Babia hora

Tipy na výlet, Oravské Beskydy
Krátký hřeben uzavírá Malá Babí hora
Krátký hřeben uzavírá Malá Babí hora
lupa

Horní Orava. Před šedesáti lety bídný horský kraj. Nicotná kamenitá políčka, rozsáhlé pastviny porostlé jalovcem, hluboké lesy. Drsné, nevlídné podnebí, dřevěnice a „drotári“. Obživa v lese, malovýroba sukna, vystěhovalectví do Ameriky. Padesátá léta – překotná industrializace, spočívající ve zbrklé výstavbě hutních a chemických molochů do čistého prostředí, přehrada, fádní obytné pevnosti s brizolitovou omítkou a miniaturními okénky, velkokapacitní podniková rekreační zařízení. Dnes – s výjimkou bezprostředního okolí nádrže, ospalý region, stranou výrazného cestovního ruchu, se zatrpklými, pesimisticky naladěnými obyvateli. Těm, kteří navštíví Kysuce nebo Roháče, leží popisované území doslova na dosah ruky. Stačí nasadit příslušný kurs, a držet se jej tak dlouho, až se dostaneme do centra oblasti, okresního miniměsta Námestova, rozprostřeného na západním břehu údolní nádrže. Pohlédneme-li z něj severoseverozápadním směrem, spatříme izolovaný masiv s nejvyšším vrcholem Slovenských Beskyd, Babí horu (1725 m.n.m.). Většina Slovenských Beskyd je budována tzv. flyšovými horninami, typickými pro vnější část západních Karpat. Jedná s o souvrství třetihorních pískovců, jílovců a slínovců, jež se střídají v různě mocných vrstvách. Masív Babí hory je tvořen zejména tvrdými magurskými pískovci z období staršího paleogénu. Výchozím bodem výstupu na Babiu horu je Oravská Polhora. Při pobytu v ní nemůžeme přeslechnout svérázný dialekt jejích obyvatel, který se blíží spíše polštině a češtině (užívání „ř“) než slovenskému jazyku. Kořeny nám objasní historie. Pohraniční pralesy a neúrodné horské pustiny, s absencí jakýchkoliv zdrojů nerostných surovin, byly řídce osídleny slovenským obyvatelstvem. Od 12. – 16. Století probíhala v oblasti valašská kolonizace. Pastýři ovcí (z území dnešního Rumunska) táhli celé generace po karpatském hřebeni, přičemž klučili horské lesy, zakládali pastviny, budovali osady a v oravském regionu plnili také povinnosti hraničářů. V průběhu let jazykově splynuli se slovenskými osídlenci, přesto se však zachovaly některé jejich výrazy, hlavně v místopise a pastevecké terminologii : bryndza, vatra, grapa, minčol, Čadca… Od 17. Století pozorujeme další osídlení hornaté Oravy. Jde o proud směřující hlavně ze Žiwického panství (Polsko), odkud obyvatelstvo utíkalo na Slovensko před nátlakem na panství Komorovského. Dokazuje to korespondence mezi Komorovským a Thurzem, v níž žádá o vrácení 400 rodin uprchlíků, což Thurzo odmítá. A právě potomci oné poslední kolonizační vlny obývají Oravskou Polhoru a přilehlé obce. Nehlásí se ke Slovákům, ani k Polákům, nýbrž se považují za samostatnou etnickou skupinu – Gorole. Poblíž prodejny potravin, na dolním konci Oravské Polhory, odbočuje doprava z hlavní silnice asfaltová cesta k 2 km vzdálené chatě Slaná voda (753 m). Silnička se vine lukami a impozantní masív Babí hory nabývá na mohutnosti. Jak již název napovídá, vyvěrá tu pramen jodovo-bromové minerální vody s vysokým obsahem soli. Na přelomu 19. a 20. století tady fungovaly lázničky s kapacitou kolem sta pacientů, malou promenádou a dalšími objekty, ještě v 60. Letech 20. Století tady probíhaly pokusy o těžbu soli pro léčebné účely. Sporé zbytky bývalých lázní a nádrží na odpařování soli najdeme v okolí chaty, která kromě pohostinství poskytuje taktéž ubytování. Kolem ní se nachází ještě několik rekreačních zařízení v různém stadiu zániku. Pod silničkou můžeme z betonové skruže ochutnat zdejší minerálku. Tento čin doporučuji pouze silnějším povahám, proti této kalné tekutině s čistícími účinky je mořská voda sladkým nektarem. Od vrcholu nás dělí bezmála 7 km délky a 1000 m výšky. Ze Slané vody nás na něj dovede žlutá značka společně s naučnou stezkou. První úsek procházíme chráněnou, tzv. Hviezdoslavovou alejí k hájence Rovne (Hviezdoslavova horáreň), kde je umístěno komorní muzeum (Hviezdoslavovo), neboť