Ramzová – Ostružník – Smrk a Horní Lipová (tedy Lesní bar)

V podstatě závěr zimy přinesl v posledním únorovém týdnu takřka arktické podmínky, ale i díky přílivu studeného vzduchu od severovýchodu i nějaké drobné sněžení k nám do Jeseníků, což jsme nemohli nevyužít k dalšímu výletu.

Přeci jen, posledně jsme se poněkud zdrželi díky nečekané zlaté olympijské medaili v super G, takže z plánovaného cíle nakonec sešlo.

Takže tentokrát opět do Lesního baru. Takže tradičně osvědčeným spojem do Rudy a spěšňákem na Ramzovou. V horách je krásná zima, naštěstí po předchozím týdnu se poněkud tiší vítr. Ono na Ramzovském sedle to profukuje, protože je dosti otevřené, ale žádná fujavice se nekoná. Už první pohled na čerstvé lyžařské stopy dává tušit, že tentokrát to bude stát za to.

Hospodu na Ramzové tentokrát vynecháme, přejíždíme Větrolam, ale Mázhaus v Petříkově vynechat nemůžeme, Nakonec je to vlastně poslední vytopená místnost, kterou tentokrát navštívíme. Už se nám to osvědčilo posledně, takže si kupujeme jízdenku na přilehlý vlek Kaste, který zkrátí výstup na Ostružník citelným způsobem. Bohužel mě postihla malá nepříjemnost, až příliš se mi nalepil sníh na stoupací vosk, takže se rozjezde zela nepovedl, držel jsem kotvu co to šlo, ale nakonec půl sjezdovky po „svých“. Zbylí účastníci výpravy na vrcholku trošku promrzli, zatímco já jsem pěkně zahřátý.

Kousek lesem a jsme v krásné stopě (zelená TZ) od Ostružné. Sluníčko i sníh vylákalo spoustu běžkařů i odtud, takže nahoru míří pěkný zástup. Brzy mineme rozcestí Hřebenáč, kudy prochází okruh Milíře (do Velkého Vrbna), my pokračujeme pod Trnovou horou k Císařské. Jak se tak kochám malou vyhlídkou na Šerák, kolem projíždí nějaká známá dívčina. Obsluha z pivovárku Cestář, tak prohodíme pár slov, prý ať se zastavíme, bohužel ji musím zkalmat, že jedeme jinam.

Na Císařské opět dosti běžkařů (i od Petříkova), tak dokončíme rozhovor s cestářkou. Mezitím „naše“ skupina celá dojíždí (přemazávalo se), a vyráží po zelené dál k Pohádce. Tak se loučíme a stíhám parťáky.

Od Císařské se stopa příjemně obtáčí kolem svahu Travné hory do nejvyšších partií Rychleb. V rozcestí Kuncův chodník je uvedena kóta 1098, což je skoro absolutní výška, dál už se to tak motá víceméně kolem. Krátký sjezd k rozcestí Na Bahnech, dalo by se vyjet na hranici a kolem skály Brousku, my ale udržujeme zelené značení k tradiční modré podél Černého potoka. Po příjemném sjezdíku následuje kratší prudší výstup na samotné temeno Smrku, tedy jedné zde dvou nejvyšších rychlebských hor. (Smrk, 1126 m se vždy uváděl jako nejvyšší hora, na nových mapách ho převyšuje Travná hory – 1128, ony sou ale obě tak placaté, že se tam dají najít i různé podobné výšky).

Vlastní výstup je u konce v rozcestí Smrk-hraničník, které vlastně ani není na hlavním vrcholu (1109 m). Tady bývá tradičně spousta běžkařů, kteří si zvěčňují dosažený bod a i dnes to je stejné. Díky orkánu Kyril je to tu ještě pořád dosti holé, hlavně hřebenovka po hranici k Paprsku. Pokocháme se i Kraličákem, byť je poněkud zahalen v oparu.

Po nezbytných činostech (svačina, vrcholový přípitek) následuje příjemnější část trasy. On ten výstup zas tak hrozný nebyl, ale teď přijde to lehčí. Odbočíme na žlutou TZ, to znamená kousek rovinky a pak kratší sjezd k Matesu, což je rozcestí lesních cest s turistickým přístřeškem. Žlutí¨á odbočuje směrem ke Lví hoře, nás ale zajímá směr doprava, což je vlastně modrá cyklotrasa, zároveň udržovaná lyžařská stopa. Pokračujeme opět kratším rovným úsekem a postupně začínají jednotlivé úseky sjezdů. Ten nejsvižnější je skoro hned ten první, ale sníh je ujetý prašan, pokud se to rozjede není problém připlužit.

Kratší zastávka u rozcestí Luční vrch (odbočka zelené CZT), další příjemný sjezd, to už míjíme Horní bar, dojíždíme ke křižovatce k cestě kam se dá odbočit na Ramzovou, nás ovšem zajímá serpentina doleva, což je vlastně závěrečný úsek, kratší rovinka, sjezd, ještě malý výstup, pak už táhla zatáčka a jsme u hlavního cíle, v Lesním baru.

Nápad lesníka z Horní Lipové se postupem času stal jednou ze základních atrakcí, minimálně v oblasti kole Ramzové či Lipové. V létě sem dokonce jezdí i výletní vláček, což už poněkud původní záměr poněkud degraduje. To naštěstí v zimě nehrozí a nakonec i díky sněhu sem musí každý nějaké to úsilí vyvinout. Oproti létu tu tak narváno není, ale o víkendech (i dnes) tu bývá i někdo obsluhujících (dnes i přímo pan zakladatel). Samozřejmě stále to funguje, každý se obslouží podle svého, může si nabídnout i víno z kotlíku, ohřátý mošt (s panáčkem), z udírny vytáhnout klobásu.

Do pokladny nakonec každý dá peněz, kolik uzná za vhodné, ale povětšinou každý něco přidá.

V průběhu času se samozřejmě několikrát stalo, že sem zavítá skupinka nějakých pobudů, kteří vypijí a sní bez placení (sem tam i ukradli pokladničku), ale chválabohu pořád bar funguje ke spokojenosti většiny civilizovanějších výletníků.

Původní otázkou bylo, který vlak stihneme k odjezdu, odhadoval jsem po zkušenostech z dřívější doby, že spíš před 16. hodinou. K velkému překvapení je ale dobře sjízdný sjezd k Horní Lipové, je to sice uhlazené, ale dá se plužit. Dole u Surovčákovy chaty jsme snad v 5 minutách, pak už je to vlastně jen kousek k viaduktu. A jak už máme běžky sundané, blíží se od Jeseníku vlak, je to ten ve čtvrt na 4. Tak zrychlujeme a k velkému překvapení se prvnímu Tondovi daří vlak zdržet, takže odjíždíme tak, jak jsme ani nečekali...

Pozn. Podobně jsme to projeli před 5 léty, viz.

A ještě jeden extrém, to byl taky březen (ale pozdější).