Siena - katedrála Santa Maria Assunta – pohled do interiéru (Duomo, Cattedrale Metropolitana)

Jestliže je sienská katedrála všeobecně považována za klenot italského gotického stavitelství, není to jistě jen díky jejímu „černobílému“ exteriéru. Stejně úchvatným dojmem působí obdobně zbarvený interiér tohoto chrámu, který je halovým trojlodím, rozděleným sdruženými pilíři. K tomu musíme připočítat příčnou loď, rozdělenou na dvojlodí (někdy se ještě přidají řady kaplí a uvede čtyřlodí), a hluboký chór, měřící na délku téměř 90 metrů. Pozoruhodné je šestiúhelníkové křížení lodí či vnitřní sloupy s lehkými arkádami, připomínající francouzské gotické katedrály. Klenby lodí, jejich křížení i kopuli zdobí zlaté hvězdy v modrém poli. Interiér osvětlují vysoká hrotitá okna a dvě krásné rozety. Nejvíce však zaujme zabarvení vnitřních prostor, které jsou kompletně v horizontálních pruzích a černo-bílých barvách. Tento kontrast vytváří velice zvláštní - až rafinovaný - světelný efekt. Následující sáhodlouhý text lze považovat spíše za průvodce sienskou katedrálou pro ty, kteří cizími jazyky nevládnou a přesto by nechtěli, aby jim něco podstatného neuniklo.

V interiéru snad nenajdeme jedinou část, která by něčím výrazně nezaujala. Například hned vnitřní strana hlavního průčelí, jejíž podoba vznikla až v 17. století, tedy v době přestavby katedrály a nástupu „sienské vlády“ papeže Alexandra VII. a kde byl většinově druhotně použit stavební materiál z 15. století. Nebo boční sloupy, dokončené v roce 1483, pocházejí z rozebrané kaple Čtyř korunovaných svatých, které jsou dílem Antonia Federighiho a Giovanniho di Stefano. Vyřezávané panely (6), které tvoří základny sloupů (kromě jednoho jsou to originály) i ty (4) vrcholové, zobrazující scény ze života Panny Marie. Devět z dvaadvaceti panelů vyřezal Urbano da Cortona v letech 1450 až 1460, původně ovšem pro dnes již zničenou kapli Milostné Panny Marie. Čtyři panely nad překladem pak zobrazují scény ze života sv. Ansana a jsou dílem anonymního umělce z okruhu Antonia Federighiho. Umělec, který vytvořil šest postav nad vnitřními portály, je zcela neznámý. Zřejmý je pouze vliv francouzské gotiky. Boční vstup je dílem Giovanniho Pisana, rozetové okno zobrazující Poslední večeři vytvořil roku 1549 Pastorino de Pastorini dle předlohy Perina del Vagy. Na stranách jsou zobrazeni papežové Marcello II. a Pavel V. Jedná se o řezby Domenica Cafaggiho. Ty doplňují řezby Giugurta Tommasiho, zobrazující první dva sienské papeže Alexandra III. a Pia II.

Celá hlavní chrámová loď i chór jsou korunovány římsou s nekonečnou řadou 171 bust papežů, vyrobených různými umělci mezi roky 1497 a 1502. Všechny busty jsou označeny jménem a jejich „seznam“ začíná sv. Petrem ve středu zadní stěny chóru a pokračuje chronologicky ve směru hodinových ručiček. Končí pak 171. papežem Luciem III. (ve funkci 1181-1185). Přestože jsou jednotlivé busty považovány za umělěcky pouze průměrné práce, celá série je velkolepé svou délkou a úplností. Pod papeži jsou – v horní části arkádových oblouků - umístěny busty 36 císařů. Ty byly vytesány v 16. století, a to ve dvou etapách (mezi roky 1503 a 1506 v hlavní lodi a v letech 1568 až 1571 v chórové části). Na rozdíl od papežů nejsou označeny „popisky“, takže je nemožné určit jednotlivé císaře. Proč se v interiéru významné církevní stavby objevily busty císařů se stále neví, ale přičítá se to většinou snaze vzdát hold ghibellinské tradici města.

Velký zájem odborníků i návštěvníků katedrály vzbuzují rovněž pozoruhodné pilířové hlavice, rozmístěné po celém kostele. Mnohé z nich jsou dnes považovány za práci Nicola Pisana a jeho školy z let 1263 až 1280. U některých hlavic jsou však odborníci přesvědčeni o tom, že se jedná o práce ještě starší, ale také o dílo méně schopných umělců. Hlavice v chóru jsou připisovány Giovannimu di Agostino a vznikly tak zřejmě v letech 1340 až 1357. Na posledních dvou pilířích jsou podle legendy umístěny dva lodní stožáry ze sienské lodi a bitvy u Montaperti v roce 1260. Jsou dlouhé přes 16 m a jedná se s největší pravděpodobností o části stožáru lodi z 16. století, snad z lodi, která se zúčastnila slavné bitvy u Lepanta v roce 1571.

Hned na začátku chrámové lodi, u první dvojice pilířů, si návštěvníci katedrály mohou prohlédnout – ve skleněných tubusech umístěné – dva skvosty z bílého carrarského mramoru. Jedná se o křtitelnice, vynikající dílo Antonia Federighiho z let 1458 až 1467 a jedny z nejcennějších artefaktů v celé katedrále. Na křtitelnicích jsou nejrůznější reliéfy (delfíni, andělé, lidské postavy, orli nebo girlandy z ovoce), které mají představovat např. prvotní hřích, vykoupení člověka a spasení. Další perlou mobiliáře je nádherná kazatelna Nicoly Pisana. Kazatelna katedrály v Sieně byla postavena v období mezi roky 1265 až 1268 a je považována za jeden z nejvýznamnějších počinů italského sochařství 13. století vůbec. Je osmiboká a zdobí ji množství reliéfů a soch, které nahradily sloupky v horní části kazatelny. Čtyři z osmi rohových sloupků spočívají na zádech lvů, jejich horní část pak zdobí postavy představující svobodná umění a filozofii. Oblouky mají tvar trojlístku a nad hlavicemi sloupů se nacházejí mramorové postavy představující teologické ctností a logiku. Nechybí zde ani proroci a evangelisté. Scény zobrazené na panelech pak představují Navštívení Panny Marie a Narození Páně, Klanění tří králů, Představení v chrámu a Útěk do Egypta, Vraždění neviňátek, Ukřižování a Rozdělení na vyvolené a zatracené. Zajímavá je také postava Krista soudce mezi Posledním soudem a symboly čtyř evangelistů. Přístupový most vytesal Bernardino di Giacomo v letech 1536 až 1539, pravděpodobně podle návrhu Baldassare Peruzziho.

Při pohledu vzhůru jistě každého zaujme obří chrámová kopule. Její výzdoba – tedy modré kazety se zlatými hvězdami – vznikla v letech 1481 až 1494. Pok kopulí se nachází šest zlacených soch zobrazujících šest sienských svatých, včetně Kateřiny. Autorem těto vynikající sochařské práce je Giovanni di Stefano. Černobílé pásové zobrazení patriarchů a proroků vytvořili v roce 1481 různí umělci, např. Guidoccio Cozzarelli, Sebastian Francis, Benvenuto di Giovanni, a Pellegrino Mariano. Vrcholová lucerna byla navržena Gian Lorenzo Berninim až v roce 1666 a zobrazuje holubici Ducha svatého. Na podobě lucerny se podíleli také Vlám Cornelius Talboom, Andrea Ferrari a Pietro Cremoni a její obnova proběhla roku 1891: Na vítězném oblouku najdeme pět malých mramorových soch sienských světců a zpodobnění charity; ty jsou dílem anonymních umělců prvního desetiletí 14. století.

V levé boční lodi se původně nacházel obsáhlý a výjimečný cyklus mariánských příběhů a velký oltář Duccia di Buoninsegna. Jednalo se o mistrovská díla největších sienských umělců 14. století (např. Pietro a Ambrogio Lorenzetti, Simone Martini), která však byla postupně nahrazována v průběhu 17. a 18. století díly barokními. Příkladem může být oltář Ježíše Krista a svatých Jakuba a Filipa, který vytvořil Francesco Trevigiani v roce 1688. Klenotem mezi zdejšími oltáři je však oltář významného rodu Piccolomini. Práce na něm byla zadána umělci jménem Andrea Bregno, a to kardinálem Francescem Piccolominim, pozdější papežem Piem III. Bregno stavěl oltář z bílého carrarského mramoru v letech 1481 až 1485. Oltář však zcela nedokončil (16 soch) a fyzicky se zhroutil. Poté ho vystřídal Pietro Torrigiani (sv. František v levém horním rohu), aby v roce 1501 kardinál povolal do Sieny mladého Michelangela a pověřil ho dokončením díla. Ten pak v letech 1501 až 1504 vytvořil čtyři sochy v nižších výklencích (sv. Petr, Pius, Pavel a Jiří). Následně se stal Michelangelo velmi slavným, přijal zakázky z Florencie a piccolominský oltář již zůstal navždy nedokončený. Ve výklenku v horní části je umístěna Madona s dítětem z roku 1371, považováno za dílo z raného období Jacopo della Quercia. Oltářní obraz se stejným námětem namaloval roku 1385 Paolo di Giovanni Fei.

Nejnavštěvovanějším místem v levé katedrální lodi je však zřejmě knihovna Piccolomini. Tu nechal v roce 1492 – tedy nedlouho po dokončení základní části piccolominského oltáře – postavit rovněž kardinál Francesco Todeschini Piccolomini, aby zde zachoval bohaté dědictví knih, sebraných jeho strýcem, papežem Piem II. Knihovna se nachází těsně před transeptem a najdeme zde také mramorový pomník, završený postavou vzkříšeného Krista mezi dvěma anděly, od Lorenza di Mariano řešeného Marrina z roku 1497, Celý interiér vymaloval Pinturicchia, který zde pracoval ve dvou fázích (v letech 1502 až 1503 a 1505 až 1507). Fresky popisují událostí v životě papeže Pia II. Celou prostoru obíhají prosklené regály s velmi cennými knihami, mezi kterými vévodí graduály Liberale de Verona a Girolamo da Cremona z II. poloviny 15. století a v centru knihovny se tyčí mramorová skupina Tří Grácií, která je římskou kopii sousoší z helénského období.

V pravé boční lodi můžeme vidět zajímavé oltářní obrazy z III. čtvrtiny 17. století, které vytvořili např. Annibale Mazzuoli nebo Raffaello Vanni. Ty doplňují fragmenty hrobu biskupa Tommasa del Testa Piccolominiho, který vyřezal Neroccio Bartolomeo de Landi za pouhých šest měsíců roku 1485. Po stranách je 6 scén z 22 dílné řady Urbano da Cortona (cca 1450-1460). V levém transeptu, v přední části kaple Jana Křtitele, je pohřební památník velkého mistra a maltézkého rytíře Marc'Antonio Zondadariho, který sice byl pohřben na Maltě, ale jeho srdce bylo dle závěti přeneseno do katedrály v Sieně. Památník vytesal v letech 1723-1726 Giuseppe Mazzuoli a rytířovo srdce je zde ukryto v mramorové schránce s jeho heraldickým štítem a válečnými trofejemi. Vidět zde můžeme také sochy dvou papežů, a to Pia II. (ve funkci 1458-1464) a Pia III. (ve funkci jen 26 dnů roku 1503). Autory celkem průměrných soch jsou Giuseppe Mazzuoli (1692-1695) a Pietro Balestra (1703-1706). První oltář na svém obraze představuje Madonu se sv. Petrem a Pavlem. Jeho autorem je Raffaelo Vanni, který ho namaloval podle předlohy Benátčana Salvatore Fontany. Součástí výzdoby je rovněž oltář Kongregace sv. Petra s polychromovaným dřevěným křížem od neznámého umělce poloviny 14. století. Bílý štukový reliéf z počátku 18. století pochází z dílny Giuseppe Mazzuoliho a znázorňuje truchlící Pannu Marii se sv. Janem Evangelistou a klečící Máří Magdalénu s andělíčky.

Kapli sv. Jana Křtitele, sloužící jako křtitelnice, navrhl v renesančním slohu Giovanni di Stefano. Kruhová kaple měla být relikviářem ramene sv. Jana Křtitele, které roku 1482 do Sieny přivezl papež Pius II, Kapli vyzdobil malbami Pinturicchio (např. Scény ze života Jana Křtitele) a Alberto Aringhieri. Bohatá štuková výzdoba vznikla na přelomu 16. a 17. století. Oltář zde nahrazuje křtitelnice Antonio Federighiho z let 1465-1468. Stěny jsou rozděleny do tří dekorativních pásů, ten spodní je celomramorový. Za pozornost stojí sochy svatých, jejichž autory jsou Giovanni di Stefano (1485-1487) a Neroccio Bartolomeo de Landi (od 1487). V centrálním výklenku se nachází slavná bronzová socha sv. Jana Křtitele, kterou vytvořil v roce 1455 Donatello a na své současné místo byla umístěna až později.

Návštěvníky často neprávem přehlížena zůstává kaple místního světce sv. Ansana. Nachází se v levém transeptu, hned vedle chóru, byla postavena v roce 1590 a najdeme zde např. vysoce ceněný náhrobní kámen biskupa Giovanni Pecciho od Donatella (r. 1426) nebo oltářní plátno Francesco Vanniho z let 1593-1596, který bývá považován za jeden z nejcennějších obrazů katedrály. Pozoruhodný je také pohřební památník kardinála Riccardo Petroniho od Tina Camaino (po r. 1314, rekonstrukce 1951). Jeden z klenotů 13. století zobrazuje postavu zesnulého kardinála, ležícího na katafalku, a obklopeného anděly, Madonou s dítěem a sv. Petrem a Pavlem.

V pravém transeptu se mj. nachází sochy Alexandra VII. (sochař Antonio Raggi dle návrhu Gian Lorenza Berniniho, 1661-1663) a Alexandera III. (Melchiorre Café a Ercole Ferrata, 1665-1674). Zajímavý je také náhrobek biskupa Carlo Bartoliho, graffiti (Antonio Federighi a Giuliano di Como, návrh Pietro del Minella) nebo levý oltář s obrazem Luigi Mussiniho. Minout bychom neměli ani kruhovou kopulovou kapli Zaslíbení Panny Marie, postavenou v letech 1659 a 1662 v barokním slohu německým stavitelem Johannem Paulem Schorem dle návrhu Gian Lorenza Berniniho. Tato kaple se zlacením, mramorem a bronzem je symetrickým protipólem kaple sv. Jana Křtitele. Hodnotné jsou Berniniho sochy sv. Máří Magdalény a sv. Jeronýma i sochy na obou stranách oltáře, zobrazující sv. Bernarda a sv. Kateřinu Sienskou (Antonio Raggi a Ercole Ferrata). Čtyři basreliéfy nad sochami pochází z 18. století a znázorňují výjevy ze života Panny Marie. Najdeme zde také anděly ze zlaceného bronzu (Ercole Ferrata), Madonu s dítětem (fragment větší práce Dietisalviho di Speme), mozaiky Navštívení Panny Marie a Útěk do Egypta (Carlo Maratta) nebo pomník básníka Bernardino Perfettiho (mramor s bronzovou korunou, Bartolomeo Mazzuoli a jeho synovec Giuseppe Maria, 1747 až 1750.

Další z kaplí je zasvěcena Nejsvětější svátosti a nachází se na rohu pravé příčné lodi a presbytáře, tedy jako protějšek kaple Sant'Ansano. Zde najdeme oltářní obraz Klanění pastýřů (Alessandro Casolani, 1594-1596). Na pravé straně kaple je pětice panelů vytesaných v mělkém reliéfu a zobrazujících Evangelisty a sv. Pavla. První dva vytvořil Giovanni da Imola, zatímco zbývající tři - nižší kvality – jsou dílem Giovanniho di Turino, který jej po jeho smrti nahradil.

Až v roce 1506 mizí z apsidy a chóru původní fresková výzdoba i mobiliář a začíná zde složitý proces obnovy. Chórové lavice jsou přesunuty a roku 1532 se na současném místě objeví kazatelna Nicoly Pisana. Ve třicátých letech 16. století byl předělán i hlavní oltář. V letech 1535-1544 byla freskami nově vyzdobena apsida, v letech 1608-1611 pak celý chór. Osm bronzových andělských soch (čtyři na každé straně), které zdobí chórové pilíře, jsou posledním unikátním sochařským dílem malíře Domenico Beccafumiho z let 1547 až 1551. Po stranách presbytáře se nacházejí chórové lavice, určené pro 36 církevních hodnostářů. Pocházejí z konce 14. století a původně jich bylo 90. Na své současné místo byly umístěny v roce 1506, kdy je upravili Francesco a Giacomo di Tonghio, společně s Giovannim da Verona. Středové lavice pak „na míru sedícím“ navrhl Riccio da Teseo di Bartolino a Benedetto di Giovanni v letech 1567-1570.

Apsidu a spodní část kněžiště vyzdobil malbami Domenico Beccafumi (1535-1544) a jeho dílo bylo obnoveno a částečně přeneseno v roce 1812. Velkým problémem se totiž stalo zemětřesení v roce 1798, kdy byla část fresek poškozena a například Kristus v horní části byl nahrazen Nejsvětější Trojicí (Francesco Mazzuoli), zatímco ústřední freska byla nahrazena oltářním obrazem, znázorňujícím Nanebevzetí Panny Marie a namalovaným Bartolomeo Cesim v roce 1593. Dochází tak k narušení stylistické jednoty apsidy, kdy byly zničeny některé – současníky autora nepříliš uznávané – Beccafumiho fresky, které moderní kritika oceňuje za sílu výrazu, kompaktnost a diferenciaci postav. Velké boční a zadní apsidové fresky vytvořil v letech 1608 až 1611 Ventura Salimbeni a jejich cílem byla především oslava Sieny i zobrazení Starého zákona a zázraku eucharistie.

Hlavní oltář z polychromovaného mramoru navrhl a postavil v roce 1530 Baldassarre Peruzzi. Po jeho smrti však práce na oltáři pokračovali až do roku 1541. Jeho součástí je bronzový svatostánek (Vecchietta), pocházející z let 1467-1472. Vysoce kvalitní sochy na něm jsou dílem Giovanniho di Stefano (1488-1490) a Francesca di Giorgio Martini (1488-1492). Podobu kříže a svícnů tradičně navrhl Riccio. Výměna starého oltáře za dnešní oltář „vévodský“ byl výsledkem změny uměleckého vkusu ve prospěch renesance (středověký oltář byl považován za staromódní a zastaralý), ale také rostoucího důrazu na kult těla a krve Krista. V souvislosti s chórem katedrály musíme zmínit také vitráž vévodského okna (Duccio di Buoninsegna). Dnes zde vidíme jen kopii slavného okna katedrály, jejíž vitráž vytvořil neznámý umělec v letech 1287-1288. Originál tohoto okna je k vidění v Museo dell'Opera del Duomo a jedná se o nejstarší známou barevnou vitráž Italské výroby. Kruhové okno má průměr 5,6 m, je rozděleno do devíti sekcí a jsou zde zobrazeny mariánské scény, včetně Smrti Panny Marie, čtyři patroni města Siena a čtyři evangelisté.

Sakristie se nachází nalevo od chóru, je přístupná z lodi, a má téměř lichoběžníkový půdorys. Uvidíme zde nejen klenoty z 15. století od Giovanniho di Turino, vyrobené z bronzu, mramoru a bílého smaltu, ale také obrazy, sochy a starožitný nábytek nebo různá menší díla z 19. až 21. století. V katedrále také najdeme četná moderní díla, např. (vpravo nad vstupem do kaple sv. Jana Křtitele) bustu Pietra Gambagini Gallettiho (rektor katedrály a její donátor, který zemřel v roce 1864) od Tita Sarrocchiho (1869) nebo bronzovou sochu nabízející votivní lampu s obrazem Madony (dar oblíbeného Guida Chigiho, který narukoval jako dobrovolník do I. světové války a těžký zápal plic přežil jen díky modlitbám jeho přátel k Panně Marii). Autorem sochy byl roku 1926 sochař Arturo Viligiardi. Zmínit můžeme také velké bronzové svícny, které vyrobili v roce 1932-1933 sochaři Ettore Brogi a Ezio Trapassi a v roce 2004 Pierluigi Olla.

Samostatnou kapitolou je podlaha katedrály. Je vyrobena z mramoru a zobrazuje různé biblické výjevy. Jednotlivé její části pochází z různých období od II. poloviny 14. do konce 19. století. Na její podobě se podíleli takoví umělci jako Francesco di Giorgio, Pinturicchio, Sassetta, Neroccio Bartolomeo de 'Landi, Antonio Federighi, Urbano da Cortona a především Domenico Beccafumi, který vytvořil nadpoloviční většinu obrazů. V 19. století zde tvořil také známý purista Alessandro Franchi. No a pod podlahou se většinou nachází krypta a je tomu tak i zde. Několikapodlažní krypta – tedy alespoň její nejvyšší část - bývá přístupná, nachází se pod kopulí a její součástí je také starobylá svatyně. Při rekonstrukčních pracech v roce 1999 zde bylo objeveno 180 m2 fresek z 13. století, zachovaných překvapivě v mimořádně živých barvách. Freskové obrazy zachycují zejména scény z utrpení Ježíše, včetně Ukřižování a Snímání z kříže.

Nedílnou součástí interiéru jsou, samozřejmě, také varhany. Najdeme zde dva postranní nástroje. Na dřevěném chóru stojí orgán Agati-Tronci opus 1156, postavený v roce 1894 za použití komponentů z předchozího nástroje, pocházejícícho z roku 1672. Tyto varhany byly obnoveny v roce 1977 firmou Anselmi-Tamburini. Naproti můžeme obdivovat varhany Tamburini opus 520 (72 registrů, 4 klávesnice), postavené v roce 1966. I zde bylo použito mnoho píšťal ze starších nástrojů, převážně ze 17. a 18. století.

Autor článku s obdivem gratuluje všem, kteří se předchozím textem pročetli až sem. Zřejmě se jedná o nejdelší článek v dějinách Turistiky, ale měl by to být současně - a hlavně - spolehlivý průvodce po interiéru krásné sienské katedrály. A sám pisatel tohoto příspěvku pevně věří, že jej někdy použije a prohlídku chrámu si užije o to více, protože nejenže už bude vědět, ale také nebude pořizovat obsáhlou fotodokumentaci …