Toledo – katedrála Panny Marie – historie a exteriér (Catedral de Santa María)

Pokud někdo miluje gotiku – a tu španělskou zvláště – jistě neodolá návštěvě toledské katedrály Panny Marie. Jedná se v podstatě o nádhernou pětilodní baziliku s jednou věží, dvojitým Ochozem, systémem kaplí a velkým rajským dvorem. Neobvyklou „raritou“, charakterizující tuto - 120 metrů dlouhou a 59 m širokou – stavbu, je absence klasické příčné lodi. Katedrála je všeobecně řazena mezi nejcennější a nejkrásnější ukázky španělské gotiky, kterou silně ovlivnil tzv. mudéjarský styl, což je vlastně pro Španělsko – a Toledo zvláště – typické prolínání islámské, křesťanské a židovské kultury v architektuře. Katedrála pochází údajně z roku 1226 (tento rok však byla stavba zřejmě jen zahájena), ale její charakteristické západní průčelí bylo dokončeno až po roce 1500, stejně jako nezapomenutelný monumentální vyřezávaný zlacený hlavní oltář, pocházející z roku 1504. Občas se však můžeme dočíst, že celá stavba skončila již rokem 1493.

Tady by asi pro mnohé mohl celý článek o toledské mariánské katedrále, zvané Dives Toletana (něco jako bohatá Toledanka), skončit. Autor článku by však rád potěšil i nadšence jako je on sám, a proto se předem omlouvá, že tento příspěvek bude hodně dlouhý. On se totiž tento chrám nedá během pár hodin ani celý projít a v klidu prohlédnout, takže ho ani není možné popsat na pár řádcích. Proto také nakonec bude tento článek trojdílný.

Současná katedrála stojí – podle legendy – na místě kostelíku prvního biskupa Eugenia, který byl postaven nejpozději koncem 6. století. Tento chrám byl zničen při muslimské invazi a na jeho místě vznikla mešita. Je pravděpodobné, že její fragmenty (části pětilodí i současného ambitu, kaple sv. Petra a zvonice) jsou zabudovány i v dnešní katedrále. Toledo si následně (tedy až koncem 11. stol.) podmanil kastilský král Alfonso VI., který přislíbil, že bude respektovat zvyky a modlitebny křesťanů i muslimů, a velkou mešitu zachoval. V době jeho nepřítomnosti – a v roce 1087 - však do mešity vtrhli arcibiskupovi ozbrojenci a umístili sem provizorní oltář i zvon do Minaretu. Král chtěl následně všechny zúčastněné popravit, ale sami muslimové jej požádali o soucit a toleranci. Mešita se tak nakonec změnila v křesťanskou katedrálu, která v sobě skrývá rovněž kamenné prvky staveb římských a vizigótských.

V této podobě zůstává mariánská katedrála až do roku 1088. Za Urbana II. tak dojde ke změně orientace presbytáře. Další změny přijdou až ve 13. století, kdy do funkce nastoupí papež Honorius III., který povolí stavbu nového chrámu. Ta byla zahájena - za přítomnosti krále Ferdinanda III. – někdy v období let 1224 až 1227 (informační prameny se ne a ne shodnout). Shoda naopak panuje na tom, že hlavní zásluhu na vzniku nové toledské katedrály má Rodrigo Ximenez de Rada. Starý hybrid mešito-katedrály byl totiž již poměrně zchátralý a do města se nehodil. Jednalo se sice o stavbu poměrně prostornou, ale současně velmi nízkou. Takže přišla chvíle, aby si de Rada, velký propagátor nové katedrály, splnil svůj životní sen.

Nově vzniklá katedrála vycházela z toho nejlepšího, co světu nabídla francouzská gotika 13. století. Toto konstatování se týká např. věnce ambitových kaplí nebo křížové klenby. Pětilodní chrám se svěma ambity je téměř 120 metrů dlouhý a 59 m široký. Raritou je větší šířka vnějších lodí, tradicí fakt, že nejstarší částí katedrály zůstává její chórový závěr. Gotické triforium bylo v průběhu času několikrát upraveno a nakonec víceméně nahrazeno velkými okny, na nichž se však stále projevuje maurský vliv.

