Zašová - sochy Františka Pavlici

Na dvou místech obce jsem narazil na ukázky sochařské tvorby místního, poněkud kontroverzního rodáka – Františka Pavlici, údajně posledního žijícího zašovského kameníka.

Tento amatérský malíř a sochař samouk se narodil roku 1915. Prvním jeho zaměstnáním byla práce ve slévárně a po válce se stal příšlušníkem Sboru Národní Bezpečnosti – tedy „esenbákem.“

V Zašové působil jako tajemník MNV, organizoval výstavy uměleckých prací místních a staral se o obecní kroniku. Pavlica proslul na pohřbech spoluobčanů jako svérázný řečník.

 

(Což kupodivu dobře znám i z mého rodného městečka, kde jsme měli jemu podobného, ale vcelku oblíbeného a majícího přezdívku „komunistický panáček.“)

 

U Františka Pavlici se už v mládí projevila záliba v malování, kterou dále zdokonaloval školením a setkáváním s umělci. Některé jeho akvarely a olejomalby byly vystavovány na celostátních výstavách v Praze, Ostravě a jiných městech. Od roku 1964 se začal věnovat skleněné mozaice a figurální plastice.

Ve stanici Rožnov pod Radhoštěm vytvořil na stěně čekárny mozaiku znázorňující okrojovaný tančící valašský pár. Pro rodnou Zašovou vytvořil bustu J.A.Komenského (umístěnou na škole), sochu Valašského Rebela (i s rebelkou) stojící v parčíku před chrámem Navštívení Panny Marie a sousoší Valašská rodina u poutního místa Stračka.

 

Roku 1989, kdy František Pavlica zemřel, se volalo po odstranění jeho soch či alespoň přestěhování. Došlo k tomu ale jen u sousoší Valašské rodiny, stojící původně před vstupem na poutní místo a to bylo přesunuto asi o 200 m dál směrem k centru obce, z níž kolem něj a ke Stračce vede hlavní přístupový chodník.

 

Já Pavlicovy olejomalby, akvarely, ba ani tu mozaiku ve vlakové čekárně v Rožnově nikdy neviděl, takže je nemůžu posoudit... ale jeho skulptury mne tedy nijak neohromily.

Jistě – jakýsi fortel na nich znát je, zvláště u Valašské rodiny, která jím byla údajně vysochána z jediného kusu pískovcové skály nalezené v Kerlově lomu. Ale jak tohle sousoší, tak i socha Valašského Rebela, na mne osobně působilo jaksi neforemně a z esetického hlediska mi vůbec nic neříkalo.

 

(Ale berte to, prosím, s rezervou – je to jen můj názor...)