Čachnov - Karlštejn - Svratka a zpět

Už v průběhu týdne jsem doma avizoval své ženě, že nedělní výlet bude nejspíš krátký a nejlépe rovinatým Polabím, protože moje práce mi devastovala pohybové ústrojí způsobem nevídaným. Od středy do pátku sto jarních kilometrů, což by nebylo nic světoborného, jenže ono to bylo pěkně po poli s dvacetikilovou postřikovačkou na zádech. Sice rychlostí 2,5 km za hodinu (neboli jak my říkáme "rychlost 300 litrů na hektar"), ale tím hůř. K tomu asi tisícovka dřepů a kleků, no a byl jsem vyřízenej jak žádost. Už bych to měl asi nechat mladším, jenže kde je vzít? V sobotu jsem se dorazil, nutně jsem musel vybudovat doma chodník ke kůlně...

Nakonec se mi to přece jen v hlavě rozleželo, Polabí je dobré na zimu, teď to chce do pořádné jarně se probouzející přírody. Třeba taková Českomoravská vrchovina, ta by mohla být pro invalidy mého typu ještě schůdná. A tak jsme ráno v 7 hodin sedli na vlak, nechali se dvě hodinky pěkně vézt tou jarní krajinou a v 9 hodin jsme vylezli na malém nádražíčku v Čachnově. První příjemné překvapení – místní občerstvovací domeček hned u zavřené nádražní budovy fungoval a paní v něm slibovala, že odpoledne před odjezdem vlaku domů bude otevřeno taky a piva, nanuků a kafe bude mít dost. Při pohledu na ceny jsme nechápali, jak ten krámek může pro těch pár zákazníků držet. Odpoledne jsme se to dozvěděli – důchodkyně a tak co doma? Tady si aspoň s někým popovídá a zpříjemní lidem čekání na vlak. A pár místních si tam na pivko taky zajde. Milá paní, kéž by vás takových bylo víc!

Od nádraží vedou tři značené turistické trasy. Po zelené už jsme šli před rokem k prameni Chrudimky, teď volíme modrou na Karlštejn. Ještě tudy vede žlutá trasa ze Svratky, tou se budeme vracet. Modrou volíme hlavně proto, že nejvyšším bodem trasy je onen Karlštejn a tam je třeba vystoupat, dokud je člověk ještě při síle. Ono to stoupání není nijak prudké, to tady v tomhle kraji snad ani neexistuje. Ale je pořádně dlouhé.

Nejdřív procházíme vesnicí. Nebo spíš po silnici vedoucí sem tam kolem nějaké chalupy. Moc jich není. Krásná je oboustranná alej podél silnice ve střední části. Tvoří ji hlavně kaštany (tedy Jírovec maďal) a javory. Končí u bohužel se pomalu rozpadajícího bývalého barokního loveckého zámečku, škoda ho. Inu, majetek státu, co bychom čekali. O kousek dál přicházíme k lesu, který nám bude dodávat energii dalších asi 3,5 km do kopce. Na cestě potkáme místo evropského rozvodí. Bohužel tu zrovna parkuje těžká technika, fotit se toho moc nedá. Jen turistický přístřešek, který je ale plný odpadků nejspíš po dělnících. Neznám turistu, který by s sebou tahal dvoulitrové petky s desítkou Braníkem. Buduje se tu zrovna naše modře značená cesta na Karlštejn, asi tu brzy bude asfalt. Prozatím jsou tu jen cedule se zákazem vstupu na staveniště, ale kdo by na to koukal. Ostatně lesem se dá jít vždycky.

Na této cestě nás zaujme ještě Zámecká studánka. Hezky upravená, s čistou vodou. Leží už jen kousek od zámečku Karlštejn. Ten je zrovna v rekonstrukci. To je dobře, zaslouží si to. Uvidíme, čemu bude sloužit, snad by v něm prý měla být galerie výtvarného umění.

Od zámečku začíná sestup po červené značce do Svratky. Příjemný úsek s několika výhledy. Jen je potřeba dávat trochu pozor. Jde se přes golfové hřiště a někteří golfisti jsou docela umělci, tak aby vám někdo nevysklil míčkem brýle. Ale je docela fajn je pozorovat a že jich tu v pěkném počasí je. Kolem hotelu Mánes dojdeme na jedno ze svrateckých náměstí, kde staví autobusy a kříží se turistické značky. Taky tu stojí známá socha chlápka, pod nímž z rybí tlamy teče voda. Jasně, socha Houbař, symbolizující zdejší krajinu plnou lesů a jejich bohatství. Však kluk má taky v ruce hřiba a v druhé ošatku s houbami. Jen ta rybí tlama mi tam nějak nesedí. Kdyby ta voda vytékala z muchomůrky, tak budiž. Nebo z vodorovně položeného smrže špičatého…, né, to radši né. To by si lidi pletli s jistým pánským orgánem, beru zpět. Zkrátka chlapec jde z hub rovnou na ryby.

Ze Svratky pokračujeme po značkách žlutých. Ty nás vyvedou kolem restaurace U Šilerů, kde se dobře vaří, za město k potoku Brodek, po jehož břehu půjdeme do Svratouchu. Další hodně příjemný úsek cesty. Lidská sídla my zas až tak moc nemusíme, takže Svratouchem profrčíme během chvilky. Stačíme si všimnout, že plechová střecha zdejšího kostela má hodně zvláštní barvu, asi jako kdyby na ni spadlo pár metráku průjmu. Zkrátka by potřebovala natřít. Přicházíme opět do lesů, míjíme turistickou základnu Tramtáryje (už kvůli tomu názvu je nutné ji vzpomenout). Vylezeme na kopeček Pod Borovinou a tady je tak krásně, že sebou praštíme do trávy, vytáhneme chleby se šunkou a ředkvičky, zakousneme se do nich a jen v duchu žádáme případná klíšťata, aby se naopak nezakousla ona do nás. Pár jsme jich viděli, ale naší žádosti bylo vyhověno.

Naštěstí jsme tu měli docela časovou rezervu, oba jsme si dokonce i zdřímli. Na pár minut, ale bylo to fajn. Sice vstávat se nám moc nechtělo, ale vidina, že za dva tři kilometříky nás čeká paní v Čachnově s pivkem, kávičkou a nějakou sušenkou, nás pochlapila. Teď už se šlo převážně z kopce a opravdu jsme asi 20 minut před odjezdem vlaku zpět do civilizace před sebou měli tu vidinu zhmotnělou. Pardubická Regionova jela přesně, spolucestující byli příjemní a dá se tedy říci, že celý výlet se velmi vydařil a splnil svůj účel. Následovala sauna, dobrá večeře, frťánek na dobrou noc a druhý den zase na pole.