Padesátka k narozkám - Drahanskou vrchovinou a Moravským Krasem - 3. díl

Pokračování z 1. a 2. části

Je to jen nějakých 200 m, když docházím k propadání Nová Rasovna. Je to taková malá odbočka z cesty, ale nenechám si ho ujít. Vody teče dost a ta mizí pod příkrým srázem ve změti balvanů jako ve velké přírodní kanalizaci. Vylézám na balvan nad propadání a snažím se dohlédnout do nitra. Není však nic vidět, jen lehká mlha nad jeskynním systémem, který lze tušit. To mne vždy fascinovalo. Až se podruhé narodím, možná se stanu jeskyňářem, budu mít baterku na palici a budu jako prase. Nedaleko odtud je Stará rasovna, povodňové propadání Bílé Vody, která je však na suchu. A do třetice, při výstupu od propadání míjím skruž, která se ukazuje být vstupem do systému Piková Dáma, což je hodně známá jeskyně téhle (Horní části) Moravského krasu. Přes mříž si fotím žebřík, vedoucí do hlubin. Přes malý kopeček se dostávám na silnici Ostrov – Sloup k rozcestí a Kalvodově křížku, který je připomínkou poděkování rodiny Kalvodovy za záchranu před morem v roce 1771. Odtud se vystoupá na stráň nad údolím a pak mne polní cesta vede přímo za nosem do Ostrova. Je zde pěkný výhled, po levé ruce mám na druhé straně kopců vysílač Kojál. Počasí se silně kazí, fouká a černá mračna nechávají tušit, že příroda inscenuje blížící se bouřku. Takže přidávám do kroku a téměř vbíhám do vesnice. Cílem je nějaká restaurace, kterou zde tuším. Ale tuším špatně, na návsi jsou sice hospody dvě, ale žádná z nich nevaří, jedná se o obyčejné nálevny. Proto si stanovuju cíl bufet u Balcarky a mířím k němu ulicí kolem bývalého větrného mlýna. Na konci ulice je potřeba seběhnout do údolí, opouštím značku, která to bere disciplinovaně oklikou, a sbíhám dolů. Vchod do Balcarky s parkovištěm a bufetem je jako na dlani, nebe černá statečně, je nejvyšší čas. Když docházím do bufetu, začíná pršet. Ale nikoliv velké, bouřkové kapky, jak by se dalo předpokládat, ale velejemná hustá mlha. Paní z bufetu ruším z družného posezení s kamarádkou, taky proč by ne, když tady není živá duše. Dávám si pivo, smažák a hranolky s tatarkou. Paní má vše zmražené a smaží to na objednávku z polotovarů, takže nedoufám v gurmánský zážitek, ale jsem mile překvapen, zejména hranolky se jí docela povedly. Za 20 minut pobytu sem nevkročí ani noha. Chcípl zde pes, na školní výlety je brzo a je pracovní den. Vyjadřuji naději, že s červnem se situace zlepší, paní se tváří silně nejistě. Žádný vývar v tržbách to tady nebude. Mám za sebou 32 km a je 12:20. Ještě 18. Přestává pršet a tak vyrážím.

Zdá se, že si potenciální puchýř dal říct. Je po dešti. Kousek za Balcarkou opouštím červenou značku, která pokračuje do Krasové a stoupám nahoru nad údolí. Převýšení není velké, asi jen 100 m. Procházím lesem a pokračuji přes pole. Fouká a je silně nevlídně, ale neprší. Je tady opět pěkný výhled, v dálce vpravo na obzoru rozeznávám Hořice nad blanskem. Jsou asi stejně vysoko jako já teď. Přes pole dorážím k samotě, před ní u křižovatky 5 cest, ve stínu rozložitého kaštanu nacházím Krchůvek, mohylu s hromadným hrobem zemřelých při poslední významné evropské morové ráně z roku 1715. To místo jim závidím, tu smrt na mor moc ne. Cesta do Jedovnice je protivná, je po asfaltce Vilémovice – Jedovnice a úplně mrtvá ta silnice není. Tak jdu kolem polem, půda je umlácená od traktorů. Brzy přicházím na kraj Jedovnice a zahýbám lehce Doprava do ulice U Hrubé lípy, která mne dovede ke kostelu. Sice jsem od oběda ušel jen 4 km, ale už mám za sebou 36 a docela dost času. Tak si sedám na lavičku, dávám si malé občerstvení, co ještě zbylo a fotím si kostel. Dávám si odpolední diklofenaky, nemám zapotřebí zánět v kloubech. Po 5 minutovém odpočinku vyrážím na předposlední etapu. Plánuju, že si dám ve Křtinách pivo.

