Skály, skalky a stáda Žulového vrchu

Fotografie (38) • Foto: Franta

skalní stěny v lomu Brankopy na Žulovém vrchu

Co jen já se při plánování „mého“ dovolenkového průzkumného dne našpekuloval, které skály v Žulovské pahorkatině musím za každou cenu vidět, ale po zjištění, že bych přitom musel urazit nepočítaně mil, mi rozum „vlídně“ domluvil a já své touhy okradl nejméně o polovinu. Jedním z těchto seskupení mělo být také Sedm skal ležících jen několik kilometrů od Černé Vody, ale nakonec jsem jejich návštěvu s těžkým srdcem zamítl. Tím by se můj okruh po zatopených lomech zvětšil o naprosto neúnosnou délku a nebudu si namlouvat, že bych to dal, neboť už mi na ramena pomalu klepe - ne sice zubatá, ale šedesátka!

Nakonec jsem větší rekognoskaci terénu omezil jen na dva podvrcholy Žulového vrchu a na pahorek Píšťaly. Ale ten příšel na řadu až „pak“: nejprve se mi nožky od temene Žulového vrchu se zatopeným lomem Brankopy (a s pěknou ukázkou žulových, leč lidskou rukou už poznamenaných skalních stěn) rozeběhly dolů po lesnatém hřebeni. (Při detailním studiu map.cz jsem totiž už před pár týdny doma zjistil, že oblast pod západním táhlým hřebenem Žulového vrchu a Zelené hory se doslova černá ikonkami skal. Takže proslulých Sedm skal sice tentokrát nespatřím, ale když se zadaří, tak jich možná uvidím minimálně sedm krát víc!)

A tak se i stalo...

Od sedla před prvním podvrcholem Žulového vrchu (684 m) mi částečně prokácený les nabídl pohled dolů do kraje, a pak také na první kamenné stádo. Říká se, že co jiný kraj, to jiný brav... a vskutku, tohle poklidné stádečko se skládalo z balvanů, bloků a skalek vysokých místy i víc jak pět metrů – ale to vše ze žuly, tedy horniny u nás na Valašsku naprosto exotické!

Tohle první seskupení ale nebylo ničím oproti tomu, rozhozenému okolo prvního návrší vystupujícího z hřebene a táhnoucím se i kus dál za ním. Vrcholek zdobila protáhlá členitá skalka proťatá mnoha puklinami (i dvě nepravá skalní okna tu byla k vidění)... a také bizarní balvan připomínajícího ptáka s roztaženými perutěmi, kousek dál zaoblená hlava a jakýsi skalní hřib. Zajímavým faktem bylo, že jednotlivé balvany od sebe oddělovala lesní půda, takže chůze mezi nimi byla dosti pohodlná.

Asi o 350 metrů dál jsem narazil na poslední skalnatý podvrchol (680 m) Žulového vrchu, kde se změnila nejen skladba lesa, ale i skal. Z přední strany se sice jednalo jen o další skalky, ale za nimi se vypínalo 8 – 10 metrů vysoké témě dlouhého mrazového srubu, jehož hornina žulu nepřipomínala ani náhodou! (Jak jsem pak doma zjistil podle geologických map, je tento podvrchol a okolí temena Zelené hory /654 m/ nacházející se jen asi o dalších 300 m dál, tvořen ostrůvky biotitických fylitů (metamorfitu) které narušují celistvost již tak nevelkého území /jen něco přes 70 km2/, na němž se vyskytuje slezská žula.)

Napravo od mrazového srubu se ve svahu nacházelo další rozkošné žulové stádečko, ale můj průstup odshora dolů přes jeho střed nebyl zrovna nejlepším nápadem: tady totiž už balvany od sebe nebyly odděleny lesní půdou, ale byly naskládany bez ladu a skladu přes sebe a v puklinách vyplněných listím hrozilo vyvrtnutí nohy!

S trochou opatrnosti jsem se ale po jisté době ocitl pod jeho spodním okrajem, omrkl ještě další zajímavý fylitický větší skalní útvar, vystupující se ze stráně opodál, ale pak už jsem se bohužel kvůli pokročilému času musel dalších průzkumů vzdát a upalovat dál přesně podle plánu.

Moje další trasa vedla po vrstevnicové lesní zpevněné cestě, obkružující směrem doprava (ale asi o 50 metrů níž) témě Zelené hory, a zhruba po deseti minutách chůze mne komunikace přivedla nazpět pod srázný svah Žulového vrchu. Velikánská paseka pak nabídla pohled na další ukázkové žulové stádo, vykukujícího ze znovu zalesněné stráně vysoko nad cestou.

Poslední aktualizace: 5.10.2020

Skály, skalky a stáda Žulového vrchu na mapě