Výlet k "Ledovým slujím" a skalám u Vranova nad Dyjí, díl první.

      Výlet už jsem měl dlouhou dobu v plánu, ale vždy jsem to nakonec vzdal kvůli komplikované dopravě z opačného konce Moravy. Nakonec zvědavost nedala a tak jsem to riskl. Světe div se, nějaké spoje se zkombinovat podařilo a tak najednou už sedím ve vlaku, který vyjíždí v 5h38 z Ostravy – Svinova směrem do Přerova (Os3302). Zde bych měl přestoupit na spoj, který by mě normálně dovezl až do brněnského hlavního nádraží. Ovšem měl jsem to „štěstí“, že tento spoj měl bonus a tím byla výluka. Tak jsem v Nezamyslicích přestoupil na autobus a ten mě dovezl až před hlavní brněnské vlakové nádraží. Zde jsem měl možnost buď jet nějakým místním spojem (tramvají), pro změnu na autobusové nádraží Zvonařka nebo cestu překonat pěšky. Zvolil jsem druhou variantu, protože jsem si myslel, že to bude s menším zmatkem. Měl jsem za to, že vím, kde „Zvonařka“ je, ale realita byla trochu jiná. Pamatoval jsem si to, že od hlavního vstupu vlakového nádraží musím sejít pod mostem a že už „jen kousek“ za ním to je. Sice jsem byl trochu nervóznější, jestli přesun stihnu, ale při přípravě doma jsem mu moc velký čas nevěnoval. A to byla velká chyba. Sice jsem měl „v záloze“ i další autobusový spoj směrem Znojmo a pak i Vranov nad Dyjí, ale to by byla vcelku velká, minimálně hodinová časová ztráta, což by byla velká škoda. Tím by mé vcelku smělé plány šly v niveč.

 

      Na přesun z výlukového autobusu, který přijel s mírným zpožděním, jsem měl asi čtvrt hodiny času k odjezdu autobusu směrem Znojmo (jednalo se o „sdruženou“ linku), která po chvíli pokračovala ze Znojma směrem až do Vranova. Nečekaně (možná i trochu čekaně) se tato část výletu stala solidní adrenalinovou bojovkou. Než bych zapnul GPS-ku a v ní zorientoval (má vcelku malý displej, ale zase nezabere moc místa), což bych považoval i trochu jako prohru, jsem zvolil akční variantu „dotazování se místních“. Ne všichni věděli přesně, ale všichni se snažili poradit. Možná jsem se ptal asi šesti, sedmi, snad i osmi lidí. Jeden mi pomohl dost, protože řekl, že jdu úplně špatně, že se musím vrátit. Možná mě také trochu zmátlo, že jakési autobusové nádraží bylo zastřešené. Když jsem byl v Brně naposledy, tak to autobusové stanoviště určitě zastřešené nebylo. Možné také je i to, že tehdá jsem za „Zvonařku“ považoval úplně jiné místo. Začínám být hodně ve stresu, cítím, že už prakticky nemám žádný čas. Úplně jistý, že jdu správným směrem také nejsem. Někteří říkali až projdu jedním obchodním centrem jež je hned vedle, ale teď si na jeho jméno nevzpomenu. :-) Skoro už to vzdávám, ale představa, že bych ztratil možná až hodinu drahocenného času ve Vranově mě motivuje k něčemu, čemu by se běžci asi za břicha popadali, ale zkrátka a jednoduše se snažím běžet seč mám sílu. Směrem o kterém zdaleka nevím jestli je ten správný. Ani nevím, jak dlouhá cesta ještě bude. Místním se to vždy zdá kratší a „zcela jasné“. :-) Běžím kolem obchodního centra a už vidím to „betonové zastřešené monstrum“. Kolem něho výlukový autobus z Nezamyslic jel. Zdá se mi, že mám ještě šanci. Opět jsem ve hře. Teď už jen neprohrát. Před sebou mám „překážku“, tím je semafor pro chodce na kterém provokativně neskutečně dlouho svítí červená. Konečně jsem na druhé straně a dívám se po celém rozlehlém autobusovém nádraží. Vidím jeden jediný autobus a chápu, že to nemůže být žádný jiný, než kterým mám jet. Beru šanci do svých rukou a běžím seč to jde, někde i úhlopříčně mezi ostrůvky. Před autobusem už běžím i po cestě aby mě řidič viděl a třeba ještě chvíli počkal. U autobusu je skupinka lidí a tak mohu trochu zvolnit. Zjišťuji, že je to i správné číslo spoje a k mému překvapení má na LED tabuli napsáno, že jede až do Vranova nad Dyjí. Zjišťuji, že mám ještě nějakou tu minutu k dobru. Vydýchávám se.

