Z Ovčárny do Sobotína (Podlesí, Malá Morávka, Karlov, Nová Ves aj.)

Tři dny volna, které se vyskytly na začátku letošního července (2019) vždy nabádají využít oddechový čas na nějakou výpravu či výlet. A nemusíme kvůli tomu nikam daleko do ciziny, když už máme hory takřka za humny. Ač tedy nebyla domluvena žádná velká akce, nakonec jsme vyrazili jen ve dvojici a využili k tomu zase cyklobus, když už ho máme o prázdninách k dispozici.

Snad pro nalepšení jízdního výkonu, nebo i k jen prohlídce nejvyšší moravské hory (na dálku) máme lístek až na Ovčárnu, ačkoliv samotný vrchol Pradědu dnes vynecháme, ale on už ten rozdíl 15 Kč v jízdence zas tak drastický není.

Před týdnem jsem si nakonec dosti užil terénních vymožeností, tentokrát se budeme víc věnovat silničnímu povrchu už i k vůli tomu, že Alenino zánovní kolo je spíš takový lehký trek nebo silniční kolo se širšíma gumama.

Nahoře je poněkud chladněji, horka předchozích dnů ustoupila a teploměr na vchodu Sabinky stěží šplhá k 15°C. Nicméně ranní jedenáctku si dáme, byť poměrně neesteticky do plastového kelímku, sklo se nesmí vynášet ven. Následuje tedy patrně nejrychleji sjetý úsek denní trasy, silnice na Hvězdu dosahuje výškového rozdílu přes 400 m a na 5 kilometrech je to znát, takže není problém dosáhnout i na poměrně těžkopádném horáku 60 km/hod. Na Hvězdě pokračujeme takřka rovně silničkou směr Pustá Rudná (cyklotaras 6029), tady už se jen nejede z kopce, ale i občas do. V okolních příkopech je poměrně ojně viditelná orchidej pětiprstka žežulník, najdeme i jeden bohužel ještě nerozvinutý kruštík zřejmě bílý, nebo něco podobného. Po táhlé zatáčce a prudší serpentině se k naší silničce připojuje zelená cyklotrasa číslo 6076, ta nás bude provázet v dalších kilometrech. Mírný sjezd vede až do osady Podlesí, kde se trasa odpoutává ze směru na Bruntál a víceméně polním charakterem projíždí volnou zástavbou, povětšinou zemědělských usedlostí. Osada určitě bývala osídlenější, ale i zde se projevil úbytek obyvatel po 2. světové válce, kdy většina musela odejít. V horní části překvapí výletníka sice uzavřená, ale pěkně opravená dřevěná kaple sv. Josefa z poloviny 18. století. Ona nakonec byla skoro na spadnutí, zachránit se ji podařilo v posledních letech. Podlesí, neboli Wiedergrün bylo založeno v roce 1634 (celkem zajímavé datum v období třicetileté války). Osadnící se zabývali spíš dřevařstvím, případě hornictvím. Železné doly a hamry bývaly v nedaleké Malé Morávce a dřevo bylo užíváno k výrobě dřevěného uhlí.

Od kostelíku pokračuje už značně polní cesta (slušná asfaltka to mohla být tak před 50 léty) mírně vzhůru v zvlněném terénu luk, pastvin a remízků. Míjíme přírodní památku Morgeland, kdy by měly být k vidění různé vzácné rostliny na podmáčených loukách, dle popisu naučné tabule různé vstavače, pupavy aj. Přes další návrší dojíždíme k silnici 450 (od Bruntálu) a protože je to z kopce, jsme hned v Malé Morávce. Kupodivu zatím nepociťujeme ani pocit hladu či žízně, tak po kratší zastávce u Suvenýrů pokračuje do Karlova. Teď už nás povede modrá cykloznačka 6077. Ono by se beztak skoro zabloudit nedalo, protože je to průjezdní cesta Karlovem. Protože lyžařské středisko známe víceméně jako starší obuv, příliš se nezdržujeme, pořizuju jen jeden snímek silně modernizované Kazmarky.

