Záhadný kopec Štandl.

     Nyní popíši jeden výrazný kopec nedaleko Místku opředený pověstmi a legendami. Věděl jsem o něm už nějakou dobu i o něčem tajemném vznášejícím se nad ním nebo spíše pod ním. Nikdy jsem si ovšem nenašel čas jej navštívit. Příliš blízko Ostravě abych se zde zastavoval, když jsem mířil převážně někam do „Ráje na Zemi“ jménem Valašsko. Před pár týdny nebo nyní už spíš měsíci mě zaujala krátká zpráva v jedné regionální televizi, že by se v Místku mělo nacházet nově otevřené „Muzeum meteoritů“. Místo velice nevšední a tak v letošních dnech státních svátků jsem neodolal a vydal se „za humna“. Muzeum jsem popsal v jednom z předešlých článků:

    https://www.turistika.cz/mista/muzeum-meteoritu/detail

    Od „Muzea meteoritů“ na nám. Svobody nedaleko „Myší díry“ se vydávám západním směrem přes hlavní ulici se jménem „Ostravská“ kolem gymnázia Petra Bezruče až nakonec najdu podchod pod rondelem spojujícím nejvýznamnější silniční tepny mezi Místkem, Ostravou, Frýdlantem nad Ostravicí a Příborem a kolem obchodních center pokračuji stále přibližně západním směrem. Člověka, který venčí psa (dá se tedy čekat, že bude místní) se ptám na nejvhodnější cestu na vrchol významné krajinné siluety při pohledu z Frýdku-Místku. Kopec, který při každé cestě na chatu na Ostravici už od „Dolu Staříč I“ jednoznačně přitahoval mou pozornost. Byl to první kopec, jakási předehra k několik desítek kilometrů vzdálených navazujících Palkovických a Metylovických Hůrek, následně korunovaných majestátnými vrcholy beskydských „LEGEND“. Vzpomínám i jednu cestu na kole po práci již pozdě za tmy a ještě při bouřce. Pohled na blesky šlehající na vrchol tohoto kopce působily děsivě. Snažil jsem se velice rychle jet na chatu abych se vyhnul dešti, ale především bleskům. To se nakonec podařilo – možná mě „slejváček“ dostihl, ale blesky naštěstí ne. Atmosféru toho večera si velice živě pamatuji dodnes. A na chatě už myslím zase svítili hvězdičky. I to ukazovalo, že se nejedná o nějaký bezvýznamný kopec v krajině. Až později jsem se dočetl jaké tajemné pověsti kolem tohoto kopce kolují.

     Dostávám informaci, že je možné projít pod mostem kde dělníci ještě něco dodělávají a pak přímo přes pole. To nemusí být ve všech případech zrovna nejvhodnější cesta, ale dělníci mě nevyhánějí a pole není zarostlé ničím vysokým, spíš leží „ladem“. Času mnoho nemám, usmyslel jsem si, že po „Štandlu“ si dám jako výzvu cestu až do Ostravy. Tu trasu ujdu, ale kolem kostela sv. Kateřiny v Hrabové procházím již za tmy. Trasa mě nečekaně překvapila spoustou zajímavostí, nádherných výhledů a tak si určitě zaslouží samostatný článek. Nyní se ovšem vrátím ke kopci který se nad okolním terénem zvedá jen o přibližně 65 metrů, ale i tak v rovinách před Frýdkem – Místkem vypadá mohutně. Jak by ne, sestup severozápadním svahem bude také velice hezký. Největší zajímavost najdu na samotném vrcholu. K němu se musím nejprve proplést místy světlejším, místy zarostlejším lesem. Stoupání není nijak náročné a po chvíli jsem i na žluté turistické trase k jejímuž počátku bych se patrně dostal později. Jak se nyní dívám do mapy, tak by to nebylo ani o moc dál. Po silnici se zvláštním jménem Collo-louky a dále po hlavní cestě „17. listopadu“ bych se po zhruba dvou až tří stech metrech dostal na odbočku pojmenovanou „Pod Štandlem“ a pokračoval doprava. To je již i žlutá turistická trasa kolem vrcholu. Nevede až přímo na vrchol, což je možná i z bezpečnostních důvodů, jak později uvedu.

     Já jsem si ovšem vybral „přirozenou“ přímou cestu, nikdo mě z ní nevyhnal, ale ostatním bych doporučil spíš tu po značené turistické trase. Kopec, ač vypadá velice mohutně, tak až tak vysoký není. Traduje se dokonce i to, že nevznikl úplně přirozenou cestou. Možná vznikl uměle! Jisté to ovšem není. Tvrdí se, že kopec je možná obrovskou mohylou. A to mohylou vystavěnou velmi významnému bojovníkovi. Prý se na jejím dnu nachází do sebe vložené tři rakve. Jedna železná, v ní menší stříbrná a nakonec nejmenší zlatá. A kdo slavný se zlatým mečem v ní odpočívá?

