Zajímavé skalní a kamenné útvary na sever od hřebenovky Sulov - Mosty u Jablunkova, díl 2. (oblast Kozích hřbetů)

Hřeben „Kozích hřbetů“ je pomyslným pokračováním skalních útvarů od vrcholu „Nad Kršlí“ ( https://www.turistika.cz/mista/skalnaty-vrchol-nad-krsli/detail ) a výraznějších propadlin v okolí vrcholu „Skalka“ ( https://www.turistika.cz/mista/vylet-udolim-skalky/detail ). Kratší a relativně snadno dostupný hřebínek severně od vrcholu i stejnojmenné národní přírodní rezervace „Malý Polom“ je nepochybně velmi zajímavým místem a oblastí se kterou jsem se seznamoval během několika výletů. Pokusil jsem se v několika následujících článcích něco napsat a zde se pokusím udělat jakýsi souhrn i dodat něco nového.

 

https://www.turistika.cz/vylety/odpoledni-a-vecerni-vylet-z-vlcich-skal-pres-nocni-velky-polom-az-do-mostu-u-jablunkova/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/kozi-hrbety-nejprve-trochu-s-posmeskem-a-pozdeji-s-velkym-respektem/detail

 

Popis bych mohl začít ze severní strany, ale vhodnější je určitě ze strany opačné. Zajímavost útvarů v tomto směru stoupá s přímou úměrou jejich velikosti a obtížnosti. Můžeme se zde dostat od červené turistické trasy a zároveň Cyrilometodějské stezky, té spíš kratší, vedoucí z Pusteven až k Bocanovicím o délce přibližně 67,5 km. Další možná inspirace a výzva pro nejdelší letní dny. Podle pohledu do mapy a toho co jsem si už prošel, to na „jeden zátah“ bude solidní „maso“. Nejdelší trasou Cyrilometodějské stezky je spojnice Pustevny – Velehrad o délce 159 km. Ze Svatého Kopečku u Olomouce do Velehradu měří 112 km a existují i trasy kratší. Dost možností na letní inspirace na dny, kdy bude pod mrakem.

 

Zpět k beskydským Kozím hřbetům. Délka hřebínku je jen o něco více než kilometr, ale postupně od jihu uvidíme zástupce nejroztodivnějších skalních útvarů i přírody. Míst, která jsou svým způsobem i umě skryta běžným pohledům. Kdo o těchto útvarech neví a nepodívá se ani do mapy, tak je může velice lehce přejít a říct, že se jedná o vcelku běžný hřebínek – skoro rovinu. Od Cyrilometodějské stezky a rozcestníku „Malý Polom – hřeben“ se zvedá jen velmi pozvolně od nadmořské výšky 950 m.n.m. až k 986 m.n.m. vrcholu. Na první pohled se tato část může zdát méně zajímavá jak například části červené turistické trasy mezi „Mechovým“ pramenem 400 metrů jihovýchodně od vrcholu „Nad Kršlí“ a západního „hrotu“ NPR „Malý Polom“ (osobně tento asi 300 metrů dlouhý úsek považuji za nejkrásnější na celé trase mezi Sulovem a Mosty u Jablunkova) nebo delší, ale podobně krásný úsek červené mezi rozcestníkem „Malý Polom – hřeben“ a následujícím rozcestníkem „Čuboňov“ o délce přibližně 2,5 km. Podél této trasy se nachází spousta pramenů a pramenišť jež se nakonec stávají řekou, podle níž dostala velká oblast v údolí jméno – Lomná.

