Dolní Údolí – Zlaté Hory – přes skaliska, Příčný vrch a Pomocnou Marii

Zlatohorsko je po zásluze přitažlivou turistickou lokalitou. Jednoduché konstatování vychází ze dvou skutečností. Tou asi známější je ukryt v názvu města, bývalého Edelstadtu. Zlato vždy přitahovalo lidskou pozornost, ať v kráse blyštivého kovu nebo v možnosti rychlého zbohatnutí. Dnešní prezentace zlatokopecké minulosti je podávána značně romanticky, ale v době těžby zlaté rudy (i jiných kovů) to nikdy nebyla žádná idyla. Ač tedy prospektorství kolem Zlatých Hor již ustalo, na jeho pozůstatky narazíme více než často.

Tím druhým důvodem k návštěvě Zlatohorska je pak samotná příroda, která ale samozřejmě umožnila svou geologii vznik prvního lákadla. Samotné Zlaté Hory se totiž rozkládají na severním úpatí horopisného celku Zlatohorská vrchovina. Tak říkajíc jde o samostatný celek, ale všeobecně ji řadíme do celkové oblasti Jeseníků (původně se říkalo Východní Sudety, ale to už se moc nenosí).

Rudné dolování se kolem Zlatých Hor rozvíjelo někdy od 13. století, spekuluje se ale, že již Keltové tu nějaké kovy také kutali. Většina pozůstatků hornické činnosti se nachází v masivu Příčného vrchu, tedy masivu, který tyčí jižně až jihozápadně od města. Proč se nazývá vrch Příčný je celkem nasnadě, když se podíváme od města jižním směrem, vidíme, že vrchol hory tvoří takřka přímá linie (něco přes 1 km). Vystoupat k vrcholu se dá z různých stran, tentokrát vyrazíme z Dolního Údolí. Dřívější Niedergrund je jednou z bývalých hornických osad, dnes s minimálním osídlením, převažují rekreační chalupy či penziony. Důvod je snadné spojení autobusem mezi Jeseníkem a Zlatými Horami (přes Rejvíz), spoj jezdí i o víkendu, takže lze vyrazit kdykoliv.

Od Pekina (hotýlek) ba to šlo i po zelené TZ, nicméně volíme drsnější stoupání po žluté, tedy naprudko do kopce podle sjezdové trati. Na poměrně krátkém úseku musíme překonat nějakých 150 výšky, tak si případný odpočinek zpestříme pohledem na protější kopce kolem Ondřejovského sedla. Méně veselý pohled je na zkázu lesa, kterou tu má na svědomí malý brouček zvaný lýkožrout, přesněji jeho larva. Jesenicko (i blízké Bruntálsko) tento návštěvník v posledních suchých létech značně zdevastoval, takže jizvy po jeho působení asi budou patrné dlouhou dobu.

Protože ne všude narazíme na rozcestník, musíme poněkud sledovat i ostatní značení, hledáme nějaký strom s cyklistickou značkou zelené barvy. Dá se to nakonec poznat že žlutá TZ odbočuje severovýchodním směrem, my se ale kousek vydáme směrem opačným k přípoji již zmíněné zelené TZ. Ta se opět prudčeji vnoří do lesa, nicméně silnější vzestup trvá jen krátce, postupně se svah mírní (stezka postupuje více úbočím hory. Narazíme i na nějaké tabule naučné stezky. V tomto případě jde o Údolskou hornickou NS. Jedním ze zastavením je pozůstatek jámy Tobias. Tady se ale nekopalo zlato – ale železo (i tak je Příčný vrch zrudněný). Většina takových děr je ohrazeno ploty, přeci jen tu dochází stále k pohybům hornin, zvlášť kde se kutalo v podzemních štolách. Další železnou štolou byl blízký Melchior (I, II). Pokud se trošku projdeme po cestě z lesa ven uvidíme pěkný kousek lýkožroutova působení a nové neúmyslné vyhlídky, které díky broučkově činnosti takto vznikly.

Ale vrátíme se ke štole a rozcestníku, kde se připojuje červená TZ od Zlatých Hor, která nás bude delší dobu zajímat. Postupujeme v souběhu se zelenou TZ lesní cestou, kde si na chvíli díky vrstevnicovému vedení konečně oddychneme, ale zanedlouho v zatáčce prudce nás čeká vlastně poslední těžší výstup. Zanedlouho se v lese objevují menší skalky či větší šutry, leckdy musíme skalky i přelézat. V blízkosti jsou totiž skály zvané Táborské. Poněkud nezvyklý název odkazuje do první poloviny 15. století. Husité si samozřejmě brousili zuby i na zdejší bohatství a tak si tu zřejmě zřídili pozorovatelnu. Skalní hradba skutečně poskytuje výhledy do okolí, ovšem k výhledu hlavně na sever si zřejmě i husité vybudovali nějakou rozhlednu. Poněkud svéráznou rozhlednu tu vztyčili i turisté koncem 19. století. Jde tedy o kamennou stavbu cca 3–4 m vysokou, na pohled již poněkud chatrnou, ovšem výstup na ni je stále možný, takže stavitelé zřejmě odvedli svou práci dobře. Díky „rozhledně tak dohlédneme i na planinu nedalekého Rejvízu, případně až na Králický Sněžník.