Zastávku jsme chtěli učinit až na konci Karlova v Zátiší, ale je tu nějak málo perzonálu, takže jediná obsluhující nestíhá ubytovávat nové hosty, ubytovaným nosit obědy a vůbec, tak odjíždíme s nepořízenou. Za Karlovem cesta zprvu stoupá do údolíčka Kotelného potoka, který teče z Malé kotliny, po serpentině pokračuje stoupání úbočím Soukené (1026). Stálé, naštěstí nijak strmé stoupání tvá až k významnému rozcestí Mravencovka. Mimo naší cyklotrasy tu má své křížení i modrá a zelená pěší trasa. Tou zelenou se dá vyjít k Afrédce, v zimě tu projíždí i rolba k podobnému cíli. Od Mravecovky je příjemný úsek víceméně ve vrstevnici k odbočce Štěrkovec, kde je na dosah horní konec Nové Vsi s areálem u rozhledny a chaty Na Vyhlídce. Útulná restaurace je tradičně silně obsazená, ale není zas taková zima, aby se nedalo sedět venku. Po zaplacení u pultu nám oběd klidně donesou i ven byť je zahrádka uváděná „bez obsluhy“.

Ač je tedy spíš pod mrakem, povinnost velí na rozhlédnu vylézt, byť výhled není zcela dokonalý. Ona je rozhledna vlastně pod kopcem, takže co se týče hor, je tento směr (západní) spíš omezený na Velkou či Malou kotlinu (a vrcholky nad nimi), zajímavější je ovšem výhled na východní stranu, kde máme téměř na dlani celé Bruntálsko (objevíme i kousek Rýmařova). Hlavní dominantou je Velký Roudný, nad Bruntálem kostel na Uhlířáku, pak taková ta parovina Nízkého Jeseníku. Ač vlastně počasí nic moc, dají se rozeznat i vzdálené obrysy Beskyd (Lysá hora je nezaměnitelná).

Ke trase se vlastně musíme vrátit (tedy k rozcestí Štěrkovec). Potěšitelné je, že nedávno zde lesácu položili nový asfalt, tak příjemný sešup pokračuje dolů do Žďárského Potoka. Při pohledu k Anenské Huti (Hospoda) se zdá, že kdysi oblíbený restaurant je zase v provozu, byť mu zdatně konkuruje novější Severka. Po čase zase měníme značení trasy, tou je teď silniční trasa s číslem 6143. Valnou měrou sleduje tok Podolského Potoka, jen nevím proč, při odbočce je u značení uvedena výstraha že jde o trasu pro zdatné cyklisty. Je to tedy pořád do kopce, ale ve stíněném údolí. Od Škaredé jedle nám konečně více svítí sluníčko. Potok tu místy vytváří téměř kaňon díky poměrně prudkému severnímu svahu Vidláku a Ostrého, které k potoku sestupují i skalními srázy a výchozy. Kolem roste i dosti borůvčí, takže si dopřejme i malý přísun vitamínů. Kratší zastávku učiníme U Huberta a repliky uhelného milíře.

To se už ale blížíme ke konci asfaltované silnice, přesněji k opuštění této vymoženosti. Důvodem je rozcestí Žlutý potok. Zde totiž trasa prudkým hankem vyjíždí do oblasti Skřítku. Kopec je to tak velký, že je lepší kolo rovnou vytlačit, ne ale pořád, tak prvních 100–200 m, pak už se dá nasednout, byť je lesní cesta značně protkána kořeny. Ale kupodivu na kolo sedla i Alena a celkem úspěšně přes kořeny přejíždí. Nezpevněný úsek není naštěstí dlouhý, necelý kilometr a je už kvalitnější povrch s asfaltovým pojivem.

Brzy jsme u vícebarevného rozcestníku Nad Skřítkem, projíždíme kolem motorestu k odbočce na lesní asfaltku kterou brzy doplní zelená pěší značka. U skalky Krtinec se pokocháme výhledy na Sobotín, ale hlavně hory s dominujícím Kraličákem i poněkud ukrytým masivem Mravenečníku. Bývaly doby, když bylo vidět i na Praděd, ale tam už je dosti zaroslto. Z Krtince zbývá kratší výjezd podél úbočí Černých kamenů a pak Hvězda a Traťovka. A protože Alena bydlí v Petrově, sjíždíme do Rudoltic, k Rybářské baště. Protože už jsme plně v civilizovaných oblastech, zde bych popis ukončil, protože k domovu už se přesunujeme zcela po veřejných komunikacích (byť s odbočkou k Peterkům).