Od kostela se seběhne na náměstí nebo hlavní ulici, která má asi 500 m, na konci zahýbám doleva k rybníku Olšovci. Je 13:25 a ze školy se trousí děti a pokřikují. Od rybníka silně fouká a dělají se vlnky. Přecházím po hrázi a u srubu – hospody U Hastrmana (otevírá až ve tři) si prohlížím informační ceduli o historii tohohle místa. Kdysi tady byla velká pila na dřevo. Za hospodou vcházím do lesa a začínám stoupat na Tipeček. Je to jeden z posledních kopců! Začíná silně pršet a tak se schovávám pod strom. Přestává a tak pokračuju, ale déšť si se mnou hraje a tak několikrát přestane a začne, vždy víc, až se rozprší dokonale. To už jsem za vrcholem Tipečku pod buky. Ale nepřestává ani náhodou a tak doluju z hlubin batohu pláštěnku. Mám ji asi 10 let, je krásně žlutá s logem teplárny Otrokovice. Nikdy jsem ji neměl na sobě. Vždycky je něco poprvé. Zahaluju sebe i batůžek a valím z kopce. Z kapuce mi kape, běž kupředu, chlape. Scházím k silnici Jedovnice – Křtiny. Čeká mne nejhnusnější úsek, asi 2 km po frekventované silnici, ale není jiná šance, lesem by to bylo o 2 km dál, a to by nebyla padesátka, ale 52. Auta lítají a já si dávám pozor. U arboreta stojí několik autobusů, no nevím, zda se jim v tomhle nečase pokoukání mezi stromy líbí. Když docházím do Křtin, přestává pršet a před hospodou u Farlíků je definitivně po dešti. Navigace ukazuje 52,5 km, takže je už jisté, že to bude víc než padesátka. Dávám si pivo a dva utopence. Hlad nemám, ale neuškodí. 20 minut a jdu do finále.

Finále začíná kolem Santiniho katedrály z roku 1750. Kostel notoricky znám, takže si ho moc nevšímám, spíše mne zaujali Vietnamci, kteří připravují stánky na zítřejší pouť. Někteří už prodávají, koupěchtivých však moc nebude. Modrá i červená značka sleduje silnici do Adamova až k rozcestí u Drátenické jeskyně blízko odbočky na Babice. Tady se červená odpojuje do Babic. Potkávám tlupy šedesátníků v maskáčích s usárnama na zádech, všichni mne zdraví jako rodného bratra. Do kopce k Vysoké lezu co noha nohu mine. Krize je konečně zde. Rozcestník Pod Vysokou říká, že ještě 6 km. Cesta do kopce je úzká, mezi mokrým maliníkem a jedno bahno. To je mlaskačka. Na kopci procházím bučinou, která začíná zarůstat náletovými stromky. Míjím vchod do střelnice Březinka a klesám k silnici Kanice – Babice. Krize je překonána. Poslední kopeček a je zde vize, že už žádný nebude. Procházím kolem kříže U Obrázku a kolem Rozcestí U Křížku. Zbývají 3 km a vidím, že vítězím. Puchýř se asi už udělal, ale dá se to přežít. Je tu Rozcestí Nad arboretem a klesání do Bílovic, které je rozšmajdané od jezdců na koních až běda. S nadávkami se brodím bahnem. Po levé straně míjím solární elektrárnu a procházím kolem nádherně probarveného kříže Na Nivkách, nebo také Na Řícmanské. Navigace ukazuje 50 km, takže hranice je pokořena. Pomalu scházím do vsi, přecházím řeku svitavu přes lávku a Husovkou domů. Je to 51,3 km a je to tam. Deset let odkládaný cíl byl dosažen. Výsledný čas je 12 hodin a 25 minut, což není sice k výskání, ale závod to nebyl. A protože mám dva dny po narozeninách, beru to jako nejlepší dárek. Být to 53 km, bylo by to symboličtější, ale i tak to jde. Takže zase někdy, tentokrát už s jistotou.