Váňův kámen.

     Jedná se o zajímavou podélnou horolezeckou cvičnou skálu, ale k tomuto sportu je možné využívat jen její menší část a to východní stěnu a delší přiléhající část jižní. Štramberk jsem již dlouhé roky nenavštívil, naposledy asi na kole právě tento výrazně obtloustlý kámen, monolit, který vítá už z dálky (například z vlaku). Bylo jasné, co bude při mém druhém dni dovolené prvním cílem.

     Značná část skalního útvaru je porostlá lezecky nebezpečným rostlinstvem, které je přírodní památkou chráněno stejně tak jako geologický útvar samotný. Lezení ve vytyčených částech by mělo být povoleno až do roku 2030. Spadá do období mezozoika (druhohor) a zde spíš k mladším částem (jura a křída), tedy období před zhruba 66 až 200 milióny lety. Vytvořen byl v těchto dávných časech postupným usazováním schránek druhohorních mořských živočichů. Tak se ve Štramberku objevují větší či menší oblasti stejnojmenného vápence. Pochopitelně situace není tak jednoznačná a tedy ne vše musí být jen „ryzí“ vápenec. Stačí se přesunout jen kousek východně, do Palkovických hůrek a u zvláštní, skoro z ničeho nic se objevující malé skalky s jeskyní se jménem „Mankova“ může být problém s označením – je to „jen“ slepenec nebo „jen“ vápenec? Na nedalekém hradišti jsou podobné malé skalky.

     O tom, že jeskyně s propadlým stropem se jménem „Šipka“ je slavným místem, kde Karel Jaroslav Maška objevil část dětské čelisti v ohništi nebo půlmetrovou lebku jeskynního medvěda je známé, ale výzkum neprobíhal jen tam, ale i na dalších místech. Stranou zájmu nebyl pochopitelně ani Váňův kámen. Zde nalezl, již z období „nedávného“, z časů dlouho po eolitu značně pokročilé nástroje, dokonce i bronzové jehly. To, že se nalezly i zbytky řezných nástrojů z pazourků, již asi ani moc nepřekvapilo. Nejznámější naleziště pazourků jsou u nás na severu Moravy, přesněji Opavska. Při troše štěstí je lze občas i dnes nalézt v tamějších zaniklých pískovnách, například u Kravař.

     Změna kultur obývajících Štramberk a jeho bližší i vzdálenější okolí je také zajímavá a zatím archeologický výzkum zdaleka neodpověděl na všechny otázky. Možná i spoustu dalších otázek otevírá. Už před 14 až 11 tisící lety zde žila magdalénská (magdaliénská) kultura a podle radiokarbonové metody před 30 až 40 tisíci léty i skupiny (tlupy) člověka neandrtálského. Poté i lovci mamutů, dokonce se tvrdí, že některé hradby mohly být vytvořeny z mamutích kostí. V těchto obdobích se jednalo o nástroje kamenné (odštěpky, drásadla a škrabadla, hroty, čepele a dokonce i vrtáky). Období eolitu bylo další významnou změnou z hlediska nejrůznějších nástrojů, pomůcek a ozdob. Poté následovala doba železná. S dobou bronzovou nemohu nevzpomenout kopec nad slavnými Čertovými skalami v Lidečku. V souvislosti i dnes tajemnem působící vrcholovou částí s hradiskem, musím připomenout mé první seznámení s pojmem „kultura lidu popelnicových polí“. Dnes by se této skupině lidí mohli někteří pousmívat, ale není sebemenší důvod. Spíš naopak. Pojmenování vychází ze způsobu pohřbívání podobnému tomu dnešnímu. Pokud doplním i pojmenování „lužická kultura“, tak již asi není třeba více dodávat. Nejzajímavější je, že jejich osídlení zasahovalo velmi velkou část naší země, od Lužice až po Moravskoslezské či Těšínské Beskydy, možná až na Slovensko.

     Jako v mnoha pověstech na Valašsku i v Beskydech je vznik spousty významných geologických útvarů spojován s čerty, kteří do rána (do zakokrhání kohouta) nestihnou něco postavit, obrátit proud řeky a podobně. S Váňovým kamenem to nebylo jinak a v historii se skále říkalo „Čertův kámen“. Později se podle sedláka, jemuž pozemek patřil, začalo místu říkat Váňova skála.