Mimoděk jsem už takřka na vrcholové části Příčného vrchu. Rozcestník i tabulka důlního díla naznačují že se tu těžila i olověná ruda. Olovo ovšem často doprovází zlatou rudu. Následuje pohodlná lesní cesta, můžeme si odběhnout ke kraji lesa k výhledu na Zlaté Hory (a dál na rovinu Polského Slezka). V rozcestí Hřeben míjíme značené trasy modré TZ, místního červeného značení i Zlatohorské naučné hornické stezky. Samotný vrchol Příčného vrchu není zvlášť výjimečný sknad kromě další propadlé jámy, údajně 30 m hluboké. Říká se tomu pinka a v podstatě jed o zřícené stropy kutacích štol. Nakonec nedaleko je celá soustava Velkých pinek, ta největší dnes vypadá jako regulerní propast.

Oč je vrchol nezajímavý je zajímavější další zastávka, necelý kilometr pod vrcholem odbočíme na krátkou významovou značku. Ta vede ke kamenné suti a na ni navazující skalní hradbu skal zvaných Hornické. Většina skal je tvořena kvarcitem, poměrně odolnou horninou. Pás skal je poměrně dlouhý, sice nevystupuje příliš nad okolní les, ale pozorný výletník určitě zajímavé výhledy objeví. Proč jsou skály „Hornické“ řešil i Franta, ten usuzuje, že pokud se někde něco kutalo tak spíše níže asi jihovýchodně, kde nakonec objevíme i stejnojmennou kótu mimo průběh značené trasy.

Sestup po červené TZ pokračuje celkem běžným lesem, který ovšem v nižších částech opět poznamenal škodlivý brouček a jeho larvičky.

Značení červené TZ končí v sedélku pod vrchem Salaš. Je tu oddělená část níže položených Heřmanovic (kdo by chtěl může seběhnout dolů do hospody).

Naše trasa ale míří k severu. Využíváme žluté značení, díky němuž se vyhneme takřka souběžně vedoucí silnice č. 445 (ale kdo by chtěl, může si zkrátit o pár metrů).

Značení se po čase k silnici přiblíží a přechází na opačnou stranu. V mírném stopání postupuje k silničce na poutní místo. V této části se asi nejvíc projevuje tragédie lesa. Jak vidět, těžba ještě zcel neskončila (hodně rozjezděná cesta). Patrně nejtristnější je pohled na východ směrem k úbočí Větrné, kde je vidět místo lesa spíš taková šedohnědá poušť.

Značení žluté je v další fázi po asfaltce v souběhu s cyklistickou 6072. Cílem je obnovené poutní místo Panny Marie Pomocné. Tradice poutí byla přerušena po odsunu většiny obyvatel po 2. světové válce. Kostel chátral i z důvodu hornické činnosti v blízkém okolí, v roce 1975 byla ruina odstřelena. Po roce 1989 se začalo uvažovat o obnově poutního místa. I díky příspěvkům původních obyvatel se podařilo nový kostel vysvětit již v roce 1996. Paradoxně dnes už netvoří většinu zahraničních návštěvníků Němci (už i kvůli věku), dnes je tu skoro hlavní řečí polština (no pár našinců tady taky potkáte). Impulzem k zřízení poutního areálu měl být porod Anny Tanheiserové, která tu pod skalou porodila syna. Spíš si ale myslím, že místo mělo i význam pro horníky, kteří dopravovali rudu z Příčného vrchu dolů. Jaký je to sešup mi potvrdí každý, kdo šel z dolů např, přímo z rozcestí Hřeben (po modré). Protože po žluté do Zlatých Hor už jsem kdysi šel, tentokrát pokračuji po místní červené TZ. I podle ní narazíme na pozůstatky hornických činností a opět neutěšený pohled na zdevastované lesy. Po nějakém kilometru se opět k trase připojuje žlutá TZ, což ozřejmí i zastavení křížové cesta. Ta je vyvedena ve formě kamenných mohyl, na kterých jsou umístěny jednotlivé obrazy kalvárie.

Žlutá nás doprovází k rozcestí Měděná štola (další kov), to už jsme na dohled města. Protože trasa za silnicí se mi zdála poněkud mizerně průchozí, tak kousek po silnici k vjezdu do Bohemy. Ale to už jsou vlastně Zlaté Hory, tak zbývá několik set metrů k autobusáku.