zavírání sezóny v Solvayových lomech

Od známého jsem se v restauraci dozvěděl, že v sobotu bude končit sezóna ve skanzenu Solvayovy lomy, který si plánujeme navštívit už někdy od jara. Ten človíček (má přes dva metry) je zakládajícím členem sdružení, díky jemuž skanzen vznikl. On sám tam plánoval vyjet tak někdy na jedenáctou, potom, že se tam budou dít věci. Vyrazili jsme taky nějak tak. V Bubovicích, kde ti kdo nemají povolení k vjezdu do areálu, jsme byli kolem půl dvanácté. Cesta byla dost zajímavá, mlha se dala krájet, snad podruhé v životě jsem musel použít mlhovky. Zajímavé bylo, že se držela spíš ve vyšších polohách, když jsme sjeli do údolí, bylo i vidět.

Do skanzenu to ze vsi není daleko, tak kilometr a půl. A na krátkou vzdálenost šly pořídit i pěkně barevné obrázky. Na delší už byla mlha pěkně znát.

Než jsme došli k závoře, která upozorňuje na vstup, předjela nás dvě veteránská auta. Za bránou už byly ukázky techniky, prý historické. Zase mi to připomnělo, že i já jsem historický. I když ten autobagr na tatrovce dodnes jezdí po Kladně a asi i někde bagruje.

Než jsme došli do centra veškerého dění, předjel nás vláček. K pokladně jsme se dostali právě včas, abychom stihli jeho další jízdu. Jak se ukázalo, byla dokonce slavnostní. Po čtvrt roce provozu byl slavnostně, přestřižením řetězu, otevírán nový úsek trati. Cestou jsem si všiml několika zajímavých míst, ale ta si budu muset prohlédnout, až nebude taková mlha. Když jsme se už z projížďky vraceli, všiml jsem si jedné zajímavůstky. Však si ji vyfotím, až se budeme vracet.

Vláček nás vyhodil tam, kde nás nabral. Obešli jsme si tohle centrum dění, prohlédli si veterány,

Pomalu jsme se měli k odchodu. Zastavili jsme se ještě na parkovišti mašinek, které nás doprovázely na slavnostní otevření dráhy. Jeden detail mě tu zaujal. A nakonec tu byl ten pohled, který mě upoutal už z vláčku. Krásná šibenice v mlze.

Už jsme mířili k východu, kde zrovna probíhala ukázka bagrování. Málem mě přejela couvající Praga V3S. Na rozloučení jsem ještě objevil místní sklad piva.

Za závorou nás ještě minul stařičký Land Rover a historický motocykl. Pavlína si odskočila do lesíka a cesta byla pořád ještě trochu zamlžená.

Historii šibenice jsem se dozvěděl až o týden později od Tomáše, se kterým jsme se, jak se ukázalo, těsně minuli. Ještě nedávno tam prý byla další důlní jáma, jenže v Praze je nadbytek výkopků z metra. Se souhlasem všech dotčených orgánů (včetně správy CHKO) sem pražskou haldu navezli. Nic platno, že se všude kolem vyskytují cedule upozorňující, že se nacházíme v rezervaci. Sdružení Barbora, které to tu má v pronájmu a stará se o celý areál, nemělo ani hlas poradní. Prý tam byl i nebezpečný odpad, nevím, neviděl jsem. Co ale tuším, že navezení velkého množství pražských sirnatých břidlic do vápencového krasového území, se projeví spíš dříve, než později na místních vodách. A pramen u Svatého Jana pod Skalou je vlastně za rohem. Tak tu na kopečku vzniklém z bývalého lomu alespoň byla vztyčena šibenice. Prý je větší turistickou atrakcí než vláčky.