Na treku v botách ze Slavičína

Rád se v přírodě projdu. Dost často způsobem tzv. cestou, necestou. Také se nebojím vzdáleností a myslím, že jsem už pěšky zdolal za svůj život pěkných pár stovek kilometrů. Také jsem zničil mnoho různých bot a některé se naučil i nenávidět. Například vojenské „kanady“, za které by mnoho kamarádů dalo pravou ruku, upřímně už od dob své prezenční vojenské služby nenávidím. Málokdy jsem měl na nohou tolik puchýřů, jako v té době. Nepomohly ani dvoje ponožky. Dlouho jsem také nosil trekové polobotky Nike. Měl jsem je asi čtyři roky. Ovšem zvláště v posledních dvou letech byla v nich chůze s kopce utrpením. Občas se mi kolegové smáli, že mám na nohou lyže. A ve výčtu používané obuvi bych mohl pokračovat. Ne vždy jsem se totiž trefil. Proto jsem byl velice zvědavý, když mi přátelé nabídli na vyzkoušení trekové polobotky Ampato GTX od východomoravské firmy Prabos plus, a. s.

Přeci jen nejsem nejmladší, takže první pohled na moderní trekovou obuv ještě v krabici mne nijak neohromil. Mám totiž dlouhé palce, takže dávám přednost botám s kulatou špičkou. Tyhle mi připadaly spíše špičaté. S trochou skepse jsem si je nazul a první pocit nebyl nijak zlý. Boty se krásně přizpůsobily noze a já se rozhodl je trochu odzkoušet na treku v mém milovaném Posázaví. Původně jsme plánovali pochod přibližně kolem dvaceti kilometrů. Bohužel počasí v druhém červencovém týdnu prověřilo nejen boty, ale i další drobnou techniku a hlavně nás.

Nejdříve několik technických dat. Trekové polobotky Ampato GTX mají hmotnost 415 g. Jsou tedy velice lehké, přestože vypadají velmi odolně a robustně. Svršek tvoří hovězinový VELUR tl. 1,8 – 2,0 v kombinaci s textilem, podšívku membrána GORE-TEX Carbon Silver a podešev lepená VIBRAM CURCUMA v kombinaci s EVA mezipodešví. Pro neznalé, materiál GORE-TEX je unikátní a velmi odolná textilie, kterou pokrývá tenká membrána. Právě ta má na svědomí hlavní vlastnosti komplexu, tedy nepromokavost, odolnost vůči větru a prodyšnost. Povrch této membrány pokrývá hustá síť mikroskopických pórů. Na centimetru čtverečním jich najdete více než 1,4 miliardy. Membránu GORE-TEX použili výrobci z Moravy jako prostřední vrstvu. Z obou stran ji zakrývá absorpční vrstva, ochranný úplet, podšívka a svrchní materiál. I v případě, že svrchní materiál zmáčíme, budou prý naše nohy v suchu. Vzhledem k tomu, že nás na treku potkala silná bouřka, lijavec a rozbahněné cesty, údaj potvrzuji. Podešve Vibram jsou díky použitým materiálům výjimečně přilnavé, a přitom umožňují zcela přirozený pohyb chodidla při chůzi. Tvoří je speciální pryžové směsi, které se navíc vyznačují obrovskou odolností, dlouhou životností a zachováním vlastností na mokrém i suchém povrchu. Výsledkem je jistý a pevný krok za všech podmínek. Jejich výrobce, italská společnost Vibram, zhotovuje pryžové podešve pro různé venkovní aktivity už od roku 1937. Společnost Prabos jejich materiály využívá především kvůli lety ověřené odolnosti proti oděru, praskání, uklouznutí, a také díky dlouhé životnosti. Typické jsou svou vysokou funkčností za různých klimatických podmínek.

