Zákupy – barokní zámecká zahrada

Součástí zámeckého areálu v Zákupech je mj. barokní zahrada italského – či přesněji řečeno toskánského - typu. Zahrada sice nevelká, ale jistě velmi půvabná, zajímavá i vysoce atraktivní. Stejně jako sousední anglický park je volně přístupná, a to v čase od 9,00 do 20,00 hod. (platí pro hlavní sezonu květen až září). Celá zahrada má rozlohu necelého hektaru a její vznik je datován do poslední čtvrtiny 17. století.

To nejpodstatnější ale přišlo až na počátku století následujícího a i zde platilo, že je potřeba za vším hledat ženu. V tomto případě to byla Anna Marie Františka Terezie, princezna Sasko-Lauenburská, hraběnka z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánská v jedné osobě. Její manžel Giovanni Gaston byl sice posledním příslušníkem rodu Medici, ale byl to homosexuál a svazek byl uzavřen pouze z politických důvodů.

Po úpravě z počátku 18. století zde vznikla zřejmě nejvýznamnější terasová zahrada italského typu u nás. Předpokládá se, že její podobu určil svým projektem významný barokní architekt italského původu Octavio Broggio nebo pražský stavitel Jan Jindřich Klingenleitner.

Dominantou zahrady jsou dvě jižní terasy s odpočívadlem. Stupně teras spojuje centrálně situované schodiště. Opěrné zdi jsou vlastně nádherným teatronem členěným mělkými nikami ve „skalnatých“ stěnách vodních kaskád. Mezi niky jsou umístěny mužské (atlanti) a ženské (karyatidy) polopostavy nesoucí kamennou římsu. Pokud postavy tvoří dvojice, objímají se. Střední kvádry mají podobu maskaronů. Kamenné prvky byly původně výrazně polychromovány.

Je škoda, že do současnosti se z původní zahrady dochovaly jen tyto terasy (i když rozhodně stojí za vidění). V 18. století bychom zde totiž našli také čtyři grotty, množství soch a ozdobných váz, skleníky, střelnici, kuželnu, altán i různé fontány, do kterých byla dopravována voda z rezervoáru vodárny za zámkem. Ta vznikla v letech 1710 až 1711 a zásobovala ji voda z mlýnského potoka, vedeného přes někdejší zámecký rybník.

Zahrada byla vážně poškozena za slezských válek (v roce 1744) i během selského povstání (rok 1775). Úpravy zde pak proběhly v polovině 19. století (architekt Jan Bělský) a v 70. letech minulého století (Sadovnické středisko ZTŠ Děčín – Libverda). Při této rekonstrukci ale nebyl obnoven vodní systém a zanedlouho došlo k postupnému rozkrádání kamenných balustrád. Zahrada se ocitla opět v havarijním stavu, protože horní část třístupňové terasy se začala propadat do sklepení.

Prohlédnout si tak dnes můžeme jen spodní, nejvyšší, část terasy. Rekonstrukce tohoto prostoru teprve začíná. Vstup na terasy je zatím uzavřen a také trpaslík ve fontáně svou pěstí stále ještě hrozí jen „na sucho“. Přesto všechno je ale zdejší italská zahrada - i bez šumění vodních kaskád - místem navštíveníhodným a příjemný relax nabízejícím. Navíc by v těchto místech očekával kousek Toskánska asi jen málokdo.