Pompeje (Pompei), Vesuv - ITÁLIE

 POMPEJE (Pompei)

Velmi zvláštní pocity vyvolala návštěva místa, ve kterém během krátké chvíle přírodní katastrofa (anebo to byl osud?) vymazala životy tisíců lidí a na mnoho staletí prostory schovala pod vrstvu sopečného prachu.

Po prohlídce Vesuvu jsme se sjeli podívat do starořímských Pompejí (nacházejících se v provincii Napoli), jednoho z několika měst, které sopka roku 79 svou vulkanickou erupcí doslova zaživa pohřbila. Zničila také Herculaneum (velmi kultivované město - domov bohatých Římanů), Oplontis a Stabiae.

Město založili na přelomu 6. a 7. stol. př. n. l. Oskové. Pompeje byly nejdříve pod řeckým vlivem, poté pod nadvládou Říma. Movití Římané si zde budovali svá letní sídla  a rozvíjeli  tak městskou  infrastrukturu. Stavěli  budovy, paláce, antické lázně, fóra, obchůdky…  V čase zkázy ve městě žilo anebo jenom dočasně pobývalo přes 20 000 lidí (různě movitých občanů, využívajících všechna svá práva... ale také mnoho chudých a otroků). V roce 62 více než polovinu města zničilo silné zemětřesení. Pompeje se ještě nestačily zcela obnovit a postihl je definitivní konec. Předcházelo tomu několik varování (např. v podobě slabých otřesů půdy, na které už ale místní občané byli zvyklí, proto příliš nedbali). 24. srpna 79 nastala erupce sopky. Pompeje však nezasáhly lávové proudy (zbraně vulkánu)...

Písemné svědectví o zkáze města (dopisy historiku Tacitovi) podal budoucí spisovatel a právník Plinius Mladší. Díky Pliniovu podrobnému popisu, který přetrval tisíce let, dokázali vědci zjistit průběh katastrofy.

17 letý Plinius byl tenkrát s matkou a svým strýcem, admirálem Pliniem St., v Misenu. Strýc doplatil za svou zvědavost životem. Vyplul se totiž na zajímavý (zatím doposud neznámý) jev podívat blíže a ve Stabiích se udusil plyny.

Erupční sloup nad sopkou připomínal tvar pinie. Působením stratosferických větrů se sopečný materiál šířil desítky kilometrů. I nad Pompejemi chrlil déšť horkých kamenů ze sopečné pemzy, popela a prachu. Střechy se pod tíhou nánosů propadly a mnoho domů vyhořelo. Zem se třásla… Ještě večer prvého dne pinie vyrostla do výšky přes 30 km. Poté se Vesuv vyčerpal. Směs plynu a materiálu se ve vzduchu neunesla.

Žhoucí lavina se řítila dolů  a  vytvářela pyroklastické proudy. Celý kolaps vyvolal několik různě silných tlakových vln. V Herculaneu vědci objevili v bývalé loděnici pouze lidské  kostry, v Pompejích (z odlitků)  "oblečená celá těla". Odpověď na rozdílné formy pozůstatků lidí, nacházejících se pouze  několik km od sebe, našli badatelé v řezu půdy. Byly tam vepsány stopy přívalových vln. První vlny zasáhly Herculaneum, které se nacházelo pouhých 5 km od Vesuvu. Síla zkázy byla ničivější. Lidé byli vystaveni teplotě 500 °C a zemřeli žárem.

Pompeje zasáhla 25. srpna čtvrtá vlna přívalového pyroklastického proudu, která přišla po 18 hod od prvního výbuchu sopky. Směs plynu a suti se valila rychlostí 300km/hod. Protože se Pompeje nacházely 9 km od Vesuvu, proud se stačil ochladit. Oběti byly vystaveny žáru, který je zabil, ale nespálil. Vysoká teplota zasáhla jejich  vnitřní tkáně a tím jim způsobila křeče. Z tohoto důvodu jsou nalezená těla ve velmi zvláštních pozicích. Město sopka 3 denním chrlením sopečného materiálu nakonec pohřbila 5 m nánosy popela.

