Toledo – katedrála Panny Marie 2 – interiér chrámu, kaple (Catedral de Santa María)

Nádherný interiér mariánské katedrály v Toledu zdobí takové množství neuvěřitelných uměleckých děl, že si rozhodně zaslouží samostatný článek. Je sice pravdou, že i vnitřní prostory tohoto klenotu španělské gotiky prošly postupně různými úpravami, ale na tomto konstatování se tím nic nemění. A je přitom úplně jedno, jestli svou pozornost zaměříme na hlavní oltář, chórové lavice, kapitulní síň, kněžiště, klenotnici, katedrální muzeum, jednotlivé kaple, kterých je zde opravdu „nespočetně“, náhrobky významných osobností církevního i světského života nebo vnitřní strany vstupních „bran“.

Začít můžeme např. těmi kaplemi, na jejichž podobě má hlavní zásluhu Rodrigo Ximenez de Rada a původně tvořily hlavně chórový věnec. Některé z nich časem zmizely, jiné byly rozšířeny, přestavěny nebo dispozičně změněny. Ale např. kaple sv. Anny, sv. Lucie (zde můžeme vidět rovněž zbytky staré mešity, zejména sloupy s hlavicemi), sv. Jana Křtitele nebo Stará královská kaple zůstaly zachovány takřka v původní podobě. Některé malé ambitové kaple ale byly již v průběhu 14. a 15. století změněny na pohřební, jiné byly začleněny do jiných stavebních struktur v průběhu 17. a 18. století (např. kaple sv. Barbory, sv. Mikuláše nebo Nejsvětější Trojice). Naopak kaple sv. Eugenia, nazývaná také kaple Těla Ježíšova, si udržela architektonický styl 13. století.

Hlavní „kaplí“ katedrály je, samozřejmě, kněžiště, ve kterém je také nashromážděno až neuvěřitelné množství uměleckých děl, počínaje samotnou architekturou presbytáře. Původně bylo kněžiště rozděleno do dvou částí se dvěma typy klenby. Polygonální klenba tehdejší Staré královské kaple je pak bonusem navíc. Presbytář je přitom na katedrálu až příliš úzký. Proto také měla být tato část katedrály přestavěna a rozšířena, aby sem bylo možno umístit velké gotické oltáře. Kněžiště odděluje od chrámové lodi kamenný oblouk s bohatou sochařskou výzdobou a polychromovanými erby Kastilie a Leónu, mnohými odborníky považovaný za jeden z největších klenotů katedrály. Najdeme zde také mauzoleum kardinála Mendozy (pochází z konce 15. století, údajně se jedná o první kastilský renesanční náhrobek, který však byl vybudován v podobě římského vítězného oblouku), který je dílem Florenťana jménem Andrea Sansovino, a krásně vyřezávané sochy králů a příslušníků královských rodů (Alfonso VII., Pedro de Aguilar, Sancho III. a Sancho IV.). Jako jejich autor bývá uváděn Copin de Holanda, polychromii prováděl Francisco de Villalpando. Pod oltářem se nachází krypta s malou kaplí. V ní najdeme mj. další Copinovu sochu, významné obrazy Luise Mediny a Francisco Riziho nebo boční oltář sv. Juliána.

Hodně lidí také „visí na mříži“, která jim brání v tom, aby se mohli vrhnout k monumentálnímu a pozoruhodnému hlavnímu oltáři. Jedna z posledních ukázek španělské pozdní, tzv. květinové, gotiky vznikla v letech 1497 až 1504 a stala se přechodovým můstkem k nastupující renesanci. Oltář je kolektivní – a silně mezinárodní - mistrovské dílo několika architektů, malířů a sochařů, z nichž nejčastěji bývají uváděni Enrique Egas a Pedro Gumiel (návrh podoby oltáře); Francisco z Antverp, Juan z Burgundska, čtveřice malířů, tedy Rodrigo Němec, Felipe Vigarny, Diego Copin z Holandska a Sebastian de Almonacid, nebo Petit Juan a Peti Joan. Právě Malý Juan je autorem nádherné filigránské výzdoby oltáře.