známý básník tady rád pobýval a také se zde odehrává děj básně Hájnikova žena. Objekt je typickou zdejší dřevěnicí, nicméně vlastní expozice je pro laika poněkud nezáživná, zpestřují ji pouze předměty etnografického zaměření a vše nasvědčuje, že se tady dveře nijak netrhnou. Za muzeem začíná nejnáročnější úsek – táhlé, strmé stoupání do nekonečného kopce, zprvu smíšenými lesy, posléze horskými smrčinami s pralesním nádechem. Oživením v únavném, monotónním výstupu jsou pouze zastavení naučné stezky. Tradičně nás seznamují s místní faunou a florou – zajímavý je občasný výskyt losa evropského. Ačkoli právě vrcholí červencové svátky, nepotkáváme za celou dobu výstupu živou duši. Jsme vydáni na milost a nemilost horám, myslí pulzují vzpomínky na rumunské Karpaty. Na hranici lesa se před námi vynoří malé kryté odpočívadlo, kde lze v suchu přečkat deštivou noc. Nejhorší úsek již máme za sebou, stezka se mírně klikatí klečí, borůvčím a suchými pastvinami, všude kolem plachtí tmaví horští okáči. V okamžiku, kdy několik metrů pod vrcholem dosáhneme státní hranice, končí slastný pocit osamělosti. Napojili jsme se na síť polských turistických cest (červenou a zelenou). Čeká tu upravený „dlážděný“ chodník a ruch srovnatelný se Sněžkou. Kromě desítek turistů se našimi společníky stanou nesčetné houfy nepříjemných much, které se v hustých černých oblacích vrhají na zpocené poutníky. Hmyzí hemžení je udivující, speciální lapače postvavené přímo na vrcholu příliš nepomáhají. Pakliže si zvykneme na jejich ustavičné obtěžování, můžeme se v klidu procházet po rozlehlé vrcholové plošině orámované skalkami (kota leží 5 m od hranice na polském území), polehávat v závětří kamenných valů, navršených právě k tomuto účelu a vychutnávat si kruhový rozhled. Jihovýchodně od nás se za lesklou hladinou přehrady vypínají zasněžené štíty Roháčů, jihozápadně máme na dlani celé Slovenské Beskydy, s obdobnou izolovanou skupinou – Pilskem (1557 m), na jihu se pne Oravská magura. Severní (polská) strana prudce spadá hlubokými kary (pozůstatky činnosti horských ledovců) do hustě osídleného podhůří. Ještě v červenci se mezi kamennými moři a skalami bělají poslední sněhová pole. Do nekonečné dáli můžeme sledovat tenkou nitku hranice v podobě úzkého lesního průseku vinoucího se krajinou. Krátký hřeben nás zavede k sousední Malé Babí hoře (1517 m). Udržovaný chodník – slovenské modré plus polské značení kopíruje státní hranici. Klesáme do výše kolem 1450 m. Cesta se často dotýká hran kru, takže lze sledovat silně rozdílný ráz sušších a travnatých jižních svahů od severních, kde se díky pozvolna tajícímu sněhu dlouho udržuje vlhkost, což vytváří ideální podmínky pro růst rostlin - obdobně jako v krkonošských „zahrádkách“. Ihned vedle cesty upoutají pozornost nápadné žluté květy hořce tečkovaného, či vzrostlé exempláře jedovaté kýchavice Lobelovy. Bohatství rostlinných druhů (cca 700) podnítilo vyhlášení Babí hory přírodní rezervací – a to již roku 1933! Polská strana má dokonce statut národního parku. Od Malé Babí hory se prodíráme sotva znatelnou pěšinou hustými porosty kosodřeviny, chvílemi se boříme do bažin. Tady poprvé potkáváme turisty i na slovenské straně. Pochopitelně se jedná o Poláky, kteří si odskočili hlouběji od hranice. Červená značka prudce klesá smrčinou, až se dostane na lesní cestu procházející malebnou a opuštěnou dolinou potoka Vonžovce, jehož chladné a průzračné tůně svádí ke koupání. Po obou stranách se rozprostírají lesíky a kvetoucí pastviny poseté koberci vstavačů, občas potkáme stádečko krav. Tato silnička nás nakonec přivede zpět k chatě na Slané vodě. Ačkoli popisované území není nikterak rozlehlé, nabízí se nám množství kombinací k ukojení turistických vášní, neboť blízké i vzdálené okolí Oravské Polhory, mj. nejsevernější slovenské obce, překypuje stále neporušenou přírodou. Zajímavé může být také nahlédnutí na polskou stranu, kde je ovšem vysoká koncentrace rekreačních zařízení – chata pod Babí horou aj. foto : Jiří Kuhnel