     Samotný vůdce Atilla! Podle pověsti na ni hlínu nosili samotní spolubojovníci. Předpokládá se, že obyvatelé zde byli již od pozdní doby kamenné, slavném období eneolitu (tedy také by se dalo říct doby „měděné“ přibližně mezi čtyřmi až dvěma tisíci léty před našim letopočtem) až po období ještě slavnější a to halštatské až laténské. Nejvýznamnější keltské území bylo na západním Slovensku a z tohoto pohledu nemusí být předešlé řádky zcela nereálné. Období Halštatské je časově určeno sedmým až přibližně pátým stoletím před naším letopočtem. Keltové v tomto období vytvářeli často i dřevem zpevněné hrobky – mohyly. Kdo ví? Pokud by to byla pravda, tak by se vskutku jednalo o úctyhodnou stavbu.

     Jinde se naopak tvrdí, že na kopci Štandl byla dávná vojenská pevnost a v podzemí vedly chodby až do samotného nynějšího Místku.

     Jako poslední je ta o jeptišce nebo také o „Černé Barboře“. Kdysi dávno se v kostele potkali bohatý pán, mocný majitel panství a krásná jeptiška. To se stává. Bohužel si oba padli do očí a to byl pomalý a jistý začátek jejího hořkého konce. Postupem času se do sebe více a více zamilovávali až nakonec neodolali. Velmi těžce se odolává a vzdoruje něčemu co oba od srdce chtějí. Bohužel dotyčná také už dříve dala slib samotnému Pánubohu. V čase, kdy si pro ní chtěl bohatý pán přijít do jeskyně, kde se do té doby potajmu scházeli a odvést na své panství, se strhla taková „ulicha“, hromy a blesky buráceli do kopce až se ozvala obrovská rána a skála na vrcholu se propadla do země. Jeptišku Barboru zasypala a dodnes zde prý prosí o vysvobození. Občas se také říká, že na vrcholu její smutná duše stále chodí. :-(

      Kdo ví co na těch všech pověstech je pravdou já vím jen to, že možná ani ne měsíc po návštěvě Štandlu, jsem na jiném, ne až tak vzdáleném vrcholu už při velkém šeru bočním pohledem zahlédl malou, tmavou, lehce se nad zemí vznášející postavu. Skoro bych řekl, že i v tom velkém šeru byla trochu průhledná. Ten pohled byl velice zajímavý. Nejzajímavější bylo to, že jsem ani necítil nějaký neklid, nervozitu. Skoro bych si i s klidem na vedlejší malou skalku nebo spíš jen jakýsi větší kamenný hříbek sedl. Nakonec, do hor většinou chodím sám a tak by mě nějaká společnost na chvíli vůbec nevadila. Možná to byla samotná duše jeptišky Barbory, která mě před nějakým časem viděla na opačné straně Frýdku – Místku, jak se zvláštním zaujetím, ale i klidem v duši dlouhou dobu nakukuji někam, kam bych spíš neměl! Jak se jmenoval onen druhý kopec nebo spíš už hora?

     Nic menšího než pověstmi opředený protějšek rozpukaného vrcholu Gírová. Kopec, kde by také měly být ukryty poklady, kopec se jménem Godula. Vrchol jehož západní svah velmi poctivě spadá do údolí a sem tam se najdou i velice solidní srázy, které budí respekt.

     Kdo ví, jak je veškeré podzemí mezi sebou propojeno? Také jako u podobných míst se i na Štandlu říká, že se v jeden jediný den v roce „otevírá zem“ a odkrývají poklady. Dotyčný to ovšem nesmí nikdy nikomu říct, jinak se veškeré zlato a drahé kamení navždy ztratí. A nejen to, stihne jej tvrdý trest a skončí mrtvý tam, kde se zmocnil toho, co mu nikdy nepatřilo.

     Ale zpět ke kopci. V okamžiku, kde jsem byl poprvé a zatím naposledy na Štandlu, jsem si připomněl jen pár pověstí. Také jsem si vzpomněl na jednu fotku ukazující malou díru, možná jen pro jezevce, která vypadala, že bude jen mírně klesat. Možná jen nějaký bezvýznamný odtok, možná jen malinký sklep. Když se proderu mezi větvemi a dostanu na schůdnější cestičku tak si na to pochopitelně vzpomenu. Trochu se přepínám do režimu „průzkum“ a podvědomě hledám propadliny nebo nějaké místo se skalkami. Běží dlouhé minuty a zatím nic nevidím. Zdaleka ovšem ještě nejsem na vrcholu. Po chvíli mě po pravici zaujme zvlněná krajina a tak zpozorním. Zpozorním správně. Takový typ krajiny nebývá běžný a stojí za prozkoumání. Tuším, že se mohu blížit ke správnému místu a že „přihořívá“. Odbočím doprava po pěšince a zase vpravo vidím relativně hlubokou propadlinu. Jsem v „civilním“, ale zvědavost mi nedá. Z dáli slyším i motorky kluků, kteří si také našli zajímavou činnost na krásné, sluncem prozářené podzimní odpoledně. Dole v propadlině je napadané roští a přes něj moc nevidím. Zkouším si i trochu posvítit, ale nic zvláštního nevidím. Nic co by se podobalo oné jeskyni. Nejsem si jistý, ale vracím se a po svahu stoupám nahoru. To se podaří aniž bych uklouzl, takže je vše v pořádku. Těžko bych asi zde někomu vysvětloval, že jsem šel zkoumat jeskyni…

