První seznámení se Západními Tatrami (Roháče) - díl druhý, cesta na Plačlivé.

      Pokračování prvního dílu (https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail) začnu něčím, co jsem zažil poprvé právě pod Roháči. Ve výrazně menší míře u rozcestí „V kriváňském žlebu“ s představou, že jít něčím tak kolmým nahoru je úplná blbost. Nakonec ona kolmost nebyla až tak hrozná a dalo se jít i bez jakéhokoliv jištění. Otázkou by to bylo v horším počasí. Ovšem v okamžiku, kdy jsem poprvé v životě viděl nekompromisní kolmou „stěnu“ Ostrého Roháče a kdy mě představa hřebene ostrého jako břitva u naprosto šíleně vysokého „štítu“ jednoznačně USADILA DO KOLEN!!!

       Ne jednou, ne dvakrát, ale rozhodně vícekrát jsem ve Vysokých Tatrách řekl „už nikdy“, ale nakonec jsem se pak uklidnil a nebylo to nakonec až tak zlé… Například „schod“ pod „Chatou pod Rysy“ nebyl až tak problém a nyní si myslím, že za dobrého počasí by nemělo být těžké jej vyjít i bez jakéhokoliv „jistícího železa“. Na druhou stranu jeho pomoci určitě nepohrdnu. Stejně tak jsem měl velmi velké obavy z ferraty „Priečné sedlo“ a sedla samotného. Nakonec jsem si ji vychutnával jako nic jiného – byla to „radost sama“. Osobně si myslím, že ferrata je jistější než lézt „starou cestou“.

https://www.turistika.cz/mista/ferrata-priecne-sedlo-vysoke-tatry/detail

      Ovšem pohled na Ostrý Roháč, chvíli se zcela skrývající v mlze, chvíli viditelný dobře, byl úplně jiný kalibr. Inu jak na mě prvním dojmem zapůsobil začátek Žiarské doliny, tak svým způsobem i konec výletu mi vrazil tak solidní ránu, že jsem se z ní možná ještě dnes nevzpamatoval. Na to jak jsem střelený a PRO kdejakou ptákovinu, tak stoupat po něčem tak ostrém a NEKOMPROMISNÍM jsem okamžitě vyhodnotil jako akci hodnou ryzímu sebevrahovi. Jedno povolení ruky, křeče v noze, podklouznutí pohory na jemném štěrku na úzkém chodníčku, traverzování je ještě užší „liště“ na čtvrtinu, pětinu nebo třeba jen desetinu šířky podrážky ve mně podvědomě vytváří představu takového strachu, jaký jsem už dlouho nezažil. Jedna chyba a letím stovky metrů s jednoznačným výsledkem. Inu Ostrý Roháč ve spolupráci se střídajícím se sychravým počasím, ač bylo pozdní léto, mě v mžiku posadil na zadek. Jednoznačně strach a veškerá videa nebo i články sjednaly respekt. S první (možná spíš s tou druhou, dobrodružnější návštěvou Vysokých Tater - https://www.turistika.cz/mista/opet-ve-vysokych-tatrach-aneb-dobrodruzna-vyprava-obloukem-pres-bystrou-lavku-dil-prvni/detail a druhý díl https://www.turistika.cz/mista/opet-ve-vysokych-tatrach-aneb-dobrodruzna-vyprava-obloukem-pres-bystrou-lavku-dil-druhy/detail ) jsem se musel naučit žít s představou, že v Tatrách nemám vše v horách plně pod kontrolou, jak jsem byl do té doby zvyklý. Přijmout, že to někdy může skončit, špatně, hůř nebo úplně nejhůř a přitom to nemusí být vždy jen má chyba (většinou to tak ovšem bývá) nebylo snadné. Že sebelepší příprava i racionální odhad postupu nemusí vždy skončit dobře.

      Ovšem přímý pohled na Ostrý Roháč byla pořádná rána a jen mi potvrdila, že nejsem ani trochu připraven. Hlavně psychicky. Lézt nahoru jsem v mžiku označil jako jednoznačnou PITOMOST. Nic mě zatím v turistice nesrazilo na kolena jako toto. Nedokázal jsem si v tom okamžiku představit, že by někdo lezl nahoru a hlavně pak dolu po úzkém hřebeni a přitom na sto procent neskončit jinak než úplně špatně. Přelézt něco tak šíleného a přežít je naprostá utopie. Už dlouho jsem nezažil, že bych na otázku tak jednoznačně řekl „NE!!!!!!!“ Jednoduše přelézt ten nekonečně úzký nůž a přežít to, bylo v mé mysli zcela vyloučené.

      Nevšednosti okamžiku dodávalo na síle nedaleké hřmění, chladný vzduch, vítr, přelévající se mlha ve výšce a později i níž. Na chvíli se ukazující i skrývající velikán Roháčů… Vše naznačovalo, že bych se měl spíš obracet k návratu, než se o něco dalšího pokoušet.

