Vrbno – Jeseník (přesněji Adolfovice)

Pokud se chce výletník v Jeseníkách vydat na nějaké klidnější místo, kde ho nebudou otravovat příliš početné davy turistů, nabízí se k tomuto účelu část Hrubého Jeseníku, která se nazývá Medvědí (nebo Medvědská hornatina). Stručně řečeno, rozkládá se zhruba mezi Vrbnem na východě a Jeseníkem na západě, z jihu horstvo omezuje dejme tomu Videlské sedlo (a Střední Opava), na severu pak hornatinu uzavírá Rejvíz.

Ač je pohoří o něco nižší než hlavní hřebeny Hrubého Jeseníku, nejvyšší body dosahují něco málo přes 1200 m, i tak je tu vcelku dost dalších solidních tisícovek, takže zas tak malé hory (přesněji středohory) to nejsou.

Kdo by si chtěl Medvědí horantinu projet na kole (raději horském), má tu i pár možností k přejezdu pohoří. Jedním z nich je např. Trasa mezi Vrbnem a Jeseníkem, přesněji do Adolfovic (ale tam už je do Jeseníku kousek).

Z Vrbna se vyjede jednoduše do údolí Střední Opavy, po silnici č 451, (cyklotrasa 6029). Někomu sice bude vadit silniční provoz, ale těch necelých 5 km se to snad dá vydržet, navíc je silnice pěkně vedle říčky a okolní hory nabízí pěkný pohled (např. na špici Karliných kamenů). Tu silnici musíme vydržet k osadě Bílý Potok, kde ji opustíme. Nicméně zejména pro otrlejší či ostřílenější výletníky doporučím kousek popojet k nedaleké ubytovně a občerstvovně (je asi 200 m za odbočkou zamýšlené trasy). Majitel a provozovatel lokálu je totiž značně svérázný chlapík a podnik vyzdobil vším možným i nemožným harampádím, zejména s mysliveckou a loveckou tématikou. Navíc je to vlastně poslední možnost na dlouhou dobu něco pozřít a popít, další trasa je totiž dosti „suchá“ (nepočítáme-li potok kolem cesty). Medvědí hornatina je vlastně prostá jakékoliv horské chaty, takže se hodí mít v zavazadle nějaký pamlsek a bidon s tekutinou.

Nuže vrátíme se kousek k původní trase, jde o modrou terénní cyklotrasu s číslem 6067, první kilometr a půl ji navíc provází modrá pěší značka. Ta vede poutníka ke zřícenině strážního hrádku Weisenštejn (tedy Bílý kámen, nakonec kolem teče Bílý potok). Hrádek tvořil soustavu strážních objektů spolu o něco výš položeným Rabenštejnem. Moc z něj nezbylo, ale není důvod se na zbytky nepodívat (musí se překonat potok), asi 150 m od potoka ve svahu jsou skromné zbytky na mohutné skále (přesněji asi dvou skalách). Ale už ty samotné skály stojí za malou zmínku. V údolí je jich rozesetých daleko víc, a trošku i připomínají nedaleké (2 km jihozápadnější) údolí Skalního potoka. Tam je těch skal přeci jen víc a ještě větších).

Lesní cesta pokračuje stále údolím Bílého Potoka a dá se říci, že stoupání je celkem konstantní bez nějakých výraznějších trháků. Vcelku dobrý povrch je tvořen spíše zaježděným štěrkem (kdysi to byla asi asfaltka, ale už po ní nejsou stopy). Nevýhodou (ale i výhodou) je fakt, že jedeme pořád v údolí, takže z trasy nejsou žádné výhledy, zato v parnu je celkem příjemný stín. Téměř v závěru stoupání, kdy již překonáváme výšku 900 m se cesta promění ve skutečnou asfaltku, ovšem taky se přidají prudší výjezdy, protože se blížíme k rozcestí Pásmo Orlíka. Jde vlastně o původní křižovatku pěší zelené a žluté značky. Zelená překračuje horstvo od východu k západu, vlastně podobně s naší trasou, žlutá jde od jihu (Vidly) na sever (Rejvíz). Někdy se v textech dá setkat i s pojmem Pásmo Orlíka, které se svého času vžilo jako synonymum Medvědí hornatiny.

Na křižovatce jsme již téměř u vrcholu svého snažení, ale ještě musíme nějaký metr překonat. Značení cyklotrasy využívá souběh se žlutou TZ. Je to poněkud do kopečka (a z kopečka). Povrch je ale tak kamenitý, že zřejmě nejeden cyklista sleze ze stroje a ten zhruba půlkilometr raději potlačí.

Naštěstí ten půlkilometr je dál nahrazen už jen parádní vozovkou. Modrou cyklotarsu na čas vyměníme za zelenou s číslem 6074, ale jen k nedalekému rozcestí Pod Velkým Bradlem, kde začíná další modrá cyklotrasa nyní s číslem 6209. lesní cesta je stále slušně asfaltová a pěkně se vine po úbočích hor. Nejdříve kolem Velkého Bradla, dál Srnčího vrchu, Dlouhé hory. Na rozdíl od úseku kolem Bílého potoka si ale dlouho dobu drží výšku a dá se říci že klesá spíš neochotně, tak akorát, ani se nemusí moc šlapat. Jako všude v lese i tady se samozřejmě těží, takže občas se najde nějaký průsek nebo mýtina, tak se dá zastavit a pokochat výhledy do kraje. V prvé řadě na klenbu Keprníka, rozhodně nás nejdřív přitáhne Šerák, později objevíme i samotný Keprník, Vozku, Červenou horu, nakonec i pohled do údolí Bělé, i nějaký ten vrchol v blízkém okolí (Malé Bradlo).

Cesta pod úbočím Dlouhé hory dostala název Cesta svobody. Má vlastně svůj prapůvod ve 30. letech minulého století. Kolem se stavěly pevnůstky pohraničního opevnění, je to tedy vlastně něco jako vojenská silnice (jako je třeba na Kraličáku, nebo bunkrovka v Orlických horách a jinde).

Již dosti v lese a níže narazíme na rozcestí s pojmenováním Cesta svobody, tam odbočuje trasa k Rejvízu (bílá 6248), z mýtiny si můžeme užít výhled k Jeseníku (trošku na lázně), ale hlavně k Dolní Lipová a kopce kolem Pomezí. K autorově radosti na louce roste i pár orchidejí, v tomto případě vemeník dvoulistý. Ten se ovšem musí trošku pohledat, protože jinak je všudypřítomná lupina neboli vlčí bob z Kanady.

Od blízké serpentiny pak již cesta klesá rychleji k Šumnému potoku, tam se připojí i již zmíněná pěší značka. Podél potoka již mírným klesáním mineme vodárnu, textační bod Pod Vavřincem (ten je ti kvůli zimním běžkařským trasám). V poli narazíme na torzo památného klenu a už jsme v podstatě v cíli, tedy Adolfovicích.