 

K prvním zajímavým skalním útvarům můžeme dojít tak, že si jich prakticky nemusíme vůbec všimnout. Nejprve musíme najít cestičku po které se dostaneme na hřeben. Je třeba trochu improvizovat a číst krajinu. Nevede zde žádná značená cesta, to ale neznamená, že by místo bylo zcela neznámé. Nakonec se člověk na hřebenovou cestičku dostane a stačí ji jen sledovat. Tam kde stoupání přestává, tedy v okolí vrcholu a v počáteční oblasti lesu je třeba trochu zpozornět, jinak místo úplně lehce projdeme. Je třeba sledovat levou stranu, tedy západní svah nad Cyrilometodějskou stezkou, tentokráte vedoucí po modré turistické trase. V jistých okamžicích můžeme spatřit určitou „hranu zlomu“. To je to pravé co nás zajímá. Jedná se o oddělené skupinky malých mrazových srubů, vhodnější by bylo použit zdrobnělinu tohoto výrazu, nedaleko jejichž temene vede hřebenová lesní cesta. Nejsou velké, ale kdo chce, tak zde může najít určitou krásu a dokonce i divočinu padlých stromů a těchto umě skrytých útvarů. Slabší odvar „skalek“ na Javořince ( https://www.turistika.cz/mista/kouzelny-skalnaty-hrebinek-javorina/detail ).

 

V malém měřítku se zde nacházejí i nevšední „skalní hříbky“. Nyní můžeme pokračovat jen kousek na další místo s otevřeným pohledem do údolí Horní Lomné a především na protější vrcholy Úplaz, Velký Polom a Mionší vrch. V době kdy jsem zde byl, tak byla celková atmosféra laděna velice tajemně. Kopce byly zahaleny mlhou a jen výjimečně se snažily vykouknout. Počasí, kterou si jedno z nejtajemnějších, nejznámějších (v reálu a celé síle jen hrstce vyvolených) i nejpřísněji chráněných území v Moravskoslezských Beskydech nepochybně zaslouží. Každý turista v naši zemi ať už je odkudkoli bude tušit, že existuje něco jako prales Mionší. Národní přírodní rezervace s naučnou stezkou, která kopíruje některé jeho hranice, je podle určitých informací (například na mapy.cz/turisticka nebo informačních listů dostupných, alespoň když jsem tam byl, v informačním centru) přístupná pouze s průvodcem. Podle známých pravidel bych si myslel, že pokud nepřekročím „červenou“ hranici s NPR a půjdu po lesní cestě, tak bych zde teoreticky mohl jít i sám bez průvodce, ale asi to má jiný závažnější důvod. Podle dalších informací má být trasa dotýkající se jen malé části NPR (asi půl kilometru ve výšce přibližně 800 m.n.m.) přístupná jen sezónně. V roce 2018 se slavil „Rok pralesů“ a taktéž 160 let od vyhlášení NPR Boubín – největšího pralesa ve střední Evropě a taktéž 180 let od vyhlášení jeho „sourozence“ NPR Žofínského pralesa. Spolu s NPR Mionší se jedná o tři veřejnosti zcela nepřístupné pralesy mající nepochybně nadregionální význam.

 

Boubínský prales s plochou 686 ha je největší, následuje NPR Kněhyně – Čertův Mlýn s plochou 195 ha, prales Mionší s rozlohou 169 ha, teprve poté následuje Žofínský prales se 103 ha. Mezi národními přírodními rezervacemi rozlohou vyhrává NPR „Praděd“ s více než desetinásobně větší rozlohou než NPR Mionší. Z několika stran obklopuje NPR Mionší další přírodní rezervace Úplaz. Ta má několik oddělených částí. Nejdelší spojnici s NPR Mionší má na západě a podobně dlouhé jsou na jižní a východní hranici. Přímým pokračováním PR Úplaz je i PR Velký Polom.

 

NPR Mionší se nachází v nadmořské výše 720 až cca 950 m.n.m. Chrání se zde zbytky jedlobukového pralesa s javorem klene a smrkem. Podle odborných článků se má jednat o svahy ovlivňované erozními, zvětrávacími, „odnosnými“ a dalšími vlivy ovlivňujícími profil terénu a odhalující podloží. Znalci těmto procesům souhrnně říkají jednoduše a jasně „denudace“. Také mezi tyto procesy patří nejrůznější sesuvy, atd. Podle mapy i dalších zdrojů se zde mají, v okolí vrcholu Úplaz, který je již v NPR Mionší, nacházet i menší skalky a jinde na prudkých svazích by měly existovat výrazná řečiště jež níže vytvářejí na východní straně „Mionší potok“ a na straně západní potok „Úplaz“.

