Skalní útvar Budačina.

Skalní útvar Budačina se nachází v severovýchodní části Chřibů a ty vytváří pomyslnou západní hranici karpatského oblouku. Přírodní památka obsahuje několik izolovaných skalek a menší bývalý lom s přístřeškem v západním závěru tohoto maloplošného chráněného území. Bohužel toto je jediné skalní místo Chřibů, které jsem měl zatím možnost navštívit. Jedná se o pískovcový, místy slepencový útvar užívaný horolezci – viděl jsem zde jistící body. Jeho největší zajímavostí je menší erozní jeskyně oválného tvaru a patrně jejím určitým pokračováním je na opačné straně „komín“. Nejsem právník a při spoustě vyhlášek z nejrůznějších časů o jejichž platnosti a vzájemných vazbách si „běžný smrtelník“ asi nebude příliš jistý se těžko hledá otázka zda do jeskyně možno nebo nemožno alespoň nahlédnout? Podle běžných pravidel, které většinou platí (v NPR pouze po značených cestách, v PR k tomu přibudou i lesní cesty a v PP je pohyb možná ještě trochu volnější). Bohužel ne vždy je to tak zřejmé a někdy si například vyhlášky a nejrůznější informační tabulky, listy atd. protiřečí, v lepším případě v některých bodech nejsou úplně jednotné. A v případě Budačiny nevím jak to s návštěvou jeskyně je? Ono je i otázkou, zda podle některých hledisek je možné jeskyni „V Budačině“ s označením P321 81 2B J00001 jeskyní nazvat? Číslo P321 označuje umístění ve flyšovém pásmu Vnějších Západních Karpat, P321 81 2B upřesňuje na Kostelanskou vrchovinu. Obecně platí, že pokud není jeskyně označena jako veřejnosti přístupná, tak je nepřístupná a vstup do ní není povolen. Vzhledem k tomu, že jeskyně má jakési „evidenční číslo“, tak ji patrně za jeskyni AOPK považuje, i když se podle mě úplně nejedná o podzemní objekt. Definicí jeskyní je více, jedna třeba ve zkratce říká, ze se jedná o podzemní objekt jehož vnitřní rozměry (alespoň jeden) dosahuje dvou metrů a vstup má rozměr menší. I z toho pohledu si nejsem úplně jistý zda této definici vyhovuje? Vstupní otvor má podobné rozměry jako je její výška. To co jsem pochopil z vyhlášek je i to, že přístup je na PP Budačina možný pouze po značené cestě, případně těch lesních. V mapy.cz/turisticka vidím pouze značenou turistickou zelenou a také modrou která patrně vede ke stromu před vstupem. Protože na skále jsou jistící mody, tak ji nepochybně budou používat horolezci. Co jsem se tak dočetl o skalách obecně, tak „horolezecká činnost“ je povolena pouze na těch objektech, které jsou k tomu určeny. Tedy například bouldery, případně „cvičné“ skály. Tedy podle všeho to vypadá tak, že do jeskyně „V Budačině“ nahlédnout není možné. Podobně to tak prý platí u nejrůznějších starých důlních děl, kde i kdyby nebylo nic napsané, tak vstup není povolen.

 

Navíc až v poslední době jsem přišel na to, že existuje něco jako REZERVAČNÍ KNIHA. Nejedná se o systém, ve kterém by se například mohly „objednat“ exkurze na daná místa. Jestli jsem vše dobře pochopil, tak rezervační kniha AOPK (Agentura Ochrany Přírody a Krajiny – lidově „ochranáři“) je seznam všech vyhlášek a podmínek „užívání“ daných chráněných území. Ať už těch maloplošných (přírodní památky, přírodní rezervace, národní přírodní památky a národní přírodní rezervace) nebo i těch velkoplošných (chráněná krajinná území, národní parky, atd.). Vstupy do některých území jsou omezeny třeba i časově.

 

Pokud zde bude někdo, kdo by mé poznámky zde uvedené uvedl na pravou míru, upřesnil, budu rád. Spíš jsem tímto poněkud rozvláčnějším úvodem chtěl naznačit, že ne vždy je vše tak jasné jak to na první pohled vypadá.

 

Asi je i faktem, že 99 procent čtenářů turistiky se bude v přírodě chovat tak, že se ani nepozná, že zde byli. Na druhou stranu, skoro při každém výletu se přesvědčuji, že spousta „rádoby“ turistů se podle toho nechová a jsou schopni dělat smetiště kdekoliv. Mnozí jsou i na hony vzdáleni výrazu „být skoro neviditelný“, tedy především „neslyšitelní“. Pak se asi nemůže nikdo divit, že ochranáři místo toho aby nechali lidi „přírodu poznávat na vlastní kůži“ tak radši píší zákazy… No, nic… Špatné téma, vrátím se teď k popisu místa.