 

      Vypadá to tak, že jeden „boj“ jsem vyhrál. Měl jsem za to, že autobus z Brna pojede jen do Znojma a odtud další do Vranova. Proto mě překvapuje, že na tabulce má napsáno, že ze Znojma pojede jako jiný spoj až do cíle mé cesty (ten byl jednu zastávku před vranovským náměstím). Nějak si nemohu v okamžik nástupu vzpomenout, jak přesně se ona zastávka jmenuje. Při pročítání knih o jeskyních se mi do paměti uložila úplně jiná vesnice, ve které jsem nikdy nebyl a teď nějak její jméno vyplavalo na povrch. Nakonec jsme se během chvilky s řidičem shodli, že je to předposlední zastávka a že se jmenuje „Onšov“. Odtud se mi zdálo, že by cesta k „Ledovým slujím“ měla být nejkratší. Autobuse je nacpaný, ale jedno místo pro mě tu ještě je. Jsem rád, že nemusím stát. Jsem rád, že to řidič nečekaně „řeže“. Každá minuta, která se ušetří bude k dobru. Vypadá to, že snad v žádných zastávkách nezastavuje. Po nějaké době jsme ve Znojmu a když má autobus dále pokračovat ,tak někteří ani nevystupujeme. Pohodu přeruší řidič tím, že „přece ním asi do garáží nepojedeme“. Za chvíli je s autobusem zpátky a z jiného ostrůvku nastupujeme a znovu se zdravíme… :-) Na to jak jsme do Znojma snad letěli, tak nyní nás čekají skutečné konce světa, „Kotěhůlky“ (tím nechci tato místa hanit, naopak mám je vcelku rád, většinou nemířím tam, kde jsou davy). Přesun ze Znojma k Vranovu bude trvat skoro stejně dlouho jako cesta z Brna sem. Uvidím pěkné vesničky i krajinku, ve své podstatě se musím přesunout kousek od východního konce našeho nejmladšího národního parku „Podyjí“ až na jeho západní konec, k Vranovu.

 

      Když se dívám na mapu Znojma, tak je mi jasné, že i zde je spousta inspirací k mnohahodinovým výletům. Na prvním místě by pro mě byl asi Znojemský hrad, Muzeum Jižní Moravy ve Znojmě, kamenná Rotunda sv. Kateřiny, nepochybně i expozice pivovarnictví v bývalém pivovaru. Pro motoristy (a nejen je) může být zajímavé Muzeum motorismu. Je jasné, že spousty dalších zajímavostí jsem si nevšiml, ale určitě by zde bylo možné uskutečnit spoustu výletů na mnoho dní.

 

       Autobusem vyjíždíme ze zastávky, která je jen kousek od vlakového nádraží Znojmo. Serpentinami kličkujeme mezi skalními výchozy a pro změnu, zde jede autobus až příliš rychle na to, aby bylo možné udělat nějakou fotku. Líbí se mi to tady, určitě by místo stálo za mé větší prozkoumání – někdy příště. Po chvíli míjíme ceduli s nápisem „Hradiště“. Dále se pokračuje ve směru Mašovice → Bezkov → Podmolí → Lukov → Horní Břečkov → Lesná → Onšov → Vranov nad Dyjí.