Další informace

Hodnocení:
neumístěno
Babia hora navštívili 3 turisté.

Diskuse k výletu Babia hora

Tip
18.02.2002 10:56

Martin
Odporúčam pokračovať po hranici ďalej cez Pilsko na Veľkú Raču (samozrejme je to akcia na viac dní). S muchami som nemal takéto skúsenosti - išli sme tam v máji (květnu) a bolo celkom príjemne. Prevýšenie na trase dá zabrať - úsek Oravská Polhora - Veľká Rača cca 4500 m stúpanie.
RE> Tip
18.02.2002 11:14

Martin
Přesně! Šel jsem to obráceně, 4500 m, přes 90 km. Je to na čtyři dny. Z Oščadnice se dá pod Velkou Raču vyjet lanovkou. Mouchy jsou tam ale vážně hrozný, nezapomeňte si sprej proti hmyzu! Přes červencové svátky pusto, prázdno. Super.
p
10.05.2002 11:29

Petr
Do Slovenských Beskyd jsem dojel stopem. Teda jen do Čadci pak jsme šli přez Oščednici na Raču. Tam bylo ještě dost lidí. Dál jsme šli po hranici. Jeto tam dost lesem a tak toho není moc vidět. Super je na tom však to, že za den potkáte třeba jen dvě skupinky. Ale protože nebylo nic vidět, sešli jsme do Oravské Lesné. Dále jsme pokračovali jen tak mezi poli a lesy, přez Zákamené a Mutené na Pilsko. Lest na Pilsko mino cestu neni žádná sranda. Ještě když do toho prší a je mlha. Deštivá noc pod kusem igelitu mnoho romantiky také nepřinese. Svitaní na Pilsku je krásné, ale viditelnost do 10m té krásy trochu ubere. Pak se přez mokré keče proklestíte k vrcholu jen proto, aby jste našli po které sejdete do Oravského veselí (na Babí horu není čas ) Pak stopem domů. No moc toho tady nejezdí.
Aještě k těm lidem na orevě. Já s nimi mám ty nejlepší skušenosti. např:Když jsme jednou žádali o vodu tak nám madízeli jídlo
orava_kraj osiřelý leč zajímavý
22.08.2002 13:35

