Zašovské poutní místo Stračka

Podle pověsti se o jeho vznik přičinil raněný středověký rytíř skrývající se v hlubokém hvozdu před Tatary. Po několika dnech bloudění divočinou utmácen večer ulehl ke spánku a ve snu jej navštívila Panna Maria držící v jedné ruce Ježíška. Tou druhou, volnou, k němu spustila šňůru a vybídla jej, aby se jí chopil a kráčel za ní. Když se druhý den ráno vzbudil, nacházel se u studánky s léčivou vodou, která mu zachránila život. Pln vděku pak rytíř odpřisáhl, že nechá u pramene zbudovat kapli s obrazem Panny Marie namalovaným přesně tak, jak ji viděl ve snu.

Tento gotický obraz je zřejmě nejstarší Valašskou Madonou a nejprve zdobil starý zašovský kostelík zasvěcený sv.Anně. Roku 1725 byl po zbudování nového poutního chrámu na jeho hlavní oltář s velkou slávou přenesen.

 

Mniši ze zašovského trinitářského kláštera mající kladný vztah k přírodě, pak studánku jménem Stračka upravili. Později zde vztyčili památeční kamenný kříž, jehož podstavcem údajně zázračná voda z pramene odtékala. Léta Páně 1895 nechal farář P.J.Odstrčil ve skalnaté stráni nad studánkou vyhloubit jeskyňku. Do ní byla umístěna plastika Panny Marie a od těch časů jsou tady v Zašové „Valašské Lurdy.“

Tato Madona byla během druhé světové války přenesena do poutního chrámu a nahradila ji nová skulptura Panny Marie Zašovské.

 

Poutníci zázračný pramen již v minulosti v hojném počtu navštěvovali, ale ne všichni se tu vhodně chovali. Stalo se roku 1857 po pouti, že několik individuí z Nového Jičína svým zhovadilým konáním vzbudilo veřejné pohoršení, neboť tady u Stračky tancovali!

Vzápětí prý následoval Boží trest: ze svahu se utrhla skála a zavalila je! Patnáct zohavených mrtvol bylo po odklizení závalu pohřbeno na zašovském hřbitově.

 

Začátkem třetího tisíciletí proběhla rekonstrukce celého poutního areálu a já můžu potvrdit, že se jedná o velmi pěkné a příjemné zákoutí, jehož jediným zádrhelem je snad jen to, že se tu vždy nachází spousta lidí.

Mnozí si vodu z pramene stáčejí do přinesených kanystrů a já musel nějakou dobu čekat, než na mne přišla řada a mohl tekutinu z pramene alespoň z hrnku ochutnat.

Chuť této údajně zázračné voděnky byla sice skvělá, ale namísto povzbuzujícího účinku u mne vyvolala fatální zapomnění: ačkoliv jsem předtím pár obrázků jeskyňky a sochy Panny Marie pořídil, jak na smrt jsem zapomněl na celkový snímek poutního areálu, který tím pádem v mé Fotogalerii chybí...