Železniční křižovatka na Černém Kříži

     Je jen málo tak romantických míst, jako nádraží na šumavském Černém Kříži. V náručí šumavských lesů, takřka v srdci Šumavy stojí už od roku 1910 nádraží, které jako kdyby svou milou a klidnou atmosférou vůbec nezapadalo do dnešní hektické a věčně uspěchané doby. Jen několikrát za den oživne jeho ospalá atmosféra „bubláním“ motoráčku mířícího do Volar, Nového Údolí, či ke břehům Lipenské přehradní nádrže.

     Jeho půvab je okouzlující za Jarních tání, podzimních dešťů a plískanic, nádherný stín skýtají za letních veder lesní velikáni, kteří tu přistupují až těsně ke kolejím. Je jen s podivem, že se kouzlem tohoto šumavského nádražíčka nenechali inspirovat filmoví tvůrci (alespoň o tom nemám žádné poznatky).Snad nejkouzelnější je Černý Kříž za dlouhých šumavských zim, kdy koleje, výhybky i staniční budovu přikryje mohutná sněhová peřina. Člověku se v tu chvíli ani věřit nechce, že už v roce 1910 ožilo toto místo hvizdem parních strojů. A že dokonce 15. listopadu téhož roku propojily železniční koleje území Čech a Bavorska. Křižovatka železničních tratí od Volar, Nové Pece(dříve Želnavy) a Nového Údolí ožila nebývalým ruchem. Teprve teď jako kdyby se ukázala prozíravost projektantů, kteří zde nechali zbudovat na místní poměry mohutnou staniční budovu. Trať mířící na Nové Údolí, Borský Mlýn (Haidmühle) a Pasov se stala hlavní tratí a tomu odpovídal i provoz na ní panující. Přesto nedokázal  odrazovat od návštěvy srnčí rodinku, která v dobách první republiky snad ke každému vlaku.

     Posílen byl zdejší železniční personál, což se ukázalo jako prozíravé ve třicátých letech minulého století, kdy si rozvoj vyžádal zavedení nepřetržitého provozu. A není divu! Vždyť do Černého kříže v té době zajížděly i rychlíky. K vidění však byly i jiné vlaky. K těm smutnějším kapitolám patřil transport uprchlíků z Uher, kteří zde byli v červnu 1945 zastaveni pouhých 8 kilometrů od bavorských hranic, aby se 24. července vydali na zpáteční cestu. Za pozornost stojí i 510 vagónů se senem, vypravených odtud za památného sucha v roce 1947 na pomoc strádajícímu vnitrozemí. Ve stejném roce se nádražní budova dočkala vodovodu, o rok později však také vzniku hraničního pásma. S rokem 1951 „usíná“ provoz na Černém Kříži takřka úplně. V Novém Údolí je trať přerušena a po 25 letech mizí hned třináct kilometrů kolejí na bavorské straně. Proto už ani nikoho příliš nezajímalo to, že v roce 1952 na Černém Kříži napadlo tolik sněhu, že jeho odklízení trvalo vojsku a odklízecímu vlaku celé tři dny. Lokomotivy se v závějích doslova ztrácely a pouze dvojice parních lokomotiv se sněhovým pluhem sem dokázala prorazit cestu.

     Roky následující nesly neomylnou příchuť úpadku. Zmizela kolejová váha, dřevěné skladiště, v roce 1960 dokonce i název Černý Kříž. V duchu Komunistické logiky byl stanice přejmenována na České Žleby, ležící 8km odtud.

     Nové časy sem přivály staré pořádky. Na průčelí železniční budovy se skví opět nápis Černý Kříž, i ten dřevěný kříž, podle kterého se toto místo jmenuje, se dočkal své obnovy. Znovu tu zastavují motoráčky, mířící do Volar, Nové Pece i Nového Údolí. Chtělo by se říci, konec dobrý, všechno dobré. Tak ať už je tomu tak navěky!