standa
Víte, je tomu asi rok, co jsme s kamrádem chtěli vystoupat z Oravské Polhory na Babiu horu, a pokračovat přes Pilsko ČTZ po polsko-slovenských hranicích západně až do Žiliny. Kufr nás postihl na druhý den, kdy jsem nechtíc sběhli do polského Korbielowa, ale nějací borci ze Zywcë nás zorientovali a příbliži zpět trase. Počasí bylo ale proti a po zmíněných dvou vrcholech nás chytla přímo na Pilsku taková "buřina", že jsme vzali zavděk schronisku PTTK a od úmyslu pokračovat upustili. Konec konců stařenka, kterou jsme potkali při nástupu nás varovala: "Oj, chlapci, tu je pekne tak týžděn za rok dokopy ... A tento to veru nebude.". Inu měla pravdu, ale za pokus to rozhodně stálo. Slo se v cervenci a nahore byla pekna kosa, ani ony zminene mini-skály nepomohly.
ad.Babí hora
13.05.2003 21:24

Pavel Zubek
V roce 2001 v červenci jsem s kamarádem Rumkem jel na kole z Třince pod Babí horu.Na samotný vrchol jsme vyrazili ve 14:00,tedy dost pozdě.Cesta byla velice těžká,protože den před tím skončily deště,které trvaly 2 týdny.Rozbouřené vody udělaly se stezkou své.Museli jsme si pospíšit a 17 km tůru zvládnout do večera.Na chatu Slaná voda jsme se vrátili již za tmy po 20:00 špinaví jako prasata,ale navýsost spokojeni s dosaženým cílem!Pak jsme si dali závěrečné pivo(myslím,že jich bylo více).Palo
Bivak 21-22.2.2004 Babia hora
22.02.2004 20:36

ROpa
Pred par hodinami som sa stadial vratil. Vcera super nadherne pocasie vid. fotky www.skrat.sk/nasatlupa ale trvalo len po poslednu tretinu hory. Myslim ze nazov hora je namieste len by sa mala volat Veterna nie Babia. Totiz zacalo to vetrom asi 60km/h a s kazdym metrom silnel, hore to cez 100 bolo isto. Na hreben sme sa neodvazili lebo to bol problem ustat aj s tazkym bivakovym batohom a nechat sa odfuknut dole tym zrazom do Polska sa nam zrovna 2x nechcelo. Nakoniec sa nam ale podarilo trocha traverzovat a pustili sme to diretisimou priamo hore s tym vetrom v chrbte resp. batohu. Do kopca nebolo treba vobec sliapat, vietor nas unasal sam... Problem bol na vrchole kde je rovinka ubrzdit to a trafit sa za ten mur ktory tam je jedina zachrana... Skusenenejsi kolegovia podotkli ze taky vietor nebol ani v Pamire... :-( Najhorsia cast cesty ale bola zostup a sice vyjst spoza muru a pretlacit sa cez ten vietor dole kopcom naspat. Par krat sa nam podarilo zostat lezat na batohu ako obratena korytnacka ked nas vietor premohol. Nastastie bolo asi len -5 stupnov a slnecno ale s tym vetrom to bolo nieco nenormalne, tak sa viril sneh ze som nevidel 4 ludi s batohmi predomnou na 20m... nakoniec sme rozlozili bivak asi 150m vyskovych pod vrcholom kde uz "len" pofukovalo a zahrabali stany riadne hlboko... 2 borci klasika zdarak... :-) o pol desiatej vecer bolo -9 kolko potom neviem ale zatiahlo sa a rano uz bolo -5 a kvalitne zamracene. Zbalili sme a smykali po uz zasa neexistujucej stope dole...

Najvacsie zazitky boli s tym vetrom, to bolo fakt uz na hranici unosnosti a dalej ked sa clovek s batohom prepadne v tom snehu oboma nohami po pas a nohy sa mu zakliesnia niekde do kosovky to je potom radost... :-) inak kolko snehu tam vlastne bolo sa mi zistit ani nepodarilo lebo dokopat sa k zemi nedalo a kolko palicka dociahla nestacilo takze 1.5m isto, kde bolo nafukane aj viac.