Samostatnou zmínku si zaslouží také některé další kaple, zejména čtvercová Mozárabská kaple s osmibokou kupolí, nacházející se v jihozápadním rohu chrámu a pocházející z přelomu 15. a 16. století. Po požáru v roce 1620 musela být její vnitřní podoba upravena, na čemž se výrazně podíleli také El Grecův syn Jorge Manuel Theotocopuli nebo Juan de Borgoña. Gotický vstupní oblouk vytvořil Juan Francés v roce 1524, oltář v 18. století Juan Manzano a použil přitom bronz i mramor různých barev. V jeho středu můžeme vidět římský mozaikový obraz Panny Marie, rovněž z 18. století. Vynechat nesmíme ani Novou Královskou kapli, původně založenou Jindřichem II. Kastilským roku 1374. Jednalo se vlastně o královskou kapli pohřební a její poloha byla změněna až v roce 1531. Současná kaple se tak nachází na severní straně a má unikátní vstup, vytvořený významným architektem Alonsem de Covarrubias. Ten zde v letech 1531 až 1534 vybudoval takový malý kostelík mezi lodí a polygonální apsidou. Kaple má gotickou klenbou, ale veškerá výzdoba je již renesanční. Nechybí však ani dva malé neklasicistní oltáře od Ventury Rodrigueze. Pohřbeni zde např. král Juan I. Kastilský s manželkou Leonorou Aragonskou nebo král Jindřich II. s manželkou Juanou Manuelou.

Kaplí, i různých náhrobníků církevních hodnostářů, je však v katedrále opravdu mnoho. Na jižní straně se jedná o kapli Zjevení Páně (stavba Juana de Borgoña ve stylu pozdní francouzské gotiky), kapli Neposkvrněného početí Panny Marie (kapli z roku 1502 zdobí gotický oltář s obrazem Franty z Antverp a hrobky fundátorů), kapli sv. Martina (zde jsou podepsáni téměř všichni, pro katedrálu významní, např. Honza Francouz i Burgunďan, Franta z Antverp nebo Andrés Florenťan), kapli. sv. Evžena (původně sv. Petra, pochází z 13. století, autorem je Juan Francés a její součástí je rytířská hrobka Gudiela Fernando Diaze a monumentální nástěnná malba sv. Kryštofa, kterou v roce 1638 vytvořil Gabriel de Rueda). Následují kaplé chórové, jejichž umístění i velikost se v průběhu věků měnily. Mezi ně patří kaple sv Lucie (někdy též kaple sv. Josefa, jedna z nejstarších v katedrále, původní architektura 13. století), Stará královská kaple (též kaple Svatého Ducha, tři zajímavá plátna Francisca Comontese), kaple sv. Anny, kaple sv. Jana Křtitele (cenný relikviář a vlastní sakristie) a kaple sv. Gila (malá kaplička a jeden z klenotů katedrály s Berruguetovým oltářem, dnes v podobě z 16. století).

Součástí ambitových kaplí jsou rovněž prostory katedrální kapituly. Jedná se o tři místnosti, z nichž ta první je původní malou starou kaplí. V těch dalších se pak setkáme s krásným kazetovým stropem z let 1508 až 1510 (Francisco de Lara a Diego Lopez) a nádherným portálem v mudejarském stylu (Bernardino Bonifacio de Tovar) z roku 1510. Levá řada dřevěných prelátských lavic pochází z 16. století (Gregorio Pardo), ta pravá ze století 18. (Gregorio Lopez); arcibiskupské křeslo je pak dílem z roku 1514 (Holanďan Diego Copin). Najdeme zde také galerii portrétů toledských arcibiskupů, z nichž nejstarší z nich vytvořil Juan Burgunďan v roce 1508. Tento umělec je podepsán rovněž pod panelovou freskovou výzdobou s výjevy ze života Panny Marie a Umučení Krista.

Následují další malé kaple z 13. století (sv. Mikuláš a Nejsvětější Trojice), a poté již jedna z nejvýznamnějších kaplí katedrály, zasvěcená sv. Ildefonsovi. Jedná se vlastně o rodinnou pohřební kapli kardinála Gila Carrillo de Albornoz, pocházející z konce 14. století. Osmiboká stavba vznikla ze tří starších malých kaplí a ve své podobě spojuje gotiku (oblouky, klenby, výzdoba náhrobků) s renesancí (skvostný biskupský náhrobek od sochaře Vasco de la Zarza), neoklasicismem (oltář Ventura Rodrígueze, vyrobený z mramoru, jaspisu a bronzu) a barokem 18. století.

