Bratrušovem, na sedlo Lováku a okolo Skleného vrchu (s Bludovečkem)

Skutečnost, že ze Šumperka to do hor nemáme daleko je celkem známé. Ale naštěstí nemusíme jen do hor, už pár kilometrů za městem máme nějaké kopečky, které prověří fyzickou kondici výletníka jak pěšího, tak kolového.

Když už nějaký ten rok vlastním i horské kolo (před tím jen dlouhodobý vyznavač silniční cyklistiky) mě přinutilo se více zabývat i trasami vhodnými pro tento druh cyklistiky. Prostě jezdit po asfaltkách na horáku je blbost.

Musím předem přiznat, že k této trase (lépe řečeno její části) mě inspiroval jeden známý pisatel Turistiky ze Zlína (původem z Brumova-Bylnice).

Než přijedeme ale do kopců, z části se musíme pohybovat i po tom asfaltovém povrchu. Že nám před nedávnem postavili cyklostezku ze Šumperka do Bratrušova je malé lákadlo k vyjížďce do těchto končin. Za počátek trasy můžeme považovat křižovatku ulic Bratrušovské a Reissové (nebo Jiřího z Poděbrad a Vítězné), postě u místního Kauflandu. Po pár stech metrech Brtrušovské ulice je nájezd na zmíněnou cyklostezku. Ta mírně nad silnicí sleduje její průběh, případně o něco výše tok Brtarušovského potoka. Cestou můžeme pozorovat nějaké to rozptýlení (mimo krásné krajiny) např. Blízký suchý poldr, opodál koňskou stáj s výběhem (dá po cestě je za potokem parkurové cvičiště), ještě o něco dál pomník na Bratrušovské střelnici, který je jinak celkem opuštěný, pouze kolem května se tu trošku kolem pozametá a provede se nějaké věncokladení. Na okraji Bratrušova stezka volně přechází v chodník až zhruba k bývalé hospodě, kde už zmizí i chodník. To už nás ale zas tak nemusí vzrušovat, protože odbočujeme ke hřišti, lepší je ještě před hospodou ke kravínům, ale těsně před nimi odbočit na bývalou asfaltku. Píšu bývalou, protože polní cesta už je natolik zdevastovaná, že se spíš jedná o shluk vytrhaného štěrku. Bývaly doby, kdy jsem to tu (už opatrně) jezdil i na závodničce, teď i horské kolo má určité problémy.

Míjíme hřiště a poměrně svižně překonáváme výškové metry.

Kdyby jsem se bývalé asfaltky drželi dál, dojedeme k památné Pollnerově hrušce, tentokrát ale v táhlé pravotočivé zatáčce odbočím na vyježděnou polní cestu. Upozornění, není zakreslená na mapách.cz, ani na cykloserveru, ale celkem dobře je viditelná na letecké mapě.

Podle vyježděnosti ji zemědělci používají často, ale jde skutečně o uježděnou louku, takže po dešti může být dosti bahnitá, naštěstí deště pominuly a povrch byl celkem suchý. Občas to jde celkem ztuha, takže vézt kolo není velkou hanbou. Nakonec to můžeme proložit i kochací fází na okolní kopce i hory v povzdálí. Vyježděných cest v loukách je tu více, stačí se ale držet té nejzřetelnější. Za remízkem následuje táhlá zatáčka doleva (a kratší sjezd a delší výjezd. Cestička mina jednu stromy zarostlou mez, u další se opět cesta rozdvojí, tak mířím doprava podél této meze a výška mě už prozradí, že jsem ve vrcholové části této etapy. Po prudší levotočivé zatáčce se už jasně orientuju a vím, že mám na dohled (dojezd) sedlo Pod Lovákem. Prochází tudy silnice ze Šumperka (Temenice) do Bohdíkova, kterou znám skoro z paměti, ale tentokrát mířím k lesu, přesněji lesní cestou od rozcestníku k západu (z kopce), z části s doprovode žluté TZT. Tady jsem už kousek jel, ale jen přímo k Vápenici. Tentokrát chci ale objet větší část masivu kopců jimž dominuje blízký Lovák (607) a o něco větší Sklený vrch (609). Cesta od sedla mě vyvedla k pohodlné lesní cestě (je jich tu ale několik), tak si raději na mobilu upřesňuji tu správnou (trošku do kopce). Teď už mám před sebou celkem příjemnou okružní lesní cestu. Povrch je i po deštích překvapivě vyschlý a makadam dobře uježděný.

Trasa si tu udržuje relativně stálou nadmořskou výšku (mezi 470 až 500 m) a navíc v občasných průsecích nebo mýtinách se objevují občasné výhledy na protější kopce Hanušovické vrchoviny. Po objetí dalšího výběžku, který je v mapách označen jako Klapuše si ještě ověřím další křižovatku, aby nesjel do Alojzova. Pak už mě žádný zeměpisný problém nečeká.

Musím se přiznat, že v počátku zavirované karantény jsem se chtěl do prostoru těchto kopců vydat, inspirován Frantou, ale delší pobolívání achilovky mě od pěší turistiky odrazovalo, tak aspoň teď si část dluhu splatím a mám tak představu o zdejším terénu. Hlavním lákadlem jsou tady skalní útvary kolem zmíněné Klapuše a Skleného vrchu, které na Turistice před časem detailně popsal zlínský turista. Tak vrcholy sice vynechám, ale leckteré výhledy jsou skutečně zaznamenáníhodné a nakonec se mi i u cesty objevila jedna zaznamenání hodná skalka, která naznačuje že v lese výše bude co k vidění.

Za jižním ohbí se cesta postupně zvedá ke křižovatce v mělkém sedle mezi Skleným vrchem a kótou 577 (je tu bod záchrany). To už se blíží Vápenice. Před časem si tu lesáci vyvedli nový asfaltový úsek, takže je to pěkný sešup dolů.

Když už jsem dojel sem, dojedu si na nedaleký poutní kostelík Božího Těla (vede tam taková rozbitá asfaltka s částečným doprovodem žluté TZT).

To už jsou samozřejmě místa notoricky známá, ale stále přitažlivá. Pak přidám nějaké metry v pokračování po žluté k Červenému kříži a dál po zelené TZT pod úbočím Chocholíku k Bludovečku a povinnostní zastávce ve zdejší výletní restauraci. Zpět pár kilometrů po polní asfaltce k Šumperku.