Docela zajímavé jsou také názory na to, kdo že to vlastně je prvním architektem a stavitelem toledské katedrály. Většinou v této souvislosti padají jména Petrus Petri neboli Pedro Perez a Mistr Martin. Martin se přitom ještě někdy štěpí s tím, že jeden Martin byl kameník, ten druhý – Juan Martin – pak stavitel a mistr zednický. Rozšiřující informace pak někdy připisují Martinovi jen kaple a část jižní lodě. Klášterní část je pak přisuzována Rodrigo Alfonsovi a datována do II. poloviny 14. století. O století později zde měl působit Alvar Martinez, autor podoby západního průčelí, jehož výstavba byla zahájena v roce 1418 a upravena roku 1787. Tento architekt byl také autorem podoby jediné věže katedrály. Vrcholovou část věže však dokončil až jiný mistr - Hannequin z Bruselu. Zmínit bychom měli ještě další dva stavitele, kteří např. katedrálu v roce 1493 zaklenuli. Byli to Juan Guas a Enrique Egas.

Tím však stavba katedrály zdaleka nekončí. V průběhu 16. až 18. století dochází k různým úpravám za použití nových stylů. Jedná se zejména o kaple, oltáře … a logicky tedy také o sochy o obrazy. Nechybí renesanční hrobky a v interiéru chrámu se také výrazně projeví fakt, že 16. století bývá nazýváno stoletím zlata. Koneckonců Toledo bylo v té době Císařským městem. Významní sponzoři a aktivní církevní hodnostáři tak dali vzniknout mnoha významným dílům, zejména v Mozárabské kapli. Z uznávaných mistrů zde pracovali např. Juan Francés, Juan de Gorgona, Pedro de Gumiel nebo Diego Copin de Holanda, který vytvořil nádherný oltářní obraz. K nim je potřeba přidat ještě např. již zmíněného Enrique Egase nebo Guillerma de Croye či Alfonso de Fonsecy. Burgunďan, Holanďan, Angličan, zkrátka pěkná mezinárodní sestava, že ano …

Vznikla Nová královská kaple (architekt Covarrubias, obrazy Maella) a renesanční kaple sv. Jana. Krásný chór je spojován se jménem Alonso Berruguete, jméno Juan Martinez Siliceo se naopak pojí s nádherným portálem hlavní kaple. A jak se střídali kardinálové, chtěl každý z nich po sobě zanechat něco nového. Tak vznikl i architektonický komplex kaplí, relikviář, sakristie nebo katedrální pokladnice. V té době zde působili např. velký mistr Nicolás de Vergara el Mozo nebo architekt Nicholas de Vergara.

Závěrečná část bude již věnována jen a pouze vnější podobě krásné toledské katedrály, která je dominantou celého města. Stojí na malém náměstí ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku, kde jí dělá společnost Radnice a Arcibiskupský palác. Na levé straně průčelí zaujme zejména čterhranná zvonice, jejíž podobu navrhl Alvar Martinez; vrcholová osmiboká část je však již dílem Hannequina z Bruselu. Na pravé straně pak můžeme vidět kopulovou Mozárabskou kapli, nad kterou se měla původně tyčit druhá věž. A mezi nimi musíme obdivovat trojici vstupních portálů s bohatou výzdobou. Centrální brána je „zasvěcena“ Božímu odpuštění, pravá brána Poslednímu soudu a ta levá samotnému Peklu. Žádné pekelné pikantérie zde však nenajdeme …

Stavba brány Odpuštění byla zahájena pod vedením Alvara Martineze roku 1418. Těmito dveřmi si totiž chodili kajícníci pro odpustky. Dnes bývají uzavřeny a brána se otevírá jen při významných příležitostech, např. nástupu nového arcibiskupa do funkce. Portál je vlastně velkým gotickým obloukem se šesti archivoltami. Je vysoký 5 metrů a najdeme zde klasickou ikonografii období gotiky, tedy „sloupkové“ postavy Spasitele a apoštolů nebo „tympanonní“ Pannu Marii. Brána Posledního soudu je zdobená pozlaceným bronzem, pochází ze 14. století a je tedy v západní části tou nejstarší. Pekelná brána nemá žádné ikonografické, ale jen rostlinné motivy. Říká se jí také Brána věže nebo Brána palem, protože tudy dříve do katedrály vstupoval na Květnou neděli průvod palem. Dnešní podoba portálové části průčelí již není původní, protože ji v roce 1787 upravili architekt Eugenio Durango a sochař Mariano Salvatierra. Tyto práce byly vynuceny silným poškozením kamenných prvků.