 

       Cesta se táhne a z Břečkova dolů je to skutečné utrpení, cesta je rozbitá a autobus se zde div nerozsype. Přiznám se, že v některých okamžicích bych nejradši vystoupil a dál šel jen pěšky. V Lesné míjíme větrný mlýn a za chvíli už budu muset vystupovat, blíží se Onšov. Zapínám GPSku jako záznamník trasy a schovávám do batohu. Dál chci pokračovat podle vytištěných map. Vsugeroval jsem si, že někde zde bych mohl odbočit k „Ledovým slujím“. To byla ale představa zcela falešná. To jsem měl spíš vystoupit o pár zastávek dříve, v Lesné a po cyklostezce číslo 48 pojmenované Mlynářská, Greenway a pokračovat doprava po žluté turistické trase, těsně kopírující hranici národního parku. Poté již mírnou cestou jít k rozcestníku a k vyhlídce nad „Ledovými slujemi“ nebo k „exponovanému místu“ pod skalami. Tyto dva body byly pro mě hlavními cíli výletu. První je spíš symbolický, protože nevede k samotným pseudokrasovým jeskyním (ty jsou podle všeho jinde v nepřístupném a nebezpečném terénu). Na druhou stranu se jedná o nevšední geologické objekty, jejichž nezmínění na informačních tabulích by bylo určitě hříchem. Ve většině jeskyní se udržuje na teplota výrazně nad nulou, ale zde by v některých místech měly klesat pod nulu nebo se minimálně držet kolem tohoto bodu.

 

      Není mnoho jeskyní, které by měly takovýto průběh teploty. Jedinou „paledovou“ jeskyni, kterou jsem viděl na vlastní oči je Studená či Ledová jeskyně na západním svahu Lysé hory v Moravskoslezských Beskydech. Obecně jsou všechny jeskyně a to především z bezpečnostních, ale také právních, nepřístupné. Jen málokteré jeskyně nejsou přísněji chráněny formou maloplošných chráněných území (například přírodní památky, přírodní rezervace, případně jejich nejpřísněji chránění „sourozenci“ s přidaným jménem „národní“). Tam, zjednodušeně řečeno, není vstup dovolen. Případný nedovolený vstup (většinou ohodnocený ustanoveními zejména paragrafu 87 zákonu 114/1992 Sb – např.:

 

     (1) h) nedodržuje zákaz nebo omezení vstupu

 

     (3) n) vykonává ve zvláště chráněném území, EVL či ptačí oblasti činnost zakázanou (tím je například průzkum, tedy i pouhý vstup do jeskyní).

 

    Podstatné je pak především ustanovení (4), kde je uvedeno „ocenění“ takových činností:

        - v případě (1) je pokuta do 10 000 Kč.

        - v případě (2) je pokuta do 20 000 Kč.

        - v případe (3) je pokuta do 100 000 Kč.

 

    Toto je myslím vcelku motivující pro lidi, kteří by snad měli úmysl „sejít na scestí“. Uvedené není doslovná citace, ale snad se mi podařilo ve zkratce uvést to podstatné ve formě čitelné pro „běžné smrtelníky“. Nejsem právník, ale kdo jim je nebo chce podrobnější informace nic mu nebrání si zákon nastudovat podrobně. Aby zajímavý výlet pořádně nezhořkl, protože „nedovolený vstup“ může být ohodnocen právě tou nejvyšší částkou. To neuvažuji horší případy, kdy by byla nutná spolupráce například horské služby a v těchto případech i speleologické záchranné služby. Ta je součástí ČSS (České speleologické společnosti).

 

    Především ale jde o případnou situaci nejhorší, kdy už nemusí být nešťastníkovi pomoci.

 

     Případné pokuty řeší buď AOPK nebo správy těch kterých národních parků.

 

     Pokud někdo chce i další podrobnější právní ustanovení k daným maloplošným chráněným územím, má možnost nastudovat i dokumentace v tzv.: REZERVAČNÍ KNIZE AOPK. Tam se přesně uvádí co v dané PP, PR, NPR, NPP, atd. je a není možné.

 

     Pokud má dotyčný zájem o bližší informace o jeskyních tak doporučuji především „bibli“ o českých a moravských jeskyních, jakožto čtrnáctý svazek edice Chráněná území ČR, taktéž vychází Acta Speleologica věnující se většinou specifickým „jeskynním“ územím. Jeskyňáři nepochybně znají „Speleofórum“ nebo časopis „Speleo“. Velice pěkná je i starší kniha „Jeskyně a propasti Československa“.

