nad hlavou nám prolétá něco hodně velkého, asi jestřáb nebo výr a rychle mizí to v tmavém podrostu. Přelézáme přes padlé stromy, obcházíme panství ostružiníků a vysokou trávou se dereme na hřeben. Výspa s mořem kamenů přechází do roviny a před námi se otevírá pohled k jihu.

Jdeme po hřebeni, směrem k západu. Pěšina občas je a zase není a až červenobílá tyč nám oznamuje, že stojíme na vrcholu. Jižní svah je z velké části vykácený a výhled nic neomezuje. Máme před sebou pásmo Šumavy od Boubína po Jezerní horu. Před nimi desítky menších kopců až k samotné Otavě. Mezi nimi jsou nepřehlédnutelné Svatobor a Sedlo. V dáli, na jihovýchodě je mrak páry nad temelínskou jaderkou. Tak hezký pohled na Šumavu se jen tak nevidí, prostě pohádka. Slovo opět dostává kompas, z vrcholu jdeme na sever a po chvilce les střídá překrásná louka, za kterou nacházíme cestu. Po té jdeme do osady Týřovice na severním svahu Slavníku. Několik domků kolem malé návsi a májkou je brzy za námi. Jen o pár desítek metrů dále jsou Velešice. Několik hezkých stavení, pomník padlým a vysoký kříž jsou jejich středem. Odtud silnice stoupá k Pačejevu. Tady si jdeme prohlédnout novorománský kostel, který tu stojí od roku 1871. Od kostela je výhled k jihovýchodu, do míst kudy jsme ráno procházeli. V obci jsou i stavení staršího data, několik křížků a pomník padlým. Mezi Pačejovem a Pačejovem nádražím je hřiště a u něho výrazný nápis proti výstavbě úložiště uranu. Druhá část Pačejova je z části nová a v okolí nádraží několik, kdysi hezkých domů, které chátrají. Hezký výlet má svůj konec na pačejovském nádraží.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Zklamala nás zavřená hospoda u nádraží v Pačejově a tak jsme si na jídlo museli počkat až do Horažďovic předměstí. To zřejmě bude platit i pro ubytování.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Výlet, který patřil mezi ty vydařené. Slavník to je ještě tak trochu divočina a když se k tomu přidá slunečný den, tak je to prostě nádhera na druhou. Na Šumavu jsem se od severu díval z mnoha míst, ale výhled ze Slavníku patří mezi ty nejhezčí a nejzajímavější. Určitě se sem zase někdy vrátíme.

Ostatní informace

Celá cesta je dlouhá mezi 13 až 14 kilometry. Nevedou tudy žádné značené cesty, ale hora je většinu cesty stále vidět. Je dobré mít v batohu kromě svačiny i mapu KČT č. 68 Pootaví a něco také nechám dopovědět fotografiím.

Autor: Bohumir

Další články autora: 1427

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli