Skalní krása nedaleko vyhlídky nad "Ledovými slujemi" u Vranova nad Dyjí.

   Toto bude asi můj nejkratší článek. Ve své podstatě by stačilo v mapě zakroužkovat kratší úsek značené turistické trasy v našem nejmladším národním parku. Sice mnoho nenapíši, ale to neznamená, že by se snad jednalo o nezajímavé místo. Naopak považuji ho na celém výletu za pověstnou třešničku na vrcholu dortu. Spolu s dalšími krásnými skalními útvary, například „ Hamerskými vrásami“. Nelituji, že jsem to „riskl“ a „obětoval čas“ abych zde alespoň zaběhl. Odměnou mi byl pohled na krásné skály, nakonec ještě korunovaný scenérií kopců a hluboko v údolí tekoucí řeky Dyje. Ze skalní vyhlídky se na ni dívám v „protiproudu“. Svítící slunce tomu všemu dává další rozměr. Po předešlých deštích jsem měl z místa označeného jako „exponované“ nemalé obavy. Realita ovšem dopadla víc než dobře a místo bylo suché a dobře schůdné.

 

   Při troše opatrnosti si myslím, že by nemusel být žádný problém. Poznámka na varovné cedulce, že cesta není určena pro kola ani kočárky, je na místě. Cyklista by patrně musel kolo po většině trasy vést vedle sebe. V době „elektrokol“ a dalších vyslovených „PODVODŮ“ je nepochybně varování na místě. Případný „neřízený projektil“ by na úzké pěšince udělal určitě spoustu horkých chvil ostatním. Ale asi nejsem objektivní, protože už od vzniku „elektrokol“ je považuji za něco potupného. Buď někam dojedu sám nebo ne. Raději se budu plazit po čtyřech než abych sedl na elektrokolo. :-)))

 

   Cedulka u odbočky k menhiru u vyhlídky nad „Ledovými slujemi“ informující, že se jedná o náročný terén pro zkušené turisty není dobré brát na lehkou váhu, i když teď se mi zdál nadmíru snadný. Při zhoršení podmínek (ledu, dešti, blátíčku) může být situace zcela odlišná. Pěšinka naštěstí v každém okamžiku umožňuje „ústupovou cestu“, respektive možnost otočit se. Inu, není důvod aby někdo ze strachu z tohoto místa nespal.

 

   Možná, že se o něco dál nachází ještě obtížnější úseky než ke kterým jsem došel já, ale z místa, které se fotí nejvíce, jsem již nic těžšího neviděl. Krásné místo a jsem rád, že je umožněno tudy jít. Víc než spousta slov je přece jen pohled a tak zde dávám i pár fotek, které snad alespoň trochu „naladí“ na atmosféru místa. Nejsem žádný velký fotograf, horolezec, turista ani vypravěč, ale snad ten, kdo bude chtít něco na fotkách vidět, tak uvidí… :-)

 

   Nemám již prakticky žádný čas k dobru, spíš se asi jedná o naprosto zbytečnou snahu dohnat autobus na náměstí Ve Vranově nad Dyjí. Byl jsem již natolik unaven, že si nyní ani moc přesně nepamatuji, kolik času mi zbývalo k návratu ani kolik kilometrů přesně to k zastávce podle turistických směrovek bylo, ale hádal bych, že minimálně kolem pěti. Jestli jsem měl na návrat něco méně než hodinu, tak to si také nejsem jistý. Nechci to vzdát, ale na devadesát procent si myslím, že je dobíhání zbytečné a že mi již koupený lístek na dalšího smluvního dopravce toho našeho „Národního“ mi propadne, ale i tak se pokouším z kopce běžet. Opatrně abych nezakopl, ale s tím, že s největší pravděpodobností dole v údolí již na běh nebudu mít ani myšlenky ani sílu se snažím o maximum. Jsem rád, že za nekonečně dlouhou dobu jsem u studánky jejíž voda mi přichází víc než k dobru. I vytahování PETky s vodou „z doma“ z batohu by zabralo neskutečně mnoho času, jehož ztrátu si nyní, při „závodu sám se sebou“, nemohu dovolit.

 

   Mnohem radši bych byl, kdybych měl více času se kochat okolím, ale „musím“ to řezat. Dvě hodiny k dobru a možnost nejet úplně posledními spoji mě motivuje k „heroickému“ výkonu. U studánky se vydatně napiji, ale během chvíle mám zase v krku úplně sucho. Pocity teď musí jít stranou… Při přeskakování kamenů jsem nezakopl, ale v údolí jsem již pořádně „vyšťaven“. Snažím se alespoň o rychlou chůzi. Vše vypadá nekonečně. Když procházím kolem Hamarských vrás, tak mám maximálně čtvrt hodiny až dvacet minut k odjezdu autobusu.

 

   K zastávce se dostávám v době, kdy na informační tabuli svítí deset minut k odjezdu. Jsem vítězem! :-))

 

   Vítězem, který je sotva schopen pohnout pusou. Kdybych se měl někoho na něco zeptat, tak by mě asi bral tak, že jsem toho již „hooodně“ vypil. Krk mám dokonale vysušen. Musím doplnit spoustu ztracených tekutin. To je pro mě nyní jako předávání vítězných vavřínů a medailí… :-)))

 

   Jsem rád, výlet na něž jsem měl něco málo víc než tři hodiny, dopadl velmi dobře. Viděl jsem více méně vše co jsem chtěl a dokonce i spoustu toho co mě při vymýšlení cesty nenapadlo. Trasu doporučuji všemi deseti...