 

Zajímavými rostlinami, které jsou v Beskydech vcelku běžné, ale i tak chráněné, jsou například výrazné pozdně letní hořce tolitovité. Jinak by zde měly růst i nejrůznější kyčelnice, měsíčnice, lilie zlatohlavé, sněženky, udatny, „divoké“ orchideje – prstnatce, hlavinky a také třeba i mečík střechovitý (ten jsem pozoroval v jednom vcelku travou zarostlém místě nedaleko kříže v Horečkách nad obcí Ostravice a to bylo mé jediné pozorování této kvetoucí rostliny před mnoha lety. Na druhou stranu, hořec jsem viděl prakticky všude, podobně jako jednu z nejjedovatějších rostlin vůbec – oměj tuhý moravský, který jsem pozoroval v květu i na více turisticky frekventovaných cestách Radhošťské hornatiny).

 

Taktéž se tvrdí, že NPR Mionší je výraznou mykologickou oblastí, podobně jako Kutaný, Salajka, Razula a Smradlava.

 

Před rokem 1989 bylo možné navštívit NPR Mionší s průvodcem. Toto je v současnosti zrušeno a tato národní přírodní rezervace není veřejnosti přístupná vůbec.

 

Tolik poněkud rozsáhleji, vzhledem k „Roku pralesů“ a jeden z možných pohledů na tuto přírodní oázu klidu založenou v roce 1954. Další úchvatný pohled na odborníky zmiňované prudké svahy je z „hlavní“ cesty podél potoku Lomná, zejména v okolí přítoku Rusňok. Toto jsou asi jediné možnosti, které nabízí alespoň nějaký zážitek z tajemného Mionší. Na stránkách pojednávajících o maloplošných zvláště chráněných území NATURA 2000 se uvádí, že by se zde po naučné stezce mohlo jít s průvodcem. Naopak v infocentru mě před několika lety řekli, že si ji mohu projít sám. Ze všech těchto informací jsem, upřimně řečeno, trochu „jelen“. Nevadí, asi je dobře, když některá místa zůstanou člověku utajena. :-)

 

Na „Kozích hřbetech“ se pohybuji v době, kdy už je zde trochu sněhu. Dívám se do údolí a jen na malý okamžik zahlédnu něco málo z protějších kopců. Pokud jsem zatím z „miniskalek“ poněkud zklamán, tak zde si trochu zlepšuji náladu. Přibližuji se už k něčemu co vypadá drsněji. Skalní útvar je větší a tak jej již klidně menší skalkou nazvat mohu. Na jejím vrcholu je také krásný pohled jak ve směru hřebene, do lesa výrazněji klesající, tak i do údolí Horní Lomné. Cestička obcházející skalku je kamenitá a některé z kamenů nejsou úplně stabilní. Pří chůzi je třeba být trochu opatrnější a to zejména při mokrém nebo zledovatělém povrchu.

 

Zde jsem se při jednom výletu otočil a pokračoval od rozcestí „Malý Polom – hřeben“ a pak po červené turistické trase směr Burkův vrch, Muřinkový vrch, Velký Polom, okolo rozhledny Tetřev až do Mostů u Jablunkova a odtud vlakem domů.

 

Pokud bychom pokračovali od této menší, ale krásné skalky, jediné o kterou při cestě těmito Kozími hřbety „zakopnete“, tak dojdeme k nejvýraznější části celého tohoto hřebenu. Pro změnu se bude nacházet po pravé straně (východní svah), jen kousek od strmého klesání k rozcestníku „Kozí hřbety – Václavičky“. Zde se nachází, možná druhou desítku metrů vysoký sráz, jehož opatrné „objevování“ jsem popsal v tomto článku.

 

https://www.turistika.cz/mista/kozi-hrbety-nejprve-trochu-s-posmeskem-a-pozdeji-s-velkym-respektem/detail

 

Popis Kozích hřbetů bych tady ukončil s tím, že by se pokračováním mohl považovat i severozápadní hřeben do údolí „Skalky“ popsaném zde:

 

https://www.turistika.cz/mista/vylet-udolim-skalky/detail