     „Dyť tady přece žádná jeskyně není“ a asi by si i klepali na čelo. Jdu dál, třeba budu mít více štěstí. Hledám a vidím jakési valy a příkopy dávného opevnění, ale představit si jak strážní hrad asi vypadal se mi příliš nedaří. Patrně příliš velký nebyl. Na druhou stranu je faktem to, že jsem místo zdaleka neprozkoumal celé. Krásná oblast i kdybych našel jen toto. Za chvíli je má snaha vedená zvědavostí korunovaná úspěchem. Co úspěchem…

    On je to spíš skutečný ŠOK!

     Pod betonovým panelem na mě zírá temný otvor. Ne úplně malý. Nemyslím, že by byl problém se protáhnout (horší by bylo se vrátit nahoru). Čekal jsem mírně klesající chodbu po které bych mohl relativně bezpečně doklouzat až dolů. Upřimně řečeno, čekal jsem jen otvor to kterého bych možná v nejlepším vsunul nohy. Realita byla milým šokem. Vidím něco, co kopci v mých očích dává stovky kladných bodů navíc. Je zvláštní, jak jsem nad tímto tajemným otvorem „poskakoval“ aniž bych si příliš bral k srdci rizika, která mohou nastat. Určitě jsem si jich byl vědom, ale byly nějak v hloubi myšlenek a moc na povrch nevyplouvaly. Byl jsem ve svém živlu a krajina mě opět překvapila tím, že vše může být úplně jinak než čekám. Krásný a relativně teplý podzimní den dával tajemnosti místa další rozměr. Nevím ze kterých míst fotit lépe. Výjimečně jsem si nebral lepší svítilnu,která by dokázala místo dostatečně osvětlit. Oproti představě mírně klesající plazivky vidím přesný opak. Mému zvědavému pohledu se otevírá poctivá propast. Vím, že pokud bych udělal špatný pohyb nebo se zem (strop jeskyně nebo komory) pode mnou propadl, tak se již nahoru v žádném případě nedostanu. Navíc tento vstup je pro prolezení (protáhnutí) dolů asi dostatečný, ale nahoru by to chtělo spoustu síly. Jistotou je to, že dno je mnohem, mnohem níž než bych dosáhl nohama.

    Jsem zde sám a vím, že na takovýto výkon ještě technicky, psychicky ani fyzicky nemám. Strach vyhrál, ale nevadí mi to. Rozum říká ne. Velmi dobře si totiž pamatuje na „průzkumné touhy“, kde jsem viděl krásná nevšední místa, ale návrat na povrch byl takový, že jsem v určitých okamžicích v něj „skoro“ přestával věřit. V té době bych v případě neúspěchu měl i „bonus“ tvrdého pádu z několik desítek metrů vysoké skály – BRRR! Inu „mladická nerozvážnost“. Stejně jako nyní i tehdy před mnoha a mnoha léty, kdy jsem byl i mnohem hubenější, vytrénovanější a silnější než dnes, jsem nechal nejdůležitějšího KAMARÁDA – lano, doma.

    Jsem starší, snad i rozumnější a zkušenější a tak jsem otázku „Jak to vypadá dole?“ přenechal zkušenějším. Můj odhad celkové délky vertikály je minimálně, pět, šest, sedm, možní i více metrů. Jestli se jedná „jen“ o tuto propast nebo se dole větví na další chodby vedoucí třeba až do Místku nevím. Také mohu říct, že v tom okamžiku jsem neslyšel žádný hlas jeptišky, která by mě prosila o vysvobození nebo naopak abych k ní přišel. V obou případech bychom tam asi zůstali uvězněni oba. Před pár dny jsem dokonce objevil nějaké fotky, kde se jeskyňář jednolanovou technikou dostával dolů. A pokud většina fotek nevyjádří úplně celou děsivost propastí, tak zde naznačovaly, že mé odhady hloubky mohou být, světe div se, nedoceněny…

    Určitě bych toto místo nazval jeskyní – velikostí a rozměry určitě. Spíš se bude jednat o umělou (částečně, možná i úplně) šachtici vedoucí někam. Význam? Netuším... Že by to skutečně byla ona keltská pohřební komora? To co jsem viděl ale asi hloubku více než 60 metrů (přibližné výšky kopce) nemá.

     Krásné místo, které si určitě u dobrodruhů zaslouží zhlédnutí, ale s malými dětmi, případně psy bych se tomuto místu raději obloukem vyhnul.

     Ať už tento podzemní objekt vznikl jak chtěl, tak vypadá mnohem děsivěji než „Jeskyně ve Skalici“ vzdálená asi pět až sedm kilometrů jihovýchodně vzdušnou čarou odtud nedaleko kostela sv. Martina ve Skalici.