Na sedmnáct staletí zůstaly Pompeje pod silnou vrstvou lávy a popela v hlubinách zapomnění. V 16. stol. italský architekt Domenico Fontana v okolí kopal podzemní kanál. Neměl tušení, že (vůbec první) nálezy, náhodně odkryté kopáči, jsou antickými Pompejemi. Oblast zůstala dále pohřbena. V roce 1710 byly v Herculaneu objeveny zbytky starověkého římského divadla. Na předměstí Neaople se nad touto starověkou metropolí nyní rozkládá město Ercolano. 2/3 Herculanea, včetně výše zmíněného divadla, nejsou do dnešního dne odkryty.

V roce 1739 král Karel III. Španělský formou hrubého rabování uměleckých děl  zahájil  vykopávky v Herculaneu. K práci pověřil geodetického inženýra Španěla, Rocca Gioacchino Alcubierre. Později na vykopávkách pracoval i  Švýcar Karl Jakob Weber (na rozdíl od Alcubierreho si uvědomoval jejich skutečnou hodnotu, pracoval systematicky, vedl si deníky, zajímal se o rozměry staveb atd). Pracovalo se v přísném utajení. Pouze zajímavé nálezy (kresby, sochy, mozaiky, bronz, mramor atd.) byly ukládány do královy pokladnice, ostatní se zase zavalilo zemí. Král starožitnosti považoval za svůj majetek. V roce 1749 začal Alcubierre rabovat i v Pompejích.

Během 22 let vznikla z Karlova  soukromého muzea nejvýznamnější archeologická sbírka na světě.

Vykopávky v obou městech pokračují dodnes a umožňují  cestovat v čase a poznat historii (až do doby před naším letopočtem). Restaurátoři a archeologové se zároveň snaží zastavit rozpad těchto odkrytých vzácných nalezišť.

Ale zpět ke Karlu III.

Chamtivost krále a  jeho velmi amatérské a destruktivní zacházení s díly odsuzoval Johann Joachim Winckelmann, německý historik (1717-1768), zakladatel dějin umění a archeologie. Winckelmann znal pravou hodnotu nálezů. Alcubierreho považoval za bezohledného barbara a ničitele úžasných památek. Když přijel Winckelmann se zvláštním královským povolením (z Drážďan) do Kampánie, nebyl ke králi vůbec vpuštěn. Později  se Winckelmannovi podařilo dostávat k vykopávkám tajně.  Za úplatu navštěvoval  královský palác v Portici, kde se nasbírané poklady nalézaly. Navštívil i královu tajnou galerii – erotickou síň. Zde byla uzavírána erotická díla, která neodpovídala tehdejší morálce. V roce 1762 sepsal Winckelmann dopis o objevení Herculanea. Kromě systematického popisu místa také obvinil královský dvůr. Evropa se tak po 50 letech od prvních vykopávek dozvěděla o Vesuvu. Díky této první archeologické zprávě se zrodila archeologie jako věda. Soukromá královská sbírka se později změnila v mezinárodní databanku (královský dvůr byl zneuctěn). Učenci a archeologové z celého světa přijížděli oblast zkoumat. Výkopy v obou městech též měly vliv na vznik nového uměleckého směru – klasicismu. V roce 1768 byl Winckelmann zavražděn. I když se historie aktualizuje, pravidly tohoto velkého muže se badatelé řídí dodnes.

V následujících 100 letech se pouštěli do vykopávek další a další lidé. Tvořily se nové plány. V některém období probíhaly sice vykopávky smysluplně (např. pod vedením Napoleonova bratra Josefa, či švagra Murata a jeho manželky, Karoliny Bonapartové), ale mnohem více převládalo drancování a rozkrádání. "Archeologové" 18. stol. natropili hodně nevratných škod.

Teprve asi po 150 let po objevení části starověkého divadla v Herculaneu, tedy v roce 1863, začaly probíhat v Pompejích pod vedením Giuseppe Fiorelliho systematické archeologické práce, které pomohly zachovat většinou starověkého města. Fiorelli vyplnil dutiny ve ztuhlé lávě sádrou a získal tak obrazy lidí v posledních chvílích života… Odlitky měly v obličeji vrytý marný zápas se  smrtí. Mnoho památek z Pompejí je uloženo v Národním muzeu v Neapoli. Roku 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. O rok později byl areál poškozen zemětřesením.

Archeologický areál je rozdělen římskými čísly do několika regionů. Procházeli jsme téměř dva tisíce let starým  zakonzervovaným městem. Stavby zřetelně dokazovaly sociální příslušnost majitelů. Zachovalé fresky na zdech či mozaiky na chodnících dovolily nahlédnout do minulosti a ukázat zvyklosti tehdejších občanů… detaily každodenního života…

Na stěnách domů jsme spatřili i volební nápisy (již tenkrát existovaly grafity). Dále jsme shlédli obchůdky, pekárnu, kašny, studny… Navštívili jsme amfiteátry (malé a velké divadlo). I zde probíhaly, mimo jiné programy, formou exhibice gladiátorské hry. Zdejší gladiátory by bylo možné, dle informace našeho průvodce, přirovnat k dnešním kulturistům. Už kdysi se prý dokázali fanoušci u představení pěkně porvat. V zachovalém velkém divadle se i nyní konají různé akce.

Viděli jsme také zbytky Jupiterova chrámu, či basiliky.

Středobodem života v Pompejích byly veřejné lázně. Nejzachovalejší a největší – Stabijské lázně (Terme Stabiane) - pocházely z 4 stol. př. Kristem. Interiér byl rozdělen na mužskou a ženskou část. Dále se rozlišovaly podle teploty vody: 1. vlažná – tepidárium, 2. horká - caldarium a ledová – frigidarium (ledovku používali převážně pánové). V lázních se topilo a teplo bylo rozvádělo otvory v podlaze a dutých zdích.

Tehdejší soukromý dům bohatší vrstvy měl uprostřed atrium s bazénem (z otvoru ve střeše bylo možné do nádrže zachytávat dešťovou vodu). Vlevo a vpravo od středové chodby stály pokoje, do kterých měla přístup pouze rodina či nejbližší. Pro ostatní byla zařízena návštěvní místnost. Některé domy byly i patrové, s balkony do ulice. Na dům navazoval dvůr zdobený sloupovím a zahrada. Mnozí boháči vlastnili soukromé lázně a svá obydlí rozšiřovali o různé společenské místnosti. Zdi těchto prostor byly krášleny různě (někde převažovala lovecké tematika, jinde erotika, až perverznost).

Archeologové mnohé fresky vysekali a převezli do Neapole, protože v čase minulém bylo vše hanbaté v rozporu s morálkou. I zde byla díla dlouhatánský čas uschována před zraky veřejnosti.

Cestou zpět k autobusu nás v těsné blízkosti areálu města pobavili trhovci. Sehnat např. kalíšek na vajíčko (dáreček pro sběratelku) byl obrovský problém, avšak falusů a cetek s již výše zmíněnou lechtivou tematikou nabízeli prodejci mraky.

A do třetice o erotice. Navštívili jsme jeden z několika zdejších hampejzů - Lupanáre. Tohoto prostoru jakoby se výbuch sopky vůbec netkl, byl naprosto zachovalý. Pokojíky připomínaly malé kobky (téměř žádné světlo, zděná postel… pohodlí tedy asi nic moc). Obdivuhodné však byly na  zdech zachovalé fresky, informace o službách a cenách i nápisy (u)spokojených klientů. Falus byl kdysi považován za talisman. Návštěva nevěstince patřila ke každodennímu životu, Pompejané byli veeeelmi tolerantní společností. Nevěstince sloužily střední vrstvě, boháči měli své otrokyně nebo milenky.

Kosmopolitní město bylo centrem zábavy. Na rušných ulicích se nacházely bary a hostince.

Bohatí měli v domech zajištěn rozvod vody dřevěnými nebo olověnými trubkami. Lidé, používající trubky olověné, trpěli chronickými otravami (stejně jako staří Římané). Chudí používali veřejné kašny.

Kanalizace byla pouze povrchová, odpad tekl z domů přímo na vozovku. Předpokládám, že obsah stok se ve městě nezapřel. Chodníky byly vyvýšeny. Aby lidé nešlapali v binci, sloužily k přechodům přes cesty (jako dnešní zebra) naskládané velké balvany. Vozy musely mít stejný rozchod kol kvůli průjezdu mezerami mezi balvany. Bohatí se ale po městě přemísťovali především pomocí nosítek (tento servis zajišťovali otroci).

 

 

VESUV

 

Návštěvě Pompejí předcházel výšlap ke kráteru VESUVU, jedné z nejznámějších sopek světa. Vesuv je zároveň jedinou ČINNOU sopkou na evropské pevnině. Nachází se v blízkosti Neapolského zálivu cca 30 km JV od centra Neapole. Do roku 79 byl Vesuv 300 let v nečinnosti. Erupci vulkánu tenkrát vyvolalo zemětřesení. Výbuch byl mnohonásobně silnější než bomba na Hirošimu.

Vesuv patří do typů sopek, zvaných stratovulkány. Nachází se v místě střetu dvou tektonických desek. Magma uvnitř  sopky je příliš tuhé, neumožňuje průběžný únik vznikajících plynů, narůstá zde tak vnitřní tlak. Jednou za čas dochází k explozivnímu uvolnění nahromaděného tlaku, které mívá ničivé důsledky. Popel chrlí sopka i několik desítek kilometrů do výšky (proto se tenkrát v Pompejích "zatmělo"). Během exploze se uvolňují obrovská pyroklastická oblaka. Proud plynu a materiálu, dosahující teploty až 1000 °C, pak "teče" velkou rychlostí po úbočí sopky.

Výška Hory je proměnlivá, protože každý razantnější výbuch mění tvar vrcholu. V současné době se tyčí ve 1 279 m.n.m. Základ Vesuvu tvoří sopka Monte Somma. Kráter měří v obvodu 1 400 m, jeho průměr je 600 m a hloubka 216 m. Zhruba v polovině sopky stojí observatoř Eremo, která od pol. 19. stol. erupce studuje. K výbuchům Vesuvu v minulosti došlo již několikrát. Ničivé byly v roce 79, zasáhly již zmíněné Pompeje, v roce 1631 sopka zabila 3 000 lidí. Ve 20. stol. nastaly erupce v roce 1929, 1933 a poslední v roce 1944. Je celkem paradox, že  pod nevyhaslou sopkou žijí tři miliony  lidí…

 

Autobus nás klikatými cestami vyvezl až téměř nahoru a od parkoviště jsme ke kráteru šlapali po svých. U vstupného (8 €) nám mladíci (marně) vnucovali za drobný poplatek dřevěné klacky - rádoby trekové hole. Cesta nebyla náročná, za 20 minut jsme se po pravici kochali výhledy na Neapolský záliv a po levici nakukovali do místy drobně pokuřujícího kráteru Vesuvu. Cestou se daly nakoupit ve stáncích suvenýry a pohlednice.

Místní půda je zde ve výšce pod 500 m.n.m. velmi úrodná, víno z této oblasti je prý vynikající.  Do pytlíku jsme si  na památku nasbírali pár vzorků lávy.

Co více o Vesuvu a Pompejích? Doporučuji navštívit a okusit naživo, nasát atmosféru. Pro mne byla návštěva sopky i města (umocněná výkladem průvodce a shlédnutým filmovým dokumentem) nejen nahlédnutím do dávné historie a úžasným vizuálním zážitkem, ale i podnětem k zamyšlení...

Poděkování pánům řidičům CK VOMA za bezpečnou jízdu v poměrně nebezpečném terénu.

Poděkování dále panu Moravcovi za výborně odvedenou průvodcovskou práci – především za kvalitní komentáře k celému zájezdu (jeho znalosti o místech), ale i za operativnost a pružnost.

 

 Obrázky z Itálie

 

Články související s výletem do Itálie:

Neapol

Ostrov Capri

Řím - Koloseum, Fontána di Trevi, Španělské schod, Konstantinův vítězný oblouk

Řím - Vatikán, Bazilika sv. Petra, Pantheon a další

Řím- Forum Romanum, Kapitol, památník Victora Emanuela II. a další

 

Čerpáno z:

http://pompeje79.sweb.cz/21.htm

http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie/term.pl?pyroklasticke_horniny

http://www.mgplzen.cz/aktivity/rim_2004/2denA.htm

 

Předem  MOC děkuji za připomínky a úpravy.

 Filmové dokumenty:

Tajemství skrytá v  prachu

Pompeje: Tajemství zkamenělých těl