Ponaucenie pre zacinajucich (ako ja):
Dobre sa obliect, primerane teplo a na vrch nieco co urcite neprefukne, ciapka, kapuca, kukla a okuliare. Rukavice s windstoperom, palicky a navleky nutne, na bivak suche spodne pradlo, stan s limcami do snehu, paperove papucky idealne, varic a je to vylet ako lusk uplne na pohodu :-)

ROpa

ROpa
babia hora na jar
22.03.2005 10:45

bugel juraj
nic nie je lepsie ako jarny vystup na babia horu,koncom marca a zaciatkom aprila.Zoberiem lyze alebo snowboard a davaj rychlo hore.Ten vyhlad stoji zato.Vsetkym vam dakujem za prezentaciu nasej,vasej velhory
Návrat po 2 rokoch
23.01.2006 20:26

Jan Imrich
A znova sme pod ňou, nádhernou a mohutnou, ... Babiou horou. Po dvoch rokoch a znova na Tri krále. Viktor, Jardo, Jarko, Paľko a ja. Traja seniori a dvaja juniori. A naše bežky. V piatok pred obedom po príjazde z Košíc sa skladáme na chate Slaná voda v pekne renovovanej prístavbe a hneď vyrážame na Pilsko. Auto parkujeme v Sihelnom a po krátkej polemike s tunajším zjazdovkovým bossom hor sa v hmle po modrej. Stúpame lesnými cestami-necestami v nevysokom prašane, sem-tam s pohľadmi na Babiu horu v hmlách. Cik-cakujeme, aby sme mali stopu na zjazdy potme. Čas uteká, les sa zrieďuje, hmla hustne a noc sa blíži. Prichádzame na rameno Pilska a zdá, že už sa vyššie nedá. Ale to ešte nie je vrchol, Jarko nás suverénne vedie odlesnenou pláňou v absolútnom bezvetrí k vrcholovej značke. Je 16,30, fotíme okolité biele mlieko. A vtedy nastane ten zázrak. Hmla sa odrazu trhá a odrazu vidíme zapadajúce slnko a hĺbku okolitej krajiny. Ďalšiu polhodinu šaškujeme na vrchole nadšení kontaktom s matkou prírodou. Pilsko som si stále predstavoval ako zalesnený vrchol, teraz ma hôľnatý vrchol úplne uchvátil. V šere sa začíname spúšťať. Vďaka bože za ten prašan, je to lahoda. S čelovkami zjazdujeme, oni vpredu, ja na chvoste - kondícia po 2 mesiacoch vysedávania na katedre je v keli. Kamoši sú kamoši, čakajú. Odpichli sa dole, a ja, - vydal som sa znova hore - potme je orientácia ošemetná. Po chvíli mi to došlo a už režem dole. O šiestej sme pri aute, ja s odtrhnutou špičkou topánky. Večer sme ju zapili na chate 3 litrami vareného vínka - chalan čo nám ho varil neveľmi veril, že sme tam boli. Budíček zajtra bude o pol piatej - protestujem - včera som spal iba 2 hodiny - Viktor je neúprosný. O 6 ráno už šmýkame smer Borsučie - Malá Babia hora - a Ona. Slnko žiari cez hmlu a zmocňuje sa nás nadšenie. Na stále nedokončenej lesníckej chatke desiatujeme a v prudkom stúpaní vychádzame na Malú B.H. Je nádherne, prajem všetkým, aby to raz zažili, stromy sú obalené ľadovými kryštálmi. Pomedzi ne presvitajú mohutné kontúry