Květnový Mrtvý muž s přidáním Rabštejna

Okolí horského masivu Kamenného vrchu v Hraběšické hornatině je poměrně atraktivní díky pěkné přírodě, již téměř pravému horskému terénu a nakonec i díky poněkud menšímu počtu turistů, které se více projevuje už těsně pod úpatím hlavního hřebene Hrubého Jeseníku, tedy v oblasti sedla Skřítek.

Již název Kamenný vrch naznačuje, že je území poměrně obstojně zásobeno skalními útvary a to jak v počtu samostatných kusů, tak i do větších sestav, které je možno i skromně nazvat skalními městy. Ty vrcholí v okolí Rabštejna a na blízkých Mazancích s Maliníkem.

Díky poměrné blízkosti to máme celkem blízko, a protože jsem si cíl popisovaného trasy již náležitě prohlédl na podzim, nemusím tápat a vyrážíme ve dvojici s kamarádem na jisto. Musím se totiž předem přiznat, že vyhlídku Mrtvého muže hledal vícekrát a vlastně jsem se trefil přesně napotřetí (ačkoliv na předposlední pokus jsem byl na dosah).

Sraz u mostu přes Desnou na okraji Šumperka vyrážíme na Plechy, tedy dolní část Nového Malína. Sice se dá jet v sousedství hlavní cesty po širokém chodníku (smíšená cyklotrasa), ale raději volíme postranní zadní uličku, kde příliš neotravují kolemjedoucí auta. Zároveň tak můžeme pomlouvat majitele zdejších nově vystavěných domků, které z Malína učinili takovou honorační enklávu. Díky laciným pozemkům si tu totiž v relativně krátké době postavila haciendy spousta bývalých šumperáků. Bylo jich tolik, že jeden z našich kamarádů říkal že na příště se bude říkat Šumperk u Malína…

Ke kostelu je poměrně příjemná, mírně stoupající ulička, prudší stoupání nastává již v hlavní silničce za železničním přejezdem. Naštěstí se zatím stále jedná o veřejnou komunikaci s poměrně slušným asfaltem. Na konci Malína je již les, v prudší zatáčce je odbočka TZ do Malínské rokle, my ale stále pokračujeme asfaltkou směrem k Mladoňovu. Kratší kochací zastávku si dopřáváme na široké mýtině s odpočívadlem. Důvodem je i pěkný výhled na velkou část Šumperské kotliny. Při odjezdu nás dohání jeden povědomý cyklista. Taky si v Malíně postavil, tak mu prozradím, kam to jedeme, tak počká na manželku a že kus pojedou s námi.

Za vyhlídkou se již poněkud mírní stoupání, a protože opodál jsou díky kůrovci zase nějaké výhledy, brzy nás dvojice dožene. K Dobré Náladě (samota) je silnice víceméně ve vrstevnici (nahoru dolů), pak začne horský terén.

U samoty odbočíme na modrou TZ, prvních pár metrů je spíše kamenitá lesní cesta s celkem prudším stoupáním, za zatáčkou se naštěstí povrch zlepšuje na směs jemnějšího štěrku a šotoliny a i stoupání je o něco přijatelnější.

I zde je les zčásti napaden žravým hmyzem, nicméně zbytky lesa ukrývají poměrně velkou Ptačí skálu a již celkem zmlazený les ukrývá nízké skály na úpatí Volyně, které se přičítají ke skalám pásma Mrtvého muže. V rozcestníku, který nese kýžený název se odpojí modrá TZ a stoupá na hřeben, který vrcholí Kamenným vrchem, my pokračujeme již bez značení pohodlnou lesní cestou. I díky kůrovcové těžbě se objevují další výhledy směrem k Rabštejnu a okolním kopcům. Zhruba po 800 metrech jsme u odbočky k vyhlídce. Tady se dvojice přidavších odpoutá. Manželka usoudila, že je důležitější pokračovat přímo do hospody. Takže zase sami dva odbočujeme do většího kopce. Stoupání je zde zase o něco nepříjemnější, takže občas i sesedneme a dopřáváme si volnější chůze. K samotné vyhlídce je to zhruba dalších 800 m a již z loňské zkušenosti je fakt, že poblíž je kamenný mostek s třemi plastovými patníky. Samotný vyhlídka s loveckou chatou je totiž poněkud ukryta za celkem hustým porostem mladších smrčků Paradoxem je, že kolem (tedy před i vzad) je poměrně vzrostlý les, takže na skály by mělo být od cesty normálně vidět. Kola necháváme u cesty a pěšinou stoupáme k samotnému hlavnímu cíli. Chaty jsou tu vlastně dvě, ale ta menší je zřejmě něco jako skladiště, možná dřevník (nemá okna). U té hlavní chaty je železné zábradlí, které vede ke skalní vyhlídce, kterou dekoruje malá skalní špička. Výhled je tu převážně na východní až jižní směry. Pro dnešek sice poněkud ukryté v oparu polojasného dne, ale přesto rozeznávám relativně vzdálený Velký Roudný, mírně na sever krajní hory Velké hřebnenovky. Přímo proti celkem ploše srovnané kopce Nízkého Jeseníku. Místo je to příjemné, takže se i nějakou dobu zdržíme, nicméně hospoda na nás taky čeká. Nějaká dvoustovka metrů ještě čeká k nejvyššímu místu lesní cesty, kde začíná sjezd do serpentiny pod rozcestím Hvězda. Poněkud horší cestička (kořeny a výmoly) je zkratkou k turistickému ukazateli. Tady narážíme na naše dopolední průvodce, kteří už jsou na návratu. My ale máme ještě na Rabštejn necelé 3 km. Okolí Skřítku je samozřejmě již zase celkem hojně navštěvované, takže cesty tu jsou opět pokryty turistickými značkami. Ačkoliv za ta léta bych tu mohl chodit skoro po tmě. Mírný výjezd a pak táhlý sjezd. Nevýhodou je snad jen poněkud více rozježděná cesta, díky těžké technice, která likviduje kůrovcové řádění.

Neděle odpoledne v krásném dni je vždycky kolem chaty nabito a ačkoliv jsou vnitřní prostory hospod ještě stále zavřené, nikomu to nevadí. Ač v době karantény, povětšinou vidíme samé normální lidi, tedy rouškomilové jsou tu ve výrazné menšině, řekl bych, že se i stydí…

Protože u okýnky je poměrně slušná forma, objednáváme hned 4 (2+2), a přijeli jsme celkem včas, protože lidský zástup se za námi opovážlivě protáhl. Sice jsem původně uvažoval vylézt na hrad, ale nakonec jsme nějací uondaní, takže jen vyzvídám jak to se skalním výhledem je. Někdo se totiž zmiňoval, že byl odstraněn dřevěný žebřík na vrchol hradu. Tak prý to není pravda, pořád se dá. Jen je změněn průběh přístupové červené TZ.

Po zaslouženém odpočinku vyrážíme zpět, při tom zjišťuji, že mám nějak prázdné zadní kolo. To je ten důsledek rozbité cesty. Tak vymění duši, kolega mě počká na Hvězdě (tedy kus stejné trasy). Dál pokračujeme již příjemně po lesní asfaltce (žlutá TZ) k Traťovce. Nakonec zvítězila kratší návratová varianta, tedy sjezd do Hraběšic, kde si dáme další občerstvovací zastávku u kostela. Navečer kolem Krásného a k bydlišti.