Ze Stražiska do Bílovic ještě jednou a jinak 1. díl

1. díl

V květnu tohoto roku jsem si konečně splnil svůj sen a absolvoval po 30 letech dálkový pochod, kterým se rozumí pochod, mající více než 50 km. Byl to krásný zážitek a podělil jsem se o něj zde: https://www.turistika.cz/trasy/padesatka-k-narozkam-drahanskou-vrchovinou-a-moravskym-krasem-1-dil--1 a pak ještě v dalších dvou dílech. Netrvalo to ani měsíc, aby se mi neurodil v hlavě plán na repete, tentokrát však pokud možno jinou cestou. Zopakujme si, že se jedná opětovně o překonání trasy mezi bodem A (Stražisko, Maleny) a bodem B (Bílovice nad Svitavou). Ještě nějakou chvilku to vzalo, než jsem to na mapách vše vytunil do dokonalosti, např. aby to nebylo víc, než 55 km, na to si netroufám, a aby byla po cestě nějaká osvěžovna. A v polovině srpna 2013 jsme to realizoval.

Byl pátek 23. 08. 2013 a já se natolik těším, že na chatě nemohu dospat. Vstávám před 4 ranní, venku je hluboká tma, je jasno, svítí hvězdy a měsíc bude zapadat. Po svítání ani potuchy. Uklízím a dávám si snídani, bagetu s rybí pomazánku (je to trochu blé, ale lepšího tady nemám) a kafe. Je nutné se taky dokonale napít a spolknout ze dva diklofenaky proti zánětu kloubů (není mi 20). Ve 4:45 se nad vrchem Kozák objevuje nepatrný náznak svítání, což je signálem ke startu.

Vyrážím velmi nalehko, jen v tričku, záda mám kryta baťůžkem, který obsahuje nápoje, vysokoenergetické dobroty, náhradní tričko, ponožky, mapu a ještě další nezbytnosti. Je opravdu kosa, od huby jde pára, nebude víc než nějakých 7 stupňů. Rychle procházím úvozem a přesunuji se liduprázdnou vesnicí. Na jejím konci mne dojíždí kamarád, který jede do práce a který mi včera nabízel odvoz, namísto nějakého pochodování. Je ještě hodně šero, takže když přicházím na konec Stražiska a nastupuji na modrou značku směrem Malé Hradisko, musím při vstupu do lesa vytáhnout z baťůžku čelovku, jinak bych se přizabil. Lesní stezka prudce stoupá mezi keři, rosa ještě nespadla, což je dobře, protože bych byl durch. Kopec není dlouhý a končí na širší lesní cestě. Tady už rosa je, ale tráva není příliš vysoká, takže vlhkost sice do bot proniká, ale vážné to není. Již je jakž takž vidět, takže čelovku opět balím. Na rozdíl od května je nyní v srpnu v lese ticho, že by šlo slyšet špendlík upadnout. Žádní ptáčci zpěváčci, nic. Nicméně za chvilku zaštěkal srnec, tak aspoň to. Přecházím silnici Suchdol – Ptenský Dvorek a mířím ke studánce U Františka. Prudký sešup do Ptenského žlebu a již je zde nová dřevěná cedule, která ukazuje, jak Františka najít. Není to víc, než 0,5 km. Fotit se stále nedá, ve žlebu je přítmí, sluníčko ještě není venku. Studánka U Františka je romantické místo. Je skryta v malém bočním žlíbku, na modré turistické značce, k nejbližší vesnici (a to je právě Stražisko) to je asi 2,5 km. Studánka si zasluhuje blíže popsat jako samostatné místo, což už se stalo, a najdete to zde: https://www.turistika.cz/mista/studanka-u-frantiska Samozřejmě ochutnávám vodu, je bezkonkurenční se stálou neměnnou kvalitou (řízení kvality dle ISO podle p. Boha stále ještě funguje). Okolí doznalo podstatných změn k lepšímu, je zde i pamětní kniha, tak dělám zápis. Fotit už se dá. Je 5:56 a vyrážím dál.

Cesta lehce stoupá lesy, které střídají četné mýtiny a seče. Brzy je zde rozcestí U Tří dubů, kde se napojuje žlutá značka od Ptenského Dvorka. Sluníčko právě vstalo a snaží se mne trefit červenými paprsky mezi vysokými smrky. K samotě Na Pohodlí to je jenom kousíček. Na louce se válí mlha, vypadá to romanticky, možná že to Velký Drahoš topí anebo se zajícům paří kožichy. Na Pohodlí se překročí silnička Holubice – Seč a následuje opravdu velké turistické rozcestí tří značek, ke žluté a modré se připojuje ještě zelená na trase Ptení – Stínava. Žlutá se zde odpojí do Seče a já pokračuju po modré. Je tu takový kousek cesty – necesty, zřejmě tudy nikdo nechodí, je zapotřebí projít malou bažinou, značka se obtížně hledá. Pak ale odbočí vlevo a stoupá do kopce. Cesta vede čistými lesy, převážně jehličnatými a sluníčko už osvětluje koruny stromů. Z lesní cesty se odbočí na pěšinu, která strmě padá dolů do Okluk. Dole procházím kolem opuštěného pionýrského tábora. Na louce jsou zde tři – čtyři stany, osazenstvo ještě hluboce spí, no bodejť by ne, je teprve před sedmou. Po levé ruce míjím velkou halu společenské místnosti, uvnitř pingpongové stoly. Následuje koupaliště (spíše rybník) se skluzavkou a skokanským můstkem. Nad vodou se válí mlha. Tak nevím, neměla ta podniková rekreace přece jen něco do sebe? Jako socialistický odpočinek to nikdo tehdy nevnímal. Byla to určitá starostlivost podniků o svoje zaměstnance, dnes by se řeklo firemní benefit. Bylo to levné, nic moc, ale přesto se mi zdá, že to nebylo úplně špatně. Nechejme úvah, protože jsem došel na mostek přes Hloučelu, ta moc vody nemá. Kousek od mostku je rozcestí, kde se potkávám s dálkovou červenou z Prostějova do Náměště na Hané. Následuje nepříjemný tlamostoupák mezi kopřivami na Malé Hradisko. Když vycházím z lesa, míjím dolní stanici lyžařského vleku. Je zde navezená nějaká zemina, možná úpravy, možná zmar. Nevím. Vezmu to trochu přes louku po polní cestě, pohrdnu odbočkou na Keltské oppidum, slavné to hradiště, těch km bude ještě dost.

Pokračování v 2. díle naleznete zde : https://www.turistika.cz/trasy/ze-straziska-do-bilovic-jeste-jednou-a-jinak-2-dil