 

      Zde se dá dočíst mnoho zajímavého z míst kam se „běžný smrtelník“ nedostane. Ať už z hlediska právního – vstup tam není dovolen, tak i z důvodu, že na to fyzicky, zkušenostmi a nakonec (nebo především) z důvodu psychického nemají (což není ostuda). Do jeskyní lezou jen ti nejlepší z nejlepších a bohužel ani v současné době se ne všichni vrátí na povrch.

 

      V některých výjimečných případech se také konají „Dny otevřených dveří“ některých jindy nepřístupných jeskyní. Vím o dvou nebo třech možnostech. Jak to bude v době „po-covidové“ a „pandemicky-před-chřipkové“, či kdo ví jaké jiné, netuším. V době, kdy byl svět ještě normální, jsem měl možnost se podívat do jeskyně Ochozské nebo ještě „ryzejší“ prohlídce jeskyně „Královy“ v Tišnovském krasu – nezapomenutelný zážitek, navíc s pocitem jistého bezpečí, či minimálně klidu, když se tam leze s někým, kdo místo zná jako své boty.

 

     Nyní se pokusím uvést pár střípků, které se mi podařilo z těchto chytrých knih získat a zapamatovat. :-)

 

      Jeskyní s odpovídajícím průběhem teplot a menší či větší mírou zalednění není u nás (i přesto, že na jeskyně jsme země velice bohatá) není mnoho. Jednou je například již výše zmiňovaná „Ledová jeskyně“ v přírodní památce „Ondrášovy díry“, místní se raději drží správnějšího výrazu ďury, v Moravskoslezských Beskydech. Další je opět pseudokrasová jeskyně „Naděje“ na Lužických horách dlouhá 30 metrů s hloubkou přibližně šest metrů. Další jsou „Ledové sluje“ u Vranova a nakonec ještě jedna část jeskyně Piková dáma v Moravském krasu.

 

      Vznik míst se většinou vysvětluje tím způsobem, že studený vzduch z povrchu spadá do údolí ze kterého se již nemůže dostat zpět. Tomu všemu napomáhá i opačný jev a tím je stoupání teplého vzduchu nahoru. Podobný jev může člověk zažít v nejrůznějších soutěskách, úzkých, ale vysokých puklinách či rozsedlinách (což je nejčastější pseudokrasový jev) nebo my „běžní smrtelníci“ v údolích mezi vysokými kopci. Vzpomínám, jak dlouho mi i v teplém létě trvalo, než jsem se zahřál v údolí Čeladenky při jízdě na kole nebo jak se „maskáče“ staly tak tvrdé, že si „pamatovaly“ svůj předešlý tvar, když jinde bylo kolem nuly, ale zde poctivě pod mínus 10 možná i -15 stupni. Podobným stylem v úzkých a hlubokých jeskyních nastávají podmínky vhodné pro dlouhodobé udržení ledu a ledových útvarů. Jak to vypadá v „Ledových slujích“ netuším, ale chytré knihy mluví o tomto:

 

      Mělo by se zde nacházet 8 krasových (jednoduše řečeno vodou vytvořenými a ovlivňovanými podzemními prostory) a o dvacítku více jeskyněmi pseudokrasovými (zde hraje největší roli gravitace, působení tlaku ledu v puklinách, případně „destrukcí“ skalních bloků, největším nebezpečím u nich bude patrně právě ono řícení zaklíněných skalních či kamenných bloků). Krasové jeskyně jsou většinou v oblasti s mramorem (krystalickým vápencem) a pseudokrasové v ortorulách. Poruchy (propadliny či spíše pukliny a rozsedliny) by měli být ve směru hřebene a další k nim přibližně kolmé. Pomalé gravitační hroucení svahu podporuje i práce řeky v meandru výběžku (hřebene s puklinami Ledových slují).