Babej hory. Výhľady do Poľska aj domov sú úžasné - dokonalá kompenzácia za drinu teraz aj v minulosti. Na Malej B.h. je orkán. Spúšťajúc sa do sedla medzi obomi B.h. postretáme pešiakov s veľkými ruksakmi - sú to ešte väčší blázni než my, budú spať v hore v týchto podmienkach - v duchu im závidím (?). Odrazu padám a trhám aj rezervnú topánku - je to v keli - pozerám kade budem utekať dole. Ale Jardova špeciál páska to spravila a stúpame traverzujúc v ostrom svahu na hlavný vrchol. Slnko a sneh hnaný orkánom zanecháva nezabudnuteľné dojmy. Pod vrcholom stretávame štvoricu báb, samy tu vyšli na pešo po žltej - dobré sú, musím uznať. Ponúkajú nás butylkou, zaďakujem, ešte vám bude treba na zostupe. Za vrcholovou bariérou obdivujeme úžasný pohľad na celý tatranský hrebeň od severozápadu - to množstvo vrcholov azda nemožno ani identifikovať - a mysleli sme si, že sme znalci za tých 40 rokov. Začínajú nekonečné zjazdy po južnom úbočí B.h. Toto už poznáme, ibaže v hmle. Teraz prežiarení, prekysličení a zdrogovaní endorfínmi analyzujeme pohľadom oravské luhy a háje, sú úchvatné. Ideme na žltú, ešte sme ňou nešli, tak znie rozhodnutie. Zjazdujúc cik-cak v riedkom teréne prichádzame do odpočívadla a dopíjame posledné zvyšky katalyzátorov. Večer je tu čo nevidieť a sme v údolí. Ide sa ku Hviezdoslavovej horárni - prečo nie dolu touto vábivou zvážnicou - chce sa mi protestovať. Horáreň je v tme, ešteže tá Hviezdoslavova alej sa zvažuje tam, kam chceme ísť. Ale rok od roka je dlhšia, alebo že by mi tie lýže nešmýkali? Ku chate sa doplazím, takto ste ma kamaráti nemuseli zničiť. Padám do postele a neviem sa pohnúť - som mŕtvy - kamoši tiež nešli na pivo. Ráno spím do desiatej, rezolútne prehlasujem. Vstávame o piatej - velí Viktor - smer Machy nad Zubercom. Nevstanem, dušujem sa .... O šiestej Jardo naťukáva Favorita a my poskakujeme okolo. Je - 20 stupňov, neveríme - mal pravdu - bolo. Pozná svoje autíčko, povozilo nás po Rakúsku, Švajci, Taliansku, meďáky sme nechávali za chrbtom.... V aute skrsol skvelý nápad - ide sa na Zverovku na raňajky - bol z toho obed o pol deviatej ráno - apetít bol nesmierny - presklenná jedáleň pod zasneženým vysokánskym roháčskym hrebeňom - a neštartujúce drahé buráky vonku. Auto zapichneme nad Hutami a šmýkame na Machy - asi ich skoro nikto nepozná, je však odtiaľ komplexný pohľad na Brestovú a spol. , Osobitú, Skorušinu so Zubercom - a vidina príjemných viackilometrových zjazdov späť. Užili sme si ich perfektne - vrelo odporúčame. Západ slnka nad Lipt. Matiašovcami bol perfektnou bodkou za nezabudnuteľnými troma dňami v krásnom kúte našej vlasti.
Na Tri krále 2004 na Babiu Horu
22.01.2004 18:54