     V posledním století před našim letopočtem území významně osídlila „púchovská kultura“ (púchovský lid). Nyní se vrátím ke skále samotné. Na její východní části je umístěná tabulka připomínající významná povstání za „třicetileté války“ a taktéž z roku 1695. V tom roce zde byly rebélie vůči hukvaldskému panství a malým výplatám. Podle skoro již neznatelného popisu na skále zde vede i jedna z nejobtížnějších lezeckých cest s obtížností IX. Nad nápisem je vidět jakási spára, ale ta se asi nemá používat. Inu postupovat nahoru po něčem tak hladkém je mimo možnosti „běžných smrtelníků“. Popis je tak nečitelný, že přeluštím jen slovo „.. boží“ a také o řádek výš „..opárna“. Vedle ní je snad číslo II.

(snad „Kopárna boží“ ?)

     V seznamu cest se mi ovšem nic s obtížností IX nedaří nalézt. Nejtěžší je tam uvedena cesta pojmenovaná „Varianta bez hrany“ 8- , přelezená poprvé v roce 1993. Dalšími zajímavými pojmenováními jsou cesty „Chvilka poezie“ 4+, „Paternoster“ 6, přelezená poprvé v roce 1956, „Svatava“ 7, kousek od ní je v současnosti Ukrajinská vlajka, „Ďáblův odkaz“ 7+, „Zapomenutá“ 6, „Eva“ 4, „Železná“ s obtížností 7- nebo třeba „Jedna báseň“.

     V závěrečné západní části jsou nezvykle nízko umístěné jistící body. Bohužel přesné mapky cest se mi zatím objevit nepodařilo, ale symbolicky jsem si místo označil jako „Dětská“. Nějak tomu atmosféra rána chtěla a tak jsem si jen tak ze srandy vyzkoušel pár chytů popřemýšlel, kde bych pokračoval se stupy a najednou jsem viděl svůj batoh ze vcelku úctyhodné výšky. Dalo by se pokračovat i výš, přes část jen mírně převislou. Nicméně žádné lano jsem se sebou neměl, ani to tenčí, které beru když očekávám někde náročnější svah. Uznal jsem, že ještě ten den se chci podívat na další zajímavé místa u Šipky a nebylo by dobré se „vymáznout“ hned na začátku. Končím tedy s ptákovinami a opatrně sestupuji dolů. Hledání stupů „shora“ a opatrné našlapování je úplně něco jiného než snadný pohyb nahoru – jak lehce bych se dostal dolů s lanem… Nakonec jsem přece jen dole a za nevšední pohled to určitě stálo. Má to jen jednu nevýhodu – nyní mě vrtá hlavou jak asi vypadá pohled z vrcholku? Takže někdy příště… Shledání se s Váňovým kamenem po mnoha a mnoha letech tedy nemohlo být lepší. To, že mi po chvíli na skále přimrzaly prsty na rukou mi ani nevadilo a během chvíle jsem na to úplně zapomněl.

     Co bylo horší, že stoupání po jihovýchodním svahu mě dalo nezvykle zabrat a zadýchával jsem se nečekaně hodně, kdyby šel někdo se mnou, tak spíš uslyší „parní lokomotivu“… :-)) Na Vaňově kameni jsem se nějak uklidnil, ale při stoupání dál na Bílou horu se vše zase přihlásilo a tak jdu pomaleji. Velmi rychle jsem si vzpomněl na na můj první projev astmatu kdysi hodně dávno v práci, kdy jsem si musel po projití deseti kroků sednout a vydýchat se. A od té doby chodím na plicní. Teplota byla kolem nuly nebo o něco méně a to mi nedělá dobře, to už dávno vím. Zde mě ovšem pád na možná až čtvrtinu výkonu na který jsem byl dosud zvyklý překvapilo. Naštěstí po pár hodinách teplota stoupla a na to, že se mi blbě dýchá jsem při kráse Štramberku úplně zapomněl. Problému jsem se postavil čelem a během dalších dnů jsem si dal tréninkovou dávku ještě větší až nakonec včerejší výlet Libavskem (podél západní hranice vojenského újezdu Libavá) mi už žádný problém nečinil. Čtyřicetimetrová v lese skrytá členitá skála „Malý Rabštejn“ někde nazývaný „Malý Rabštýn“ byl velkým lákadlem, kdy pocit únavy šel automaticky stranou. Situace s průduškami se zlepšila a tak doufám, že opět na plicním bude odpověď na otázku:

„Jak se cítíte?“

„Úplně v pohodě, nestěžuji si… „ :-)