Luhačovické minerální prameny

Luhačovické lázně leží v severovýchodní části města a celkově zde najdeme šestnáct léčebných minerálních pramenů, v drtivé většině případů uhličitých kyselek. Naše trasa nás provede po těch nejdůležitějších z nich a můžeme tak v tomto případě hovořit spíše o malém lázeňském okruhu. Jedná se sice zejména o příjemnou procházku, ale nějaký ten vzdálenostní kilometr i výškový metr nás na této cestě přece jen čeká. a pokud ze všech pramenů řádně ochutnáme, je docela dobře možné, že její závěrečnou část stihneme v čase, který by nám mohl závidět i leckterý dobře trénovaný sportovec.

Naše cesta začne u pramene nejslavnějšího, který se také pyšní největším pavilonem, ve kterém se pramen točí v teplé i studené podobě. Jedná se, samozřejmě, o Vincentku, jejíž pavilon dělí lázeňskou kolonádu na Velkou a Malou část. Nacházíme se v té chvíli na Lázeňském náměstí a na něm také strávíme poměrně dost času. V této chvíli si můžeme prozradit, že tento minerální pramen byl objeven v roce 1680, až do konce 18. století byl znám jako Hlavní pramen a jeho pavilon byl postaven – stejně jako kolonáda - v letech 1947 až 1948. Výjimečný zde není ani fakt, že své jméno nese po někom z příslušníků rodu Serenyi, který má o zdejší lázeňství velké zásluhy.

Pokračujeme dále po kolonádě a naší druhou zastávkou je jen pár metrů vzdálený pramen Amandka. Ta je s největší pravděpodobností vůbec nejstarším luhačovickým pramenem a vyvěrá uprostřed Velké kolonády. Dříve byl tento pramen nazýván Slaný nebo Bublavý a své současné jméno nese až po úpravě v roce 1792. Po provedení dalších vrtů (r. 1988) na Lázeňském náměstí už pramen nad povrch nevyvěrá.

Od kolonády se vydáme k pěší zóně na ulici Dr. Veselého a cestou narazíme na pozoruhodný Pramen Dr. Šťastného. Jedná se nejen o velmi zajímavý pramen, který byl původně upraven jako studna Janovka a později se stal Gejzírem (skutečně po vrtu v roce 1929 stříkal do výše téměř 20 m), ale také o pramen s nejvýraznější chutí. Dnešní jméno nese na počest luhačovického rodáka, umučeného za pomoc partyzánům během II. světové války.

Poté již projdeme ulici Dr. Veselého až ke krásné funkcionalistické budově zdejší pošty, překročíme hlavní Masarykovu ulici a vydáme se Kolem hotelu Palace vzhůru Bílou čtvrtí. Zanedlouho dojdeme k parkovému pavilonu pramene Aloiska, který se ovšem dříve jmenoval Lesní pramen nebo Pramen v hoře a který patří k nejstarším luhačovickým minerálním pramenům. K pitné léčbě se používá od roku 1821 a své nynější jméno dostal roku 1863. Nachází se o 30 nadmořských metrů výše než ostatní prameny a je tak nejvyšším bodem celé trasy.

Téměř stejnou cestou se pak vrátíme k Masarykově ulici a Kolem zmíněné budovy pošty pokračujeme k ulici Nábřeží. Čeká nás teď etapa, ve které nejstarší luhačovické prameny vystřídají – až na jednu výjimku – téměř naprostí benjamínci. Nejprve ovšem musíme překročit suchou nohou tok Šťávnice a zastavíme se až u kostela Svaté rodiny. V jeho těsném sousedství totiž vyvěrá Pramen Sv. Josefa. Tento pramen byl dobudován teprve v roce 2000 a zdobí jej zajímavá kašna Marka Trizuljaka. Pro svou nízkou mineralizaci je jeho voda vhodná k pitné léčbě při onemocněních trávicího ústrojí a současně zde slouží jako ozdravná kůra zdejšího vodního tvorstva. Pramen totiž odtéká do říčního korýtka.

Ulicí Pod Kamennou pak pokračujeme pod komplexem Miramare k místnímu lesoparku, kterým projdeme až k pramenu Ottovka. Jeho kruhový pavilon z roku 1929, navržený architektem Skřivánkem, patří k symbolům celých lázní. Nedaleko od pavilonu najdeme i další kašnu s Ottovkou a vidět zde můžeme také kamenné sklepení připomínající jeskyni, ve kterém byl pramen v roce 1905 zachycen. Jedná se sice o velmi příjemné místo, ale my se vydáme - Kolem Tenisového pavilonu a proti proudu říčky Štávnice, občas degradované na Luhačovický potok - zpět k Lázeňskému náměstí.

U Společenského domu nás ještě zastávka u Nového Jubilejního pramene. Ten byl veřejnosti zpřístupněn teprve v roce 2013, i když navrtat se ho podařilo již o 25 let dříve. Původně se jmenoval Luční a jeho otevřený kruhový pavilon doplňuje centrální vodní prvek, který má tvarově připomínat krystal soli. Autory architektonického návrhu pavilonu jsou manželé Vránovi, samotný krystal je pak dílem sochaře Ondřeje Olivy. Odsud již pouze dojdeme k výchozímu bodu tohoto okruhu, tedy k pavilonu Vincentka.

Celá trasa se dá, samozřejmě, různě upravovat nebo prodlužovat. Jako nejpřirozenější se nabízí možnost vydat se od Ottovky ještě vzhůru k prameni Viola. V tomto případě se jedná o volně přístupný pramen, který byl navrtán teprve v závěru roku 2010 a který slouží hlavně hostům Lázeňského domu Praha.

V lázních Luhačovice se nachází ještě mnoho dalších pramenů, ale některé z nich mají pouze charakter pozorovaného zdroje. Z těch léčebně využívaných můžeme ještě zmínit také prameny Elektra 1 (řádně zachycen v roce 1910, dnes používán v hotelech Palace a Morava), Nová Čítárna a Nová Janovka (tyto prameny byly navrtány v roce 1987, dnes se odvádí se do vodojemu minerálních vod ke zvýšení kapacity koupelových směsí) nebo pramen Jaroslava (silně mineralizovaná kyselka používaná od roku 1998 v lázeňském komplexu Miramare). Jistou „raritkou“ je pak Sirný pramen, který jako jediný nemá vlastnosti uhličitých kyselek, ale jedná se „pouze“ nemineralizovanou vodu, obsahující sirovodík. Ochutnat jej můžeme při vstupu do slatinných lázní.