 

Člověk by asi neřekl, že v největší rozměry (výška) dosahuje zhruba 12 metrů. Blízký orientační bod v mapě je Krásná hora. Je zde označena jako hora, ale opět je to popis, který není ani k celkové nadmořské výšce ani k výšce nad okolním terénem úplně správný. Podle jedné definice hory se musí jednat o vyvýšeninu s minimálním rozdílem vrcholu případně hřebenu vůči okolnímu terénu alespoň 300 metrů. Tomu rozhodně v mírně zvlněné krajině Chřibů není. Pokud má někdo rád „škatulkování“ uvedu umístění oblasti z „geologického pohledu“. Budačina se nachází v pseudokrasové oblasti flyšového pásma Vnějších Západních Karpat „Karpatského oblouku“, do něhož náleží například i Tatry a na mapě vytváří jakýsi oblouk. Prochází střední a východní Evropou přes osm zemí (Rakousko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Ukrajina, Rumunsko a Srbsko) s délkou zhruba 1500 km a u srdce zahřeje, že nejvyšší vrchol se nachází ve Vysokých Tatrách. Teď k bližšímu určení podloží: jedná se pískovce a slepence soláňských vrstev račanské jednotky magurského flyše. Flyš je jedna z podmínek díky níž mohlo dojít ke vzniku pseudokrasových jeskyní (zjednodušeně řečeno jeskyní, ve kterých nenajdeme krápníky a i v těch které jsou pojmenovány například „Krápníková“ se rozhodně nebude jednat o typ krápníků na které jsme zvyklí z „krasu“. Přesnější označení by snad bylo například „brčka“. Vznik pseudokrasových jeskyní je úplně jiný než těch krasových. V „pseudokrasu“ hraje hlavní roli gravitace a tření na kluzných plochách, mrazová eroze - zjednodušeně řečeno lámání a praskání pískovcových bloků v místech, kde zateče voda, ta zmrzne a značnými silami působí na prasklinu v bloku. Pokud led „vyhraje“ blok praská a mění rozměry. Tím může ovlivnit křehkou rovnováhu a skalní nebo kamenný blok se může začít pohybovat než opět najde stabilní stav. Tím jsou pseudokrasové jevy nebezpečné. Nikdy nikdo neví co se může nebo nemůže urvat, sesypat. I proto se do jeskyní nechodí „sólo“. Nejlépe vždy s někým, kdo tato místa důvěrně zná, tedy s jeskyňáři. Je to vhodné jak z hlediska klidu ohledně „práva“, tak především právě z bezpečnosti. Protože kdo jiný než jeskyňář bude mít znalosti, zkušenosti a hlavně „cit“ k místu, než ti, kteří se výzkumu těchto zajímavých míst věnují.

 

Osobně si myslím, že Budačina patří k relativně bezpečným místům, jimž mnozí nepochybně neodolají, ale podle toho co jsem nastudoval si nejsem úplně jistý zda vstupování do této jeskyně je úplně „košér“. Ze zajímavých jeskyní kde je vstup dovolen a o nichž vím – kam vede turistická trasa je například „Průchodnice“ u Ludmírova v Javoříčském krasu, jeskyně Šipka ve Štramberku nebo jeskyně Pekárna v Ochozském krasu. Občas také bývají otevřeny některé jeskyně, které jsou po zbytek roku uzavřeny. Krásným příkladem je pohodová Ochozská jeskyně nebo o něco náročnější jeskyně na Květnici, tzv. „Králova jeskyně“. Pojmenovaná je po nikom méně známém než po objeviteli Demanovských jeskyní. Měl jsem to štěstí, že jsem si ji mohl prolézt jednou z obtížnějších cest, kdy bylo třeba jednu asi deset metrů hlubokou propástku překonat rozporem. Krásná i proto, že jsem ji šel s místním jeskyňářem, který ji znal jako „své boty“. I když v místech nad „bezednou propastí“ to byl především boj s mými obavami, ale nakonec zvědavost vyhrála (vracení se zpět nahoru by bylo obtížnější. :-) ). Když jsem toto místo překonal a opět stál na pevné zemi a navíc v prakticky největší hloubce (něco přes třicet metrů) této menší jeskyně tak to byl neopakovatelný okamžik. Krásný zážitek, který si pamatuji jako by to bylo včera…

 

Inu trochu jsem se od Budačiny odchýlil trochu jinam, ale snad bude článek alespoň pro někoho zajímavý a třeba v něm i probudí onu tajemnou touhu po poznání neznámého. A co je krásnějšího a smysluplnějšího než poznávat krajinu svého domova.