Katedrála má však i další vstupy. Jedním z nich je severní Hodinová brána, která – i když se to na první pohled nezdá – pochází z počátku 14. století a je tedy nejstarším chrámovým vstupem vůbec. Pro tuto bránu se používá rovněž několik dalších historických názvů, které vycházejí mj. z toho, že se na plácku před ní pořádaly trhy nebo že se v přilehlé ulici vyráběly a prodávaly pantofle (Chapinería). Tympanon je zde rozdělen do čtyř vodorovných pásů, ve kterých jsou zobrazeny scény ze života Krista, např. Zvěstování, Narození Páně, Klanění tří králů, Vraždění neviňátek, Útěk do Egypta, Uvedení Páně nebo Svatba v Káně. V horní části můžeme vidět Pannu Marii, stejně jako na středovém sloupku. Po stranách se pak nacházejí sochy králů a světců, které jsou dílem sochaře Honzíka z Německa (Juan Alemán). Celou bránu pak upravil v 18. století Eugenio Durango, takže její horní část je již neoklasicistní. Důvodem úprav byl také špatný stav původních kamenných prvků a skulptur, které vytvořili zejména Diego Copín a Juan, tentokrát ten francouzský.

Další na řadě je tzv. Lví brána, nazývaná také Nová. Pochází totiž „až“ z přelomu 15. až 16. století. Je pojmenována podle skulptur lvů, ale najdeme zde i zpodobnění Nanebevzetí Panny Marie. Většina brány však vznikla v letech 1460 až 1466 a podílela se na nich opět mezinárodní umělecká „smečka“, např. Hannequin z Bruselu, Egas Cueman nebo vlámští sochaři Petr a Jan Guasové či Jan z Německa. O některých z nich jsme si již mohli přečíst v předchozích řádcích. Sochy na portálu patří ke klenotům španělsko-vlámské gotiky 15. století. Absolutním vrcholem jsou sochy Panny Marie, cherubínů a andělů – hudebníků. I tato brána prošla v 18. století rekonstrukcí (Durango a Salvatierra). Bronzové dveře jsou mistrovským dílem Francisco de Villalpanda a tvoří je 35 desek. I zde najdeme velkou rozetu s vitrážemi.

Výše uvedené brány jsou, samozřejmě, většinou velmi zajímavé i ze strany interiérové. Součástí katedrály jsou však ještě i další vstupní portály (brány). Jedná se o Plochou bránu (neoklasicistní dílo Ignacio Haana z roku 1800, jediná vstupní brána na úrovni okolního terénu, v současné době vstup pro návštěvníky katedrály), bránu sv. Kateřiny (pozdně gotický vstup do kláštera, po stranách zdobený rostlinnými motivy a lvi, v tympanonu Zvěstováním od Luise de Velasco( a bohatě zdobenou bílou bránu Představení Panny Marie, vedoucí do křížové chodby (své jméno dostala podle medailonu, jehož autorem byl v roce 1568 Pedro Martínez Castañeda).

Poslední odstavec musí patřit katedrální zvonici. Podle původního projektu zde měly být věže dvě, po jedné na každé straně západního průčelí. Nakonec byla postavena jen ta v severozápadním rohu, místo té druhé byla později vybudována Mozárabická kaple. Podobu věže určil Alvar Martinez a dokončena byla – alespoň většinově – v roce 1422. V té době jí chyběla jen její vrcholová část a jednalo se o čtvercovou gotickou čtyřpodlažní zvonici s maurskými vlivy. Je přitom zajímavé, že samotná zvonice byla umístěna ve druhém patře a nad ní se nacházelo církevní vězení. Věž je celkově vysoká 92 metrů a její horní část se třemi korunami ve stylu diadému a opěrnými pilíři je osmiboká. Tu již navrhl architekt Hanequin z Bruselu, který spolupracoval s Egasem Cuemanem, Enrique Egasem a Juanem Guasem.