Rudice – Střed světa

Středů světa je hned několik. Ovšem pokud bysme za svět považovali celý vesmír, středu v něm nenajdeme, protože podle platných teorií je vesmír nekonečný, pak také nemůže mít střed.

Ovšem jedna z teorií praví, že existuje-li temná hmota (prozatím není prokázaná), její celková neznámá hmotnost může činit více než 70% hmoty vesmíru. Pak by tedy platilo, že vesmír se jednoho dne přestane rozpínat a zhroutí se sám do sebe. Tedy vlastně do středu.

Prozatím ale vědci v tomto ohledu tápají a i podle střízlivých odhadů má před sebou celý vesmír trvání v řádů desítek miliard pozemských let, takže s touto skutečností se zatím jako lidstvo můžeme vyrovnat.

Pokud tedy vesmír zmenšíme na menší jednotky, vyjdou nám jako prostorové jednotky kupy, což jsou vlastně shluky galaxií a i to jsou obrovské nám normálním smrtelníkům stěží představitelné.

Další jednotkou prostoru jsou pak tedy samotné galaxie. Ta naše je celkem běžnou galaxií střední velikosti, jakých je v kosmu bezpočet. Za jasných nocí a nepřítomnosti světelného smogu vidíme na obloze pás hvězd, kterému se říká mléčná dráha. Vlastně je to rovina disku té naší galaxie a tam se někde v temnotě ukrývá gigantická černá díra, která je středem té naší galaxie. Už trošku menší jednotkou je pak naše sluneční soustava, která se nachází v nějakém odlehlém spirálovém rameni poměrně vzdálená od galaktického středu.

Když člověk překonal první vývojové fáze svého vývoje a dosáhl nějakého uvědomění, začal hloubat, kde by mohl být střed toho jeho světa. Mohl to být nějaký výrazný kopec nebo jiný výrazný bod v okolí působnosti prvních lidí.

Jak se člověk civilizoval, ty středy se posouvaly nebo vzdalovaly do širších území. Postupně středy světa nabývaly míst spojených s nějakým kultem, nebo náboženstvím. Pro neznámé obyvatele Velké Británie takovým středem mohlo být Stonehenge, židé si našli střed světa v Jeruzalémě, tam by ho mohli mít i křesťané, pokud by ho ale neměli katolíci ve Vatikánu, pravoslavní v Cařihradu a později v Moskvě. Říše středu, tedy Čína má svůj střed asi v Zakázaném městě, Tibeťané na hoře Kailas, pro Afričany se nabízí Kilimandžáro, Australanům Uluru. Finančníkům na Wallstreetu.

Takové vidění je více či méně lokální, takže s postupujícím věkem byl střed světa celá země, zprvu placatá, později kulatá (správněji popsaná jako tvar geoid). S postupující věděním se ale střed světa přesunul ke Slunci a později k těm vyšším útvarům, kde jsme byli na začátku článku.

V době, kdy ale prostý lid neměl takové starosti si lidé udělali střed světa klidně ve své nebo vedlejší vesnici. Takový střed světa mají i v Rudicích na Uherskobrodsku (nebo Bojkovicku).

Jedna z pověstí praví, že do Rudic zavítali žáci hvězdáře Koperníka, který hlásal svou teorii heliocentrismu. Protože tyto myšlenky byly považovány za kacířské, museli tedy prchnout. Rudičtí uprchlíky přivítali a údajně dobře pohostili. Jeden z uprchlíků prý v Rudicích zabodl hůl a prohlásil: " I zde je střed světa." Důležitá je ovšem spojka I, takže nemysle jen samotné Rudice. Místní si to ale vyložili jinak, tak uvěřili, že jejich vsí prochází zemská osa. Samozřejmě historka úsměvná, ale asi smyšlená. Přijatelnější vysvětlení podává jeden z kronikářů. Dříve se chodívalo všude pěšky a do okolních vsí to bylo přes lesy, pole a louky zhruba všude stejně daleko kolem jedné hodiny. Rudice tak mohly být klidně středem mikrosvěta na jihu Vizovických vrchů.

A aby se na to nezapomnělo, postavili si v Rudicích pomník. Najdeme ho na upravené návsi poblíž hospody a válečného pomníku. Pomník tvoří ustupující čtyřboký hranol, na vrchní zůžení spočívá širší kamenná deska, která nese čtyři menší kvádříky s ustupujícími vnějšími rohy. Na nich spočívá kamenná zeměkoule orientovaná v podstatě podle náklonu zemské osy, který jak víme osciluje mezi 22,1 a 24,5°. Ta rudická je ale na pevno.