Rusovce (Bratislava) – zámek (kaštieľ)

Když ne jednoznačně nejvýznamnější a nejznámější, tak určitě největší památkou této čtyřtisícové (pří)městské části hlavního města našich východních sousedů je zdejší zámek. Bílá romantická stavba ve stylu anglické tudorovské či windsorské neogotiky bývá označována za zdejší architektonickou ozdobu, pochází z poloviny 19. století (udávají se roky 1840 i 1850) a je veřejnosti – coby vládní budova - nepřístupná. Proto si také tento "zámeček", který je slovenskou národní památkou, nepořídíte na turistické vizitce.

Původní zdejší zámeček vznikl již v 16. století (snad okolo roku 1520) a právě na jeho místě nechal hrabě Emanuel Zichy - Ferraris vybudovat pro svou anglickou manželku současný objekt, který se však stal rodovým sídlem Zichyů již v roce 1646, kdy jej vyženili. A ještě předtím zde stával hrad, který v Rusovcích prokazatelně existoval nejpozději od roku 1266 a mezi jeho majiteli byl i český král Vladislav Jagellonský. Pozdně renesanční zámeček zřejmě v podstatě pocházel právě z přestavby právě tohoto hradu.

Přestavbu, která dala vzniknout zámku (autor článku bude nadále pro velikost objektu upřednosňovat tento nezdrobnělý výraz) v jeho dnešní podobě, tehdy údajně vedl významný vídeňský architekt Franz Beer (spíše však nějaký jeho prapotomek, protože barokní architekt Franz Beer von Blaichten zemřel již v I. čtvrtině 18. století a jisté barokní úpravy zde sice proběhly, ale byly ukončeny teprve okolo roku 1777). Zichyové  ovšem nakonec zámek vlastnili pouze do roku 1872. Tehdy jej odkoupil Hugo I., hrabě Henckel z Donnersmarktu a šlechtickému sídlu tím nastalo další období rozkvětu, spojované hodně také s rozlehlými parky a koňmi. V rámci rozsáhlých stavebních úprav se objevují také obě postranní věže a je přestavěna zámecká kaple v severním křídle.

Nedlouho po příchodu 20. století získal zámek kníže Lónay s manželkou princeznou Štěpánkou a díky ním se budova modernizuje a nedaleko od ní vyroste vodárenská věž zvaná minaret, která se pak používala ještě na počátku II. poloviny minulého století. Vznikne zde také slavné zahradnictví a krásný anglická park. Lónay zámek v roce 1944 odkázal benediktinskému opatství v maďarské Pannonhalmě, ale ten nakonec v roce 1947 připadl Československu.

Během I. světové války sloužil zámek jako vojenská lazaret, během té druhé zde od roku 1944 sídlilo německé velitelství SS. Hned po skončení války se v zámečku usadila Rudá armáda, která ho dokázala během necelého týdne zcela „vybydlet“. Devastace zámku, nacházejícího se v parku při Balkánské ulici, pak trvala až do roku 1952 a k jeho částečné rekonstrukci došlo teprve v letech 1982 až 1989.

Zámek (i když tady je ten výraz kaštieľ asi výstižnější) je dvoupatrovou dvoukřídlou budovou, postavenou ve tvaru písmene U. Zámeček má tedy pochopitelně i čestný dvůr či nádvoří (cour d’ honneur), na jih otevřené průčelí a také fasádu bohatě členěnou množstvím oken s lomenými oblouky, arkýři, věžičkami a cimbuřími. Interiéru dominuje centrální schodišťová hala a s ní sousedící velký sál. Křídla propojila chodba, za kterou byly řazeny průchozí místnosti. Neoggoticky – a velkoryse – byly uspořádány i vnitřní prostory a vitráže. Za nejvýznamnější zámecké komnaty bývaly vždy považovány vstupní hala, knihovna, Kulečníkový salon, Turecký salon, velká jídelna a zejména Rytířský sál zvaný též Červený salon.

Na závěr se ještě musíme vrátit k novodobé historii této zajímavé památky. Po Sametové revoluci zámeček převzala Slovenská národní galerie a po marné tříletí snaze zde zřídit reprezentativní obrazárnu ji předala slovenské Národní bance. Ta zámek vlatnila pouhý rok a ten pak v roce 1995 převzala Správa zařízení Úřadu vlády SR, která ho „opatruje“ dodnes a chtěla by zde vytvořit reprezentativní prostory pro přijímání významných zahraničních návštěv. Mezitím se však o „své“ přihlásili benediktini z maďarské Pannonhalmy a veškeré rekonstrukční práce byly raději pozastaveny. Počítá se však i s tím, že by se zámecké prostory mohly do budoucna stát sídlem slovenského prezidenta. A v roce 2019 se zde prý už opět lehce pracovalo …

Předpokládá se tak, že historické zahrady získají zpět svou podobu z počátku 20. století, zámecký park o rozloze 16 hektarů by měl – spolu s čeledníkem - v budoucnosti zůstat přístupný i veřerjnosti a celkové náklady na rekonstrukci zámečku by mělo během pěti let pokrýt 76 milionů eur (ovšem bez DPH a případných víceprací). Prezentovaná vizualizácie podoby „nového kaštieľa“ však nikoho moc nenadchla. A to, že se sem mají vrátit některé originály obrazů a gobelínů situaci jistě nezachrání, protože je zde uvidí přibližně tolik lidí, jako v depozitáři Slovenského národního muzea, kde se  nacházejí v současné době.

Závěrečná poznámka: Výraz kaštieľ bývá do češtiny opravdu překládán nejčastěji jako zámeček. Vzhledem k tomu, že se řasto jedná o hodně velké objekty, je to dost zavádějící. I po stránce funkční by bylo lepší volit pro tato šlechtická sídla téměř vždy označení zámek nebo tvrz. V každém případě se jedná o stavby, které v podstatě nahradily středověké hrady. Byly však stavěny většinou na rovině a v období baroka také uprostřed rozlehlých parků. Většinou je vlastnila střední šlechta, ale našly se i kaštieľy, které vlastnil král nebo naopak "pouhý" bohatý měšťan nebo chudý zeman.