      Na druhou stranu jsem nepociťoval žádnou prohru – s kopci, horami i těmi děsivě velkými, stejně jako třeba se „skorobezednými“ jeskyněmi už dávno nesoutěžím. Nesoutěžím ani v počtu vrcholů ani častosti výletů nebo jejich maximální výšce či obtížnosti. Je to krasné srovnání, ale ve skutečnosti jsou to jen prachobyčejné tabulky nebo škatulkování. Nic co by mělo jakýkoliv význam. Který kopec nebo hora je nejkrásnější? Každý i ten sebenižší pahorek! Budu muset ještě hodně a hodně trénovat hlavně psychiku, ale i mnou tak nenáviděné posilování. Pokud se na jednom prstu na pár milimetrech plochy nevytáhnu spolehlivě nahoru, měl bych si měl nechat velké cíle na jindy. A Roháče nepochybně velkým cílem jsou. Mnoho článků a videí můj první dojem o mnohem vyšší náročnosti (z turistického (ne horolezeckého) pohledu) Západních Tater oproti těm Vysokým jen potvrzuje. Říká se, že žádná turistická trasa ve Vysokých Tatrách není tak obtížná jako „Hlavní hřeben Roháčů“. Zatím jsem ještě nepřekonal svůj strach ze slanění z něčeho co má výšku větší než pár metrů. Vždy to byla jen skvělá metoda překonání prudkých svahů nad potokem. Který bych ovšem většinou zvládl i bez lana (lano je jen elegantní pojistka, ale do extrémů by se jít nemuselo). Nemám strach, že bych „spadnul do lana“ - párkrát jsem to zažil a není to až tak hrozné, ale jako samouk mám vždy poněkud (poněkud více) „obavy“, abych něco nepodcenil a nezklouznul tam, kam nemám.

      Ovšem představa mít pod sebou stovky metrů volného prostoru a aby se veškerá jistota skrývala jen v jistotě chytů, pevnosti mých prstů, ruky a jistoty stání na nejistém povrchu při pravidlu tří jistých bodů, mi na klidu nedodávalo. Při myšlenkách lezení nahoru se mi velmi nepříjemně vkrádá představa onoho děsivého pomalého sjíždění prstů z chytu, ať už proto, že jsou vlhké nebo „dochází síla“. Děsivá myšlenka, když už jsem někde donucen lézt „jen tak“. Pokud není žádné jištění ani možnost bleskového „úkroku“ do bezpečí, ak to asi budou poslední okamžiky v mém životě. Tyto děsivé představy mě pokorně přibližují k zemi a připomínají, kde je mé správné místo. Ne ve výškách, které jsou určeny bohům. Právě onen děsivý pocit, který dokáže všechny „horami postižené“ bleskově probudit. Pokud to skončí jen ledovým potem doma, tak je to dobře. I když se z toho pár minut nebo i více párů, musíte vydýchávat.

     Inu budu se muset ještě hodně učit a ještě více trénovat. Jako trénink psychické odolnosti mě teď napadá na Severní Moravě například nepříliš „košér“ přístupné vrcholové hrany vrcholu Kotouč ve Štramberku nebo nedaleko vojenského újezdu Libavá vrchol Švédské skály, kde kdysi měl stávat hrad. Za přístřeškem vybíhá se skály v mnoha metrech hřebínek, kde každý krok navíc znamená obrovské zvýšení psychického stresu z přibližující se pravděpodobností velmi tvrdého pádu. Skála má výšku „pouhých“ 40 metrů. Naučit se vyrovnávat s těmito nervy a zcela klidným pohybem pokračovat dále bude na Roháčích nutným základem. Vím, že tato příprava bude velice těžká a je otázka jestli někdy k tomu najdu odvahu. Doufám, že má jen STRACH velké oči, ale tak nějak cítím, že to asi moc pravda nebude. Inu v některých okamžicích, i když jsem skálopevně odhodlán stát se horolezcem :-) , tak nějak to odhodlání začne bleskově mizet…:-)

      Tím ovšem nechci běžné smrtelníky odradit od náročného (vytrvalostně), ale nesmírně krásného výletu ze Žiarského údolí na Plačlivé (Plačlivý Roháč). Mnohem těžším kalibrem nepochybně bude ovšem „HLAVNÍ HŘEBEN“!

