6157 cyklotrasa pro pěší

Když před léty vznikaly první značené Cyklotrasy v okolí Loučné a Koutů nad Desnou, našli se i škarohlídi, kteří tvrdili, že se jedná o brutální trasy, které jsou schopni absolvovat pouze ryzí bikeři, tudíž pro široké obecenstvo celkem nedostupné. Jak už to bývá, řeči škarohlídů se ukázaly spíš jako strašení, nicméně je pravda, že občas trasy vedou i obtížnějším terénem. Nicméně díky značkám se dnes může v terénu orientovat i méně znalý návštěvník a pokud tedy není vytrénovaný horal, může vyrazit na trasu klidně pěšky. Až na výjimky totiž není provoz tak brutální, že by byl stržen peletonem.

Jednou z takových tras je např. Zelená cykloznačka č 6157, v podstatě se jedná o spojovací trasu mezi Přemyslovem a Petrovkou, úsek od mostu v Koutech k Petrovce je znám většině běžkařů jako oblíbená zimní trasa na Švýcárnu, úsek od Přemyslova k Hučivé Desné, tzv. Knížecí cesta je jedním z pozůstatků soustavy horských železnic na Černé Stráni. A co je uprostřed?

Právě úsek po úbočích Suché a Šindelné hory je jako stvořený pro pěší turistiku. Nakonec to může být v části i varianta pro výlet na Vřesovku (či při návratu z ní).

Jako ideální východiště se jeví rozcestník u hotelu Musil čil na křižovatce pod chatovou osadou, ačkoliv nová centrální orientace je teď zřízena u lyžařského centra, ale my konzervativci se vydáme tak postaru. Kousek vystoupáme na kopeček , hned však odbočujeme (kromě zelené cyklo nás vede i modrá lyžařská značka s oranžovými okrajovými pruhy. V rozcestí Pod Suchou horou se připojí zelená pěší od nádraží a společně nás vede severovýchodně svižně do kopečka. Asi po kilometru dorazíme ke sjezdovce na Vítězňáku (tedy správně Šindelná), zde prudce otočíme po serpentině na západ a opustíme pěší i lyžařskou značku. Protože se nám na necelých třech kilometrech podařilo celkem slušně vystoupat, sklon se mírní na snesitelnější ovšem pokračuje. Zatím je trasa pořád v lese, bez větších výhledů (zatím jen ze sjezdovky), ale za zatáčkou se pomalu skutečnost mění. Něco málo je vidět již z poměrně široké lesní cesty, ovšem dále celkem nedávno proběhla na západním svahu Suché hory masivní těžba, takže kromě průseků a svážnic se výletníkům otevře poměrně dlouhý nezalesněný úsek v okolí cesty. Na západě dominuje obrovská hmota Černé Stráně, kde pozorné oko může objevit skalní útvary Kazatelen, ale brzy asi každého upoutá mohutné Sutě na jižním svahu Klínové hory. Ta bude asi pro mnohé návštěvníky překvapením, takové Sutě se jinak vyskytují převážně v nejvyšší cha partiích hlavního hřebenu (Břidličná, nebo Suť u Pradědu).

Ovšem svahy nad Hučivou Desnou jsou značně prudké a v r. 1921 zde udeřila mohutná průtrž mračen, která cestou brala kde co, i když asi ty Sutě tam už být musely před tím a dokladují, že na Klínové hoře býval nějaký skalní útvar. Ten se nám ostatně skrývá za masivem Spáleného vrchu (1313 m), který je vlastně hlavním vrcholem masivu. (skrývačkou je Vozka). Spálený vrch je vytipovanou lokalitou pro další PVE, podobné té na Dlouhých Stráních, ale doufám, že zůstane někde v režimu kanálu Dunaj-Odra-Labe, tedy ve fantaziích velkých plánovačů. Druhou takovou pohromu v Jeseníkách nepotřebujeme.

V části úseku trasy narazíme na asfaltový povrch, to si sem lesáci udělali pohodlnější cestu k chatě Diana, ale ta asfaltka se asi po kilometru stáčí do údolí, my ještě dál pokračujeme, to už po západním svahu Šindelné hory. To už se ale i blížíme k nejvyšší části trasy, které mohutnou spíše dvojzatáčkou obchází prameniště prvního většího levobřežního přítoku Hučivé Desné. To už trasa začíná klesat, brzy rychleji k rozcestí v Údolí Hučivé Desné. Zde se připojuje žlutá značka od Sedla pod Vřesovkou, která nás vlastně dovede až zpět do Koutů, ale ještě nepředbíhejme. Kdo se pozorně dívá kolem toku zmíněné říčky, objeví na druhém břehu pěšinu do údolí. Může se vydat přes nedaleký most (nebo přeskočit). Brzy pak narazí na mohutnou povodňovou hráz (cca 6m). Jedná se o jednu z překážek, kterou zde vybudovali naši předkové právě po zmíněné povodni.

Ostatně na celé trase údolím do Koutů procházíme kolem říčky, kde narazíme na další a další větší či menší hráze a i když v údolí si výhledů neužijeme, můžeme se obdivovat právě tomuto pozoruhodnému dílu. V údolí sice kráčíme po asfaltu, ale naštěstí trasa není tak nezáživná jako na Divoké Desné od údolní přehrady, u Poniklého potoka se můžeme zastavit v přístřešku, nebo se pobavit sochou lesního skřeta, ale to už jsme skoro na konci.