 

     Výškový rozdíl mezi hladinou Dyje a vrcholem s „obeliskem“ je poctivých 130 metrů. Na protějším svahu (Braitavě) by se mělo nacházet pět jeskyní, z nichž největší je Mahrova s délkou 14 metrů. Pojmenovaná je stejně jako studánka, již jsem s chutí použil ke zchlazení při běhu zpět do Vranova (inu, když jsem se nahoře „trochu zapomněl“, tak jsem to nakonec musel „řezat“, abych stihl autobus :-))) ). V některých zdrojích se uvádí, že celá polovina svahu se posunula a o něco „propadla“. Těžko říct, jestli je to málo co je pod vyhlídkou vidět, právě tento posunutý a propadlý svah. A dlouhý zlom, který má být v některých místech přetnut kratšími kolmými puklinami, by měl být ideálním místem, kde by se měla „hora otevřít“. Tedy i se vstupy do jeskyní. V jiných zdrojích jsem se ovšem dočetl o tom, že by se jeskyně měly nacházet na straně opačné. Někdo dokonce tvrdí, že „rozlomení“ hory spustila zemětřesná událost v minulosti. Jen z tohoto krátkého popisu s působením řeky se dá čekat, že jeskynní chodby budou velice pestré a komplikované. Převažovat mají komíny a propasti. Díky odlučnosti hornin vznikají horizontální nebo ukloněné prostory. Mají zde být plazivky i s hloubkou se zužující pukliny a prostory se sutí. Jeskyňáři také uvádí, že spousta míst již na první pohled vypadá velmi nestabilně a tedy nebezpečně.

 

     Největší jeskyní má být jeskyně pojmenovaná po druhém největším městě naší země. Hloubka přesahuje třicet metrů. Celková délka průlezných chodeb představuje více než půl kilometru a to vše v šesti patrech. Nebezpečné je to, že i v současnosti jsou měřeny velké pohyby skalních bloků. Nevím jak tady, ale většinou se měří pomocí terčů (jakýchsi upravených „šroubů“) mezi nimiž se po určité době kontrolují vzdálenosti.

 

     Kolem třiceti metrů délky by měla být i jeskyně, která je označena jen číslem a to č. 46. A také třetí v pořadí, jeskyně „U Polygonu“ by měla mít délku 23 metrů. Další už jsou kratší.

 

     Na počátku minulého století zde dokonce bylo nalezeno keramické nádobí a tedy už v té době někteří lidé využívali úzké temné prostory jako přírodní ledničku. :-)

 

    Mezi další zajímavosti, které jsem se dočetl na nejrůznějších místech, patří i zmínka o velmi zajímavém místě, prostoře do které se vstupuje stropem a před více než deseti lety zde byla zjištěna teplota poctivých mínus osmnáct stupňů Celsia. Je symbolické, že by se měla jmenovat „Ledový sklep“.

 

     Inu jak se člověk snaží víc a víc o tomto místu zjistit, tak o to více nad ním žasne. Místo je nepřístupné a o to více podporuje fantazii o tom jak to asi „dole“ vypadá? Říká se, že za starých časů zde většina lidí měla strach chodit, naopak pro dobrodruhy určitě byly místní neprozkoumané prudké svahy pravým „Eldorádem“. Vznikaly báje a pověsti. A nebylo by tajemného místa, které by je nemělo…

 

     Možná se ptáte, jak vznikl orientační bod – menhir, který už z dálky ukazuje, kde je vyhlídka nad Ledovými slujemi? Říká se, že hraběnka Helena Lubomírská – Mniszková měla toto místo tak ráda, že k jeskyním vybudovala cestu, kterou pojmenovala „Jeskynní“. Cesta byla přístupná přibližně sto let až do poloviny minulého století. Zde již je první pověst, která se vztahuje právě k menhiru na vrcholu a který má podle posledních měření výšku 429,6 m.n.m. Říká se, že v podstavci je ukryt obří hrnec s mincemi a zbytek z původního kmenu dubu nebo borovice.

 

     Nějak jsem se rozepsal a místo popisu cesty sem a jen letmé odbočky k jeskyním jsem se nechal unést a tak nezbývá než to napravit v dalším dílu skutečně nevšedního výletu, na který jen tak nezapomenu. Velmi akční, ale o to má pro mě vyšší hodnotu...