Protože vydat se na trek s novými botami hraničí se šílenstvím, rozhodl jsem si je vyzkoušet přibližně na čtyřkilometrové cestě na chatu. Pro nenadálé události jsem raději vezl v báglu ještě náhradní prochozené boty. Trekové polobotky zdárně přežily cestu autobusem i vlakem. Z nádraží v Senohrabech jsem pokračoval přes kopce a údolí do obce Lensedly a odtud zpět do Poddubí. Už nyní se plně osvědčila podešev Vibram. Bez problémů jsem scházel velice prudké svahy, porostlé lesním náletem a mokrou travou tam, kde ještě přede dvěma lety rostly smrkové lesy. Díky kůrovci už nejsou. Rozmoklou trasu ještě komplikovaly vyčnívající a mokré kameny. Dorazil jsem na chatu, kde jsem si uvědomil, že jsem něco opomněl. Vzal jsem si totiž normální ponožky. Přesto jsem přežil bez puchýřů. Druhý den jsem si potvrdil, že do trekových bot patří trekové ponožky. Alespoň pocitově. Vyrazili jsme s přáteli z Hvězdonic směrem na zříceninu hradu Stará Dubá. Tato pevnost odolávala Janu z Poděbrad prý téměř rok, zatímco hrad Zlenice na druhé straně Sázavy král rozstřílel za několik dnů. Odtud jsme zamířili lesem na bývalé hradiště Lštění, odkud rád maloval Posázaví Josef Lada. Tady nastal prvý problém. Na jedné stráni jsme našli první hříbky. Skutečnost značně zkomplikovala naši vůli zdolat zamýšlený počet kilometrů. Zvláště, když každý z nás nesl tašku hub. Navíc na kopci u kostelíku ve Lštění začalo poprchávat. Snad nikdy jsem tento kopec neseběhl tak rychle. Do restaurace ve Čtyřkolech jsme doběhli včas. Po hodině čekání, až přestane pršet a svatý Petr vypne blesky a hromy, se naše skupina rozdělila. Tedy dál jsem šel jenom já. Ostatní chytili lokálku směrem na Chocerady.

Ještě v restauraci si přátelé samozřejmě všimli mé zánovní obuvi. Rozproudila se diskuze, kde takové boty vyrábějí. Všichni mluvili o Číně. Jen těžko jsem jim vysvětloval, že jsou ze Zlínska, kde ještě naštěstí tradice výroby bot nezanikla. Jejich výrobce, firmu Prabos, totiž najdeme na úpatí Bílých Karpat ve městě Slavičín.  Je to největší český výrobce outdoorové, pracovní a bezpečnostní obuvi, zásahové obuvi, a také obuvi pro uniformované složky. Má v tomto oboru dlouhou historii. Po I. světové válce tady zahájil její výrobu Jan Pivečka. Po znárodnění v roce 1948 přešla jeho společnost Japis pod správu národního podniku Baťa a následně v roce 1952 ji začlenili do Svitu Gottwaldov. V roce 1991 závod transformovali jako samostatnou divizi Svit Zlín. V lednu roku 1993 se z ní stala společnost Prabos Slavičín. V současnosti tato akciová společnost zaměstnává 250 pracovníků a její roční produkce činí 250 tisíc párů. Nám zase zbývá dobrý pocit, že v republice, ve které představovala výroba obuvi světovou špičku, alespoň něco zbylo.

Ze Čtyřkol mne čekala cesta k Ladově oblíbenému motivu, hradu Zlenice s pověstným zbytkem Hlásky. O objekt se kupodivu přátelé této zříceniny evidentně dobře starají. Ovšem mne tu zastihla další průtrž, takže jsem zbývající kilometry prošel zmáčený jako pomyslná myš. S potěšením jsem ale zjistil, že po téměř hodinovém vysedávání v hostinci a následném několikakilometrovém pochodu, nebylo po puchýřích ani zdání. Z dřívějších zkušeností vím, že dlouhý odpočinek turistovi více škodí, než prospívá. Nohy mají tendenci natékat a kilometry navíc se potom zdají být nekonečné. Tentokrát tomu tak nebylo. Boty ze Slavičína se opravdu osvědčily v dešti i nepohodě, po rovině, do kopce i s kopce. Také jsem musel konstatovat, že jediné, co na mně bylo po treku suché, byly nohy.