Další významná a krásná kaple se jmenuje Santiago (nebo kaple Dona Alvara de Luna) a je tedy zasvěcena rytířskému Řádu sv. Jakuba z Compostely. Vznikla v polovině 15. století, většinově pro ni platí totéž, co pro kapli San Ildefonso, a je považována za jeden z vrcholů španělské architektury. Autorem její podoby i stavitelem byla v tomto případě dílna Hanequina z Bruselu a vysoce ceněn je rovněž zdejší gotický oltářní obraz. Ten vytvořili Pedro de Gumiel, Sancho de Zamora a Juan Rodriguez de Segovia. V kapli jsou pohřbeni Alvaro de Luna a jeho manželka Juana de Pimentel, řádoví rytíři ze Santiaga, Juan de Luna nebo několik arcibiskupů z rodu de Luna. Další jižní kaple si připomeneme jen ve zkratce. Jedná se o kapli sv. Leocadie (pohřební kaple rodu Ruiz Ribera z I. poloviny 16. stol.) a kapli Krista u sloupu (malá kaplička s Copinovým obrazem).

Na řadě jsou kaple severní. Tou první je kaple sv. Petra (San Pedro), nacházející se mezi Hodinovou bránou a kaplí Santa Catalina. Kaple je opět spíše malým kostelem, je zde pohřben její zakladatel Sancho de Dohas a na její podobě má zásluhu zejména architekt Alvar Martinez. Kaple sousedí s klášterem a zdobí ji fresky, připisované Pedro Berruguetemu nebo Ínigo Comontesovi. Kromě busty zakládajícího arcibiskupa zde najdeme také gotický obraz se sv. Petrem. V kapli Božího Milosrdenství musíme zmínit oltář sv. Terezy od Pedro de Mena. Křestní kaple je „domovem“ zdobnou goticko-renesanční křtitelnici z bronzu. Následují kaple Panny Marie de la Antigua, kaple Doña Teresa de Haro, kaple Sagrario, kaple Ochavo, relikviář a sakristie.

Obdélníková sakristie je velkým prostorem, ve kterém se nachází nejen liturgická roucha, ale také obrazy italských umělců (Vicente Carducho, Eugenio Caxés, Francisco Rizi a Lucas Jordán). Sakristie je dílem Francisco Vergary a Juana Bautisty Monegra a je vybudována ve stylu španělské – tzv. herreriánské – renesance. Neapolský malíř Lucas Jordán vyzdobil svými freskami klenby i lunety. Na stěnách sálu můžeme vidět množství obrazů – a jedná se o skutečnou uměleckou galerii nezměrné hodnoty. Nejpopulárnější jsou, samozřejmě, obrazy El Greca (je jich tu prý 15), ale nechybí ani např. Luis Morales, Juan Pantoja de la Cruz, Juan de Borgoña, Anton van Dyck, Bassano ml. nebo Goya. Najdeme zde i další velmi cenné předměty v čele s biblí sv. Ludvíka z roku 1250, ve které se nachází celkem 750 miniatur. A to není zdaleka vše. Ve vedlejší místnosti najdeme strop s malbami, jejichž autory jsou Claudio Coello a José Donoso, nebo obrazy (většinou by však mělo jít o repliky) Tiziana, Velazqueze a dalších. V další místnosti si můžeme prohlédnout cennou kolekci oděvů ze 16. a 17. století nebo sbírku tapiserií.

Na závěr této části si ještě přiblížíme dvě kaple. Ta první se jmenuje Capilla de la Virgen del Sagrario a odkazuje na románskou mariánskou sošku, která byla ve 13. století potažena stříbrem a která představuje patronku města. Kaple je spolu se “spodní” kaplí Ochavo snad nejlepším příkladem renesančně - herrerianské etapy budování katedrály. Stavba kaple byla zahájena v 16. století, dokončena v roce 1616 a v souvislosti s její podobou padají nejčastěji jména Nicolas de Vergara el Mozo, Juan Baptista Monegro a Jorge Manuel Theotocopuli (syn malíře El Greca se nepotatil a raději byl architektem). Madona sedí na trůně z 18. století (dílo italského zlatníka Virgilia Fanelliho) a stěny této pohřební (toledští arcibiskupové a kardinál Bernardo Sandoval y Dohas) kopulové kaple jsou obloženy mramorem. Také již zmíněná kaple Ochavo je kaplí pohřební, kopulovou, osmibokou a mramorem obloženou. Také na její podobě se podílel – asi nejvýrazněji – mladý Theotocopuli. Další výzdoba je dílem malířů Francisco Riziho a Juana Carreno. Najdeme zde rovněž šperky, pocházející z období 13. až 18. století nebo několik relikvií (část roušky sv. Leocadie nebo nůž sv. Ildefonsa).