Jan Imrich
Vidina zasneženej Oravy a jej krásnych vrcholov nás (Viktor, Jaro, Stano, Jano) vylákala v mrazivom januári 2004 z Košíc na známu-neznámu Oravu. Po prebehnutí hrebeňa Skorušiny z Habovky 4.1. a späť sme sa večer presunuli pod Babiu Horu, kde viacerí z nás pred dvoma rokmi zažili krušné chvíle pri nočnom zostupe na bežkách z vrchola. Teraz to musí dopadnúť lepšie, vraveli sme si. Privítala nás nádherná, lacná a priateľská (a veľmi málo obsadená) chata Slaná voda, kde sme sa cítili ako doma. Ráno za tmy 5.1. vyrážame cez sedlo Borsučie okľukou na malú Babiu Horu. Prudké stúpanie na nedokončenú drevorubačskú chatku v polovici výstupu na Malú B.H. nás rozohrialo, zvládame ho v pohode na bežkách. Ani po dvoch rokoch ju nedokončili - škoda. Hmla sa trhá, hore bude slnko, vravíme. Ale kdeže, stúpajúc pribúda snehu, stromy sú ním nádherne oťažené a na vrcholovom hrebeni nás víta víchrica. Môj digitálny Olympus však perfektne funguje nedbajúc na vonkajšiu teploty cca - 13 stupňov. Viktor vyťahuje kameru a v jej pozornosti dobýjame vrchol. Riedke stromky na vrchole sa zmenili na ľadové ozruty a my si pripíjame na prvý cieľ. Zjazdom do sedla medzi oboma B. Horami si potešíme dušu a prudkým protisvahom vystúpime na vrcholový hrebeň Babej hory, kde v hmle a víchrici dochádzame na hlavný vrchol. Fotíme pamätnú tabuľu na návštevy Sv. Otca ako mladého človeka a neskôr kardinála na tento majestátny vrchol - len ten poľský názov Diablak na vrcholovej tabuli mi nejako nepasuje k tejto hore. Umne postavená kamenná bariéra nás perfektne chráni počas obeda, bez nej by sa tu nedalo vydržať v tomto počasí. Jaro je smutný, že už po druhý raz nenazrie z vrchola do diaľok slovenskej a poľskej krajiny - to ešte netuší, že zajtrajšok nám prinesie na Kubínskej holi dokonalú satisfakciu - pohľad od Kráľovej hole až dakde po Moravu. Ale späť. Začína zjazd. Nesmieme sa rozísť, vzájomne sa uisťujeme, inak, ktovie .... Po paličkách sa spúšťame po ľadových vrcholových tabuliach smer žltá značka a postupne prechádzame na nepatrne snehom zakryté kosodrevinové polia, kde prepadnutie sa nebýva najpríjemnejšie. Snehu pribúda, orientácia je sťažená, zrazu sa mi zdá, že blúdime a schádzame do Poľska. Viktor ma uisťuje, že nie ... Traverzujeme klesajúc popod hlavný hrebeň západným smerom s cieľom dostať sa do doliny, ktorá spadá spod sedla medzi obomi B.H. Tam dole nás čaká zvážnica, ktorú Viktor s Jarom a Stanom pred dvomi rokmi tak osudne minuli, čo ich stálo dramatické zážitky. Klesanie diretkou po žltej je nereálne - na bežkách sa to nedá a bez lyží sa snehom nedá prejsť. Našťastie, schádzame na hornú hranicu lesa a opantáva nás eufória z nádherných križujúcich zjazdov hlbokým prašanom do našej doliny. - sladká to odmena za drinu pri výstupe. Do úst sa derú Hviezdoslavove verše z Hájnikovej ženy, keď vidíme tie úžasné hory. Toto je bezpochyby najexcitujúcejšia časť túry - ľudia, ktorí nechodíte do hôr - neviete, o čom je život. Tma sa blíži a my sa ocitáme na zvážnici, ktorá nás pohodlne privádza v dlhých zjazdoch s odleskom zapadajúceho slnka po 2,5 hodinách zjazdov k Hviezdoslavovej aleji. Tou s čelovkami na hlave šviháme v stope k našej chate. A moment posledného vzrušenia - keď sediac na chate a variac polievku nám mobilom volá Jaro, ktorého sme 200 m pred chatou nechali telefonovať, že kde je chata - ako správny turista a náš perfektný vodič ju videl zatiaľ vždy len za tmy a teraz mu jej silueta akosi nič nehovorila. Večer šťastní a nadrogovaní endorfínmi to zapíjame v rozľahlej reštaurácii chaty a nechápeme - kde ste, milovníci hôr?
Jano
RE> Na Tri krále 2004 na Babiu Horu
09.02.2006 21:30

Grinder
Na Slanej Vode som bol v roku 1969 v juli a auguste.Bol som tam na salasi v doline nedaleko potoka Vonznovec,smerom na Kohutovu Chata sa od tej doby moc nezmenila. Na vrchol sme vystupili hromadne asi 50 ludi koncom jula.Je to nadherny kraj a doteraz mam len krasne spomienky.

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Sledovat diskusi e-mailem
Váš email:
Sledování můžete kdykoliv zrušit jedním kliknutím.
Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo