Písařov – SM chata tradičně, do Bohdíkova netradičně

Jestliže první dva víkendy plnily večerní zprávy „dramatické“ záběry z plně obsazených až narvaných prostor uzavřených lyžařských středisek, další týden přinesl pokračování sněhového přídělu, což snad i méně zkušené horaly přimělo vyrazit i do níže položených lokalit, kde snad nezvýší riziko nekontrolovaného promoření.

I tento důvod (po zkušenosti z minulé soboty) naši tentokrát nepočetnou skupinku přimělo do míst s nižší nadmořskou výškou než 1000 m. Naštěstí sněhové podmínky jsou natolik příjemné, že už výstup z autobusu Šumperk–Štíty v zastávce Písařov-točna jsme pohlceni tou pravou zimní náladou. Tentokrát tedy Hanušovická vrchovina, přesně ta nejvyšší část, Jeřábská hornatina, ačkoliv i samotný Písařov má tu čest, že okolí podhorské vsi je horským podcelkem s názvoslovím Písařovská vrchovina, kde je Jeřáb a spol. zahrnut podle některých pramenů jako součást této vrchoviny. Nicméně nebudeme zkoupat rozhodnutí zeměpisců. Zprvu musíme silnicí vystoupat do vzdálenosti asi 1,5 k ke škole, odkud se vinou udržované běžkařské stopy. Podmínkou je ovšem dostatek sněhu, což naštěstí letos platí, loňskou zimu to bylo horší. Vyrážíme sice do neupravené stopy, ale neujedeme snad ani 200 m a ze zatáčky se proti nám sněhovou peřinou prodírá rolba, takže o svezení bude postaráno. Od horního konce Písařova se musí chvíli vystoupat prudším svahem, ale cca po 500 m se svah mírní a následuje pohodlný výšlap k lesu. Bohužel tentokrát to bude bez dalekých výhledů (velká část trasy je v lese), ale hlavně kvůli sice jemnému, ale poměrně stálému sněžení s občas prosvítajícím sluníčkem. Další mírnější svah následuje k hájovně U Tří tabulí. Budovu obepíná lešení, byl jsem tu na jaře na kole, to se ještě neopravovalo.

Poněkud prudší stopa pokračuje k rozcestí Čečel silnice.

Ještě kratší svah k dalšímu rozcestí Hrubý les a pak už je skoro rovina. Kdo potřebuje vedení turistických tras, z Písařova ke Třem tabulím míří zelená TZ, další vedení přebírá souběh červené cyklotrasy 4071 a od Čečele i stejnobarevné pěší značky.

Od Hrubého lesa pohodlná lesní cesta vede západním úbočím dvojhory Kamenec a Bouda a víceméně si drží vrstevnicový ráz, byť k rozcestí Bouda mírně sjíždí do výšky 860 m, takže jestliže nelže informace u Hrubého lesa 835 m, tak nějaký rozdíl tu je, ale na 3 km to skoro není poznat.

Bouda je důležitý orientační bod, zatáčíme mírně ke Svaté Trojici, ale aby to nebylo tak pohodlné, od Grabnerova pramene neupraveně na vrchol návrší s označením Nad pramenem Březné. Tím pramenem je zřejmě samotný pramen Leopolda Grabnera (modrá TZ). Sjezd k hlavnímu cíli je tentokrát pohodlný díky prašanu, leckdy to bývá trošku zledovatělé a prudké.

Restaurace a hospody jsou v rámci protiinfekčních opatření nepřístupné, naštěstí o víkendech funguje „hladové okno“. Nabízí se polévka (česnečka), halušky, hranolky, i obligátní borůvkové knedlíky. I nějaké nápoje, teplé i studené a protože je zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti, víc neprozradím.

Rolbař tentokrát zajel až k chatě, zpět to vezmeme k silničce a k poutnímu kostelíku Svaté Trojice. Stromořadí ke kapli je obalené sněhovou dekorací a vytváří tak skoro pohádkovou atmosféru.

Už před příjezdem k chatě jsme se u Boudy vyptávali na sjízdnost směrem ke Štědrákově Lhotě nebo Bohdíkovu (Komňátce). Zprávy byly příznivé, vracíme se tedy upravenou stopou k Boudě. Svět je malý, takže potkáváme jednu naši známou volejbalistku, která aktuálně žije v Bukovicích, tedy části Písařova, takže to má se na kopce celkem blízko.

Směřujeme tedy na neupravenou stopu, která je pouze prošláplá. Naštěstí podklad je asfaltka, která sem nahoru byla dokončena poměrně nedávno. Občas sem vyjede nějaký lesník se čtyřkolkou, takže se dá jet i v zaježděné koleji a je to cleme bez problému.

U chaty Ida potkáváme pár hochů s vlkem (asi československým vlčákem), tak se dotazujeme, dá-li se po cestě až dolů. Tvrdí, že ano, takže pomineme variantu žluté značky směrem ke Komňátce nebo Štědrákové Lhotě a pokračujeme po lesní cestě. Naštěstí celá silnička nedávno dostala nový povrch, tak se snad nemusíme bát nějakých výtluků, které by mohly obsahovat volně ložené kamení. Cestu známe naštěstí z kola, ale na běžkách je to poprvé.

Zpestřením je protijedoucí auto, které před námi při míjení mírně zapadlo, ale je to čtyřkolka , tak se určitě vyhrabal. Další veselou příhodou je střetnutí s dalším terénním vozem zhruba pod přístřeškem, kde je odbočka k Počátkám. Je to asi nejprudší část sjezdu. Za autem je na lanech navěšeno několik (aspoň 7) děcek na bobech a sáňkách. Takové atrakce jsme tedy nemívali. A je to dobře, že se lidi baví i přes vládní snahu zakázat cokoli.

Ve spodní části sjezdu sice citelně ubývá sněhu, ale je to spíš díky hustému lesu, který všechno nepustí až na zem. Dojíždíme až na kraj Raškova, kde potkáváme nějakou místní občanku. Ta nás ubezpečí, že se v podstatě dá dojet až k hlavní silnici a Moravě. Bohužel nám asi ujel vlak (místo 14.36. bylo správně 14.26 a čekat 2 hodiny se nedá. Naštěstí domů to máme přes kopec kousek, tak volíme variantu taxi, v tom byla nakonec výhoda našeho menšího počtu a necelých 80 Kč pro jednoho, to taková pálka není.