      Trochu jsem se rozepsal, ale pokusil jsem se ukázat pocity při prvním pohledu na Ostrý Roháč. Počasí i celková atmosféra s mlhou, těžkými temnými mraky na obloze i informací dalších turistů, že by se zhruba za tři hodiny mělo výrazně zhoršit počasí. Někde od východu, možná severovýchodu slyším z výšky hromy, ale blesky nikde nevidím. Je to v dálce, ale vše se může v mžiku změnit. Udělal jsem si výlet, ale zatím „nemám“ žádný vrchol. A něco ze Slovenska by se na „vrcholovka.cz“ určitě hodilo. Jsem v Roháčích a tak by bylo fajn, kdyby se mi podařilo alespoň jeden z tajemně mystických vrcholů vyjít. Ostrý Roháč je jasný, na něj asi dlouhou dobu mít nebudu. Na druhou stranu, klikatící se cestička na „Plačlivé“ („Plačlivý Roháč“) vypadá pro mě zvládnutelně. Výstup na něj se pro mě stává velice významným. To zatím ještě neznám pověsti vztahující se k této neméně mohutné hoře. Ze „Žiarského sedla“ vypadala cestička vcelku přívětivě, ale říká se, že dále po hlavním hřebeni už to tak snadné být nemusí. Pomalu stoupám nahoru a chvílemi se musím zastavovat na vydýchání. Zatím neberu bundu, ale úplná tepelná pohoda již není. Nakonec, ale ve větru bojuji a bundu nasazuji. Vypadá to tak, že se hrozně loudám. Vylézt na vrchol a co nejrychleji udělat vrcholovou fotku a fičet zpět dolů. Jen ať mě nezasáhne nějaký nahodilý zbloudilý blesk „z čistajasna“. Výstupová cestička je široká a relativně přehledná, jde se mi (spíše loudá, někdy i v předklonu proti větru) vcelku dobře. Konečně vidím vrcholovou cedulku „Plačlivé“ a kotouč se směrovkami dalších významných vrcholů. Nahoře je mlha na pár desítek metrů. Vidím část vrcholové legendární „červené“ „Roháčské hřebenovky“. Zapomínám na všechno. Je mi úplně jedno, že mrholí a že je chladno. Najednou jsem zcela vyrovnán. Nikam nespěchám. Zapomínám, že bych měl utíkat před bouřkou.

      Kdy by mě napadlo, že budu stát na jednom z vrcholů pověstných Roháčů? Vrcholu tak pověstném, že o něm dokonce vznikly pověsti, které zcela pravdivě popisují dávnou skutečnost. Hory jsou velice zajímavé, ač se kolem mě stále rozprostírá mlha. Ostrý Roháč, ani jiné vrcholy nevidím. Nic mě nenutí z vrcholu sejít dolů. Mohl bych zde na kameni sedět deset minut, půl hodiny nebo třeba celou hodinu a necítil žádnou nutnost se vracet zpět. Veškeré problémy jsou pryč a je mi nadmíru dobře. Po chvíli si ale uvědomuji, že takhle bych zde mohl třeba i zkamenět.

      Toto není daleko od oné pověsti o Plačlivém. Možná i proto jsem zde pocítil tento nevšední klid. Pravdou je to, že Plačlivé je zdrojnicí několika potůčků stékajících do jednotlivých sousedících údolí. Pověst v mém zjednodušeném podání vypráví toto:

     Kdysik v údolí mezi kopci žil bača se ženou a dvěma synky. Roky normálně a spokojeně pracoval, to ovšem jen do té doby než si jejich chalupu (rodinu) „vyhlédla“ Polednice. Nejprve si vybrala samotného baču a během tří dnů byla jeho duše již u Polednice. Blesk si pro něj přišel. Bohužel již mu nebylo pomoci. Poté utekla spousta vody a vypadalo to tak, že již Polednice na rodinu zapomněla. Jenomže u Polednic tomu tak nebývá. Vybrala si jednoho ze synků. Poté zase uběhlo spousta času, ale Polednice nezapomněla. Za nějakou dobu si přišla i pro druhého synka. Nyní už neměla žena důvod se o nic starat a když jednou zašla nahoru na hroby s květy, tak už se nevrátila domů a plakala a plakala. Její slzy začaly naplňovat plieska v okolí - „Roháčské plesa“. Stala se skálou a stále rostla. Polednice už neměla žádnou moc. Tak se to určitě stalo a je to nepochybně pravda. Tato skála se nyní se jmenuje „Plačlivé“. Čtyři plesa za celou rodinu.

     Nejdojemnější je tato závěrečná věta z [2]: „Tečů slzy matky-hory, čo sa zdá byť z tvrdej žuly, no keď k nej priložíte ucho, budete počuť tlčúce ľudské srdce...“

     Možná i proto se mi nechtělo jít dolů, možná i právě proto jsem zde pocítil naprostý klid. Možná i právě proto, abych někdy našel odvahu se zde do vlídných míst vrátit pro „křestu ohněm“ Západních Tater po přechodu „Hlavní hřebenovky“ z Baníkova přes Hrubou kopu, Tri kopy a Nohavicu.

     Pokračování příště…

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/21523-prvni-seznameni-se-s-rohaci/

[2] Krásy Slovenska 11-12/2022 strana 22 až 23.

[3] https://www.youtube.com/watch?v=QZE2wIgjv2U

[4] https://www.youtube.com/watch?v=499lOGy8CV0

[5] https://www.youtube.com/watch?v=TBL6uGWkULE

[6] https://www.youtube.com/watch?v=i1oVlrflTsA

[7] https://www.youtube.com/watch?v=VUCzZIivnz4

[8] https://www.youtube.com/watch?v=cLWuhb79JEY

[9] https://www.youtube.com/watch?v=hAYvqCHc7ws

[10] https://www.youtube.com/watch?v=SerP024Z4bY

[11] https://www.youtube.com/